Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.2001, sp. zn. I. ÚS 165/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 81/22 SbNU 177 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.165.99

sp. zn. I. ÚS 165/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti M. Ř., proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 1998, č.j. 12 C 280/91-207, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 12 Co 817/98, 12 Co 803/98-217, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 12 Co 817/98, 12 Co 803/98-217, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 1998, č.j. 12 C 280/91-207, se zrušují. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že se zastavuje řízení v právní věci stěžovatele proti odpůrcům ČR - Ministerstvu spravedlnosti a ČR - Ministerstvu vnitra o jeho nároku na náhradu škody způsobené protiprávním postupem a rozhodováním v trestním řízení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že navrhovatel je povinen zaplatit náklady řízení státu ČR, na účet Okresního soudu v Olomouci ve výši 384,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Ve svém rozhodnutí zejména uvedl, že v řízení již byl usnesením, které nabylo právní moci dne 2. 10. 1992, v plném rozsahu zamítnut původní návrh, kterým se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 1.000.000,- Kč nejdříve proti Policii ČR, okresnímu ředitelství Olomouc, a posléze proti Československému státu, Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Po té, co bylo odvolacím soudem toto usnesení zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že Okresní soud v Olomouci jednal a rozhodl, aniž byly dány podmínky řízení, byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 14 dnů přesně označil odpůrce. Stěžovatel přes výzvu soudu návrh neopravil a proto bylo usnesením ze dne 31. 3. 1994, č.j. 12 C 280/91-89, řízení o jeho návrhu zastaveno. V dalším odvolání podanému proti tomuto usnesení, stěžovatel označil za odpůrce ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze a ČR - Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze, a svůj nárok specifikoval tak, že za dobu od roku 1978 do doby než mu byl přiznán invalidní důchod činil jeho ušlý výdělek a zisk 21.000,- Kč, že za dobu od roku 1983, kdy mu byl přiznán invalidní důchod do doby než mu byl přiznán plný invalidní důchod, tj. 24 měsíců, činil jeho ušlý výdělek a zisk 85.560,- Kč, že za dobu od roku 1985 do roku 1990, kdy pobíral plný invalidní důchod ve výši 1.000,- Kč, činil jeho ušlý výdělek a zisk 420.000,- Kč, a že za dobu od roku 1990 do roku 1994, kdy pobírá důchod 2.260,- Kč, činí jeho ušlý výdělek a zisk 825.160,- Kč. Celkem tedy uplatnil škodu ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši 14.470,- Kč do budoucna. Usnesením ze dne 2.5.1996, č.j. 12 C 280/91-153, soud připustil, aby do řízení přistoupil na straně odpůrce jako další účastník ČR - Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7. Napadené usnesení odůvodnil Okresní soud v Olomouci zejména tím, že návrh stěžovatele dosud postrádá přesný, určitý a materiálně vykonatelný žalobní petit a vzhledem k tomu, že soud připustil usnesením ze dne 2. 5. 1996 přistoupení 2. odpůrce do řízení, je nezbytné, aby bylo z tohoto žalobního petitu zřejmé, jak má který z odpůrců navrhovateli plnit. Proto vyzval stěžovatele usnesením ze dne 7. 5. 1998, č.j. 12 C 280/91-202, aby ve lhůtě 5 dnů svůj návrh doplnil o žalobní petit a zároveň specifikoval, jak má který z odpůrců plnit. Ačkoliv toto usnesení - i s poučením o tom, že řízení bude zastaveno, pokud nebude návrh ve stanovené lhůtě opraven - bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 22. 5. 1998, k opravě a doplnění žalobního petitu ze strany stěžovatele nedošlo. Pro úplnost Okresní soud v Olomouci dodal, že stěžovatel uplatňuje škodu celkem ve výši 1.351.660,- Kč, leč součtem jednotlivých dílčích nároků vychází částka 1.351.720,- Kč. Proto i v tomto směru je třeba výši škody zcela jednoznačně upřesnit. V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že se usnesení Okresního soudu v Olomouci v napadené části výroku potvrzuje, v odstavci prvním a druhém (tj. v části výroku o věci samé), a v napadené části výroku v odstavci třetím mění tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění rozsudku v prvé řadě uvedl, že z předloženého spisu zjistil následující skutečnosti. Návrhem, který došel Okresnímu soudu v Olomouci dne 16. 12. 1991, se stěžovatel domáhal proti Okresnímu ředitelství policie v Olomouci náhrady škody za protiprávní postup a rozhodování v trestním řízení s tím, že výši škody ponechává na rozhodnutí soudu. K výzvě soudu po té upravil svým podáním ze dne 3. 3. 1992 svůj návrh tak, že náhradu škody požaduje nejméně ve výši 1.000.000,- Kč. Při jednání dne 14. 5. 1992 se stěžovatel domáhal vydání rozsudku proti odpůrci Čs. státu, Ministerstvu spravedlnosti ČR, ukládajícího zaplatit mu náhradu škody ve výši 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, aby soud současně připustil změnu v osobě odpůrce. Usnesením soudu ze dne 9. 9. 1992, č.j. 12 C 280/91-45, bylo připuštěno, aby dosavadní odpůrce vystoupil z řízení a na jeho místo vstoupil Čs. stát, Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Praha. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 1992, č.j. 12 C 280/91-54, byl návrh stěžovatele, aby odpůrce byl povinen zaplatit stěžovateli 1.000.000,- Kč, zamítnut. K podanému odvolání byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 8. 1993, č.j. 12 Co 310/93-75, zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 5. 11. 1993 doplnil stěžovatel svůj návrh tak, že požaduje rozdíl mezi výší invalidního důchodu a výší průměrného výdělku do konce života stanovený paušální částkou 500.000,- Kč, celkový zisk určený paušální částkou ve výši 500.000,- Kč, ztrátu na nemocenských dávkách ve výši nejméně 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, "náhradu za společenské uplatnění" stanovenou paušální částkou 1.000.000,- Kč, náklady na léky stanovené paušální částkou 300.000,- Kč, přičemž upozornil, že náklady na navrácení částečného sluchového vjemu pomocí inplantátu určuje částkou 1.360,- Kč. Přitom uvedl, že se již nejedná o částku 1.000.000,- Kč, ale o částku, k níž soud dojde sečtením jednotlivých položek. Dne 31. 3. 1994 Okresní soud v Olomouci řízení ve věci pro vady návrhu zastavil. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Před jeho projednáním upřesnil svůj návrh písemným podáním ze dne 19. 9. 1994 tak, že na straně odpůrců žaluje Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR a Českou republiku - Ministerstvo vnitra ČR. Součástí tohoto podání byla také další specifikace nároku na náhradu škody tak, že se jedná o ztrátu na výdělku a zisku za dobu 10-ti měsíců v roce 1978 ve výši 21.000,- Kč, ztrátu na výdělku od roku 1983 do roku 1984, tj. za 24 měsíců v celkové výši 85.560,- Kč, ztrátu na výdělku a na ušlém zisku za léta 1985 - 1990 v celkové výši 420.000,- Kč a ztrátu na výdělku a ušlém zisku za léta 1990 - 1994 v celkové výši 825.160,- Kč. Celkem uplatňoval škodu ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši 14.740,- Kč do budoucna. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 1. 1995, č.j. 12 Co 1052/94-105, napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že písemným podáním ze dne 19. 9. 1994 stěžovatel doplnil svůj návrh tak, že je již patrno, čeho se domáhá. Při jednání dne 28. 3. 1995 stěžovatel trval na petitu, jak byl dosud označen a uvedl, že v průběhu dalšího řízení po dokazování petit upřesní. Současně navrhl, aby soud připustil přistoupení druhého účastníka na straně odpůrce, a to České republiky, Ministerstva vnitra ČR. Vstup tohoto účastníka do řízení na straně odpůrce Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 5. 1996 připustil. Usnesením téhož soudu ze dne 7. 5. 1998 byl stěžovatel vyzván, aby doplnil svůj návrh o žalobní petit, který musí být přesný, určitý a materiálně vykonatelný. Přitom byl upozorněn, že sice vymezil jednotlivé dílčí nároky, z nichž se sestává jeho požadavek na zaplacení žalované částky, ale protože označil dva odpůrce, je nezbytné, aby specifikoval, jak má který z odpůrců plnit. Na tuto výzvu soudu již stěžovatel nereagoval a proto Okresní soud v Olomouci rozhodl ve věci napadeným usnesením, jímž - jak již bylo uvedeno - řízení zastavil. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc v odůvodnění napadeného usnesení dále zejména uvedl, že z návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá, a že žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, tzn. vymezení práv a jím odpovídajících povinností v něm obsažených musí být takové, aby po jejich převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Soud totiž nemůže přiznat účastníkům jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, a proto musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit. Samotnému projednání návrhu pak dále brání jeho nedostatky spočívající v tom, že neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. V tomto případě Okresní soud v Olomouci již usnesením ze dne 17. 9. 1993 stěžovatele vyzval, aby návrh na zahájení řízení upřesnil tak, aby bylo zřejmé, za které období, z jakého důvodu, na který dílčí nárok, jakou výši náhrady škody požaduje, tj. zvlášť ušlý zisk, zvlášť ušlý výdělek, a to jednak za dobu pracovní neschopnosti, jednak po skončení pracovní neschopnosti, zvlášť náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě jiné nároky. Zároveň byl vyzván k upřesnění označení odpůrce. Písemné podání navrhovatele ze dne 19. 9. 1994, na které nyní navrhovatel poukazuje, však nadále nesplňuje shora uvedené náležitosti návrhu na zahájení řízení, a to pro nedostatek spočívající v rozporu mezi označením okruhu účastníků na straně odpůrce, skutkovými tvrzeními a žalobním petitem, což brání v projednání tohoto návrhu. Z hlediska posouzení vad návrhu a jeho stavu v době rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci je jedinou jeho úpravou, která splňuje kritéria přesnosti, určitosti a srozumitelnosti žalobního petitu a odpovídá okruhu účastníků na straně odpůrce, ta, která byla stěžovatelem provedena při jednání Okresního soudu dne 14. 5. 1992, kdy navrhovatel upravil svůj návrh tak, že se domáhal vydání rozsudku ukládajícího odpůrci Československému státu, Ministerstvu spravedlnosti ČR, povinnost zaplatit navrhovateli na náhradu škody částku 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Od té doby již navrhovatel žádnou další úpravu žalobního petitu neučinil, "snad s výjimkou podání ze dne 19. 9. 1994", v jehož rámci však z hlediska formulace žalobního petitu pouze upřesnil, že celkem uplatňuje škodu ve výši 1.351.660,- Kč a dále uplatňuje rentu, tj. ucházející výdělek a zisk ve výši 14.740,- Kč do budoucna. Je zřejmé, že oproti původnímu návrhu, tak jak jej formuloval dne 14. 5. 1992, měl navrhovatel v úmyslu jednak rozšířit návrh na celkovou částku 1.351.660,- Kč, jednak rozšířit návrh o další nárok na placení renty. Aby však o této změně návrhu mohl okresní soud rozhodnout, je třeba, aby změna návrhu z hlediska formulace žalobního petitu splňovala hlediska přesnosti, určitosti a srozumitelnosti i ve vztahu k okruhu účastníků na straně odpůrce. Ode dne 14. 5. 1992, kdy stěžovatel naposled formuloval žalobní petit, totiž došlo ke změně okruhu účastníků na straně odpůrce, kdy se souhlasem soudu na stranu odpůrce kromě Českého státu, Ministerstva spravedlnosti ČR, vstoupil do řízení i Český stát, Ministerstvo vnitra ČR. Co však stěžovatel vůči pasivnímu společenství na straně odpůrce konkrétně požaduje, tj. samostatné dílčí plnění každého z nich nebo jejich společné plnění, ať solidární či dělené, dosud zřejmé není. V tomto směru je návrh stěžovatele stále neurčitý a nesrozumitelný, neboť existuje rozpor mezi označením okruhu účastníků na straně odpůrce, kde jsou uvedeny dva subjekty, a žalobním petitem, kterým je dosud původní návrh požadující uložit Českému státu, Ministerstvu spravedlnosti ČR, povinnost k náhradě škody ve výši 1.000.000,- Kč. Jelikož soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, nelze v řízení proti dalšímu odpůrci, kterým je Česká republika, Ministerstvo vnitra ČR, vůbec jednat, pokud proti němu není uplatněn žádný nárok, když podání stěžovatele ze dne 19. 9. 1994 řádný žalobní petit akceptující pasivní společenství na straně odpůrců neobsahuje. Projednat prý nelze výše uvedený žalobní petit proti odpůrci České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR - i kdyby šlo proti němu o petit řádný - též proto, že písemným podáním ze dne 19. 9. 1994 specifikoval stěžovatel obecně své jednotlivé dílčí nároky tak, že došel k souhrnné částce 1.351.660,- Kč přesahující původně uplatněný nárok ve výši 1.000.000,- Kč. Pokud by tedy měl předmětem projednání i nadále zůstat žalobní petit stěžovatele proti prvému odpůrci na zaplacení částky 1.000.000,- Kč - když podání ze dne 19. 9. 1994 nesplňuje kritéria řádné změny návrhu - je tento žalobní petit v rozporu právě se skutkovými tvrzeními stěžovatele ohledně dílčích nároků v písemném podání ze dne 19. 9. 1994. Je tomu tak proto, že se v daném případě jedná o nárok na náhradu škody, který je speciálním nárokem. Ten, ačkoliv je vyčíslen kapitalizovanou částkou, se skládá z jednotlivých dílčích nároků, které je třeba odděleně přezkoumat. Stěžovatel je proto povinen je specifikovat tak, aby bylo zřejmé, z čeho se celkový konečný nárok skládá. Částka 1.000.000,- Kč veškeré dílčí nároky uvedené v podání z 19. 9. 1994 nevyčerpává, a proto nelze bez dalšího posoudit, zda stěžovatel uplatňuje poměrně snížené nároky, nebo pouze některé z nich. Tato původně uplatněná částka navíc neměla oporu ve skutkových tvrzeních stěžovatele a byla pouze jakousi paušální náhradou. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc dále uvedl, že si Okresní soud v Olomouci vytčený nedostatek uvědomil teprve v souvislosti s usnesením ze dne 7. 5. 1998, č.j. 12 C 280/91-202, kterým stěžovatele (prostřednictvím právního zástupce) vyzval k doplnění návrhu o žalobní petit. Přitom jej upozornil na skutečnost, že označil dva odpůrce a je proto nezbytné, aby nyní specifikoval, jak má který z odpůrců plnit. Tuto povinnost stěžovatel nesplnil, takže jeho návrh nadále nesplňoval náležitosti ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. Jestliže Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc v rámci usnesení ze dne 12. 1. 1995 zaujal stanovisko, že návrh stěžovatele je projednatelný, vycházel pouze ze zjištění, že nárok byl zatím uplatněn pouze proti odpůrci České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, Praha, přičemž proti tomuto odpůrci byl již řádně zformulován žalobní petit a podáním ze dne 19. 9. 1994 došlo pouze k upřesnění návrhu o specifikaci jednotlivých dílčích nároků a k úpravě celkově žalované částky, případně o rozšíření o další nárok z titulu renty. S ohledem na změnu v okruhu účastníků na straně odpůrce však nelze podání ze dne 19. 9. 1994 považovat za řádnou specifikaci žalobního petitu. V tomto smyslu dospěl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc shodně s Okresním soudem v Olomouci k závěru, že přes snahu soudu o odstranění nedostatku podmínek řízení, spočívajících v nedostatečném návrhu na jeho zahájení podle §104 odst. 2 o.s.ř., se tento nedostatek nepodařilo odstranit, a to ani postupem podle §43 odst. 1, 2 o.s.ř. Proto nezbylo, než řízení ve věci zastavit, neboť v něm nelze pro tento nedostatek pokračovat. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc změnil rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci proto, že neshledal důvody uložit stěžovateli povinnost uhradit státu jeho náklady řízení. V záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že svou žalobu ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. uplatnil "z titulu škody" způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu. Ten spočívá v tom, že stěžovatel byl v roce 1979 vzat do vazby pro trestný čin příživnictví, přestože trestní stíhání proti němu bylo následně zastaveno. Proto označil v žalobě za orgány odpovědné za škodu Český stát - Ministerstvo spravedlnosti ČR jako právního nástupce Prokuratury ČSR, která ho vzala do vazby, a Český stát - Ministerstvo vnitra jako právního nástupce tehdejšího ministerstva vnitra odpovědného za SNB, která se dopustila vůči stěžovateli nezákonné represe. Stěžovatel prý nároky, u nichž to bylo možné, specifikoval, kromě odškodnění za újmu na zdraví, jež nelze finančně vyčíslit bez posudku soudního znalce, kterého ustanoví soud. Soud to však stěžovateli uložil a pohrozil mu zastavením řízení pro neurčitost žalobního návrhu dle §43 a 79 o.s.ř. Tuto pohrůžku také splnil a řízení zastavil. Odvolací soud poté prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel se proto cítí být poškozen na právech zaručených mu Ústavou ČR a "Mezinárodní úmluvou Rady Evropy O ochraně lidských práv a základních svobod". Konkrétně prý došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel má právo domáhat u nezávislého a nestranného soudu náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu státního orgánu. Základem tohoto práva je, že soud o něm musí rozhodnout. To však Okresní soud v Olomouci neučinil. Soud např. požadoval od stěžovatele, aby rozdělil odpovědnost v žalobním petitu mezi oba žalované, přestože se jednalo o "jednočinný souběh", kdy jak orgán tehdejšího ministerstva vnitra, tak ministerstva spravedlnosti do případu současně zasahovaly. Občanský zákoník zná tzv. solidární odpovědnost v případě, kdy se nedá určit míra spoluzavinění odpovědných subjektů. V případě stěžovatele prý došlo k porušení čl. 5 a 6 "Úmluvy Rady Evropy O ochraně lidských práv a základních svobod", která má dle čl. 10 Ústavy ČR přednost před vnitrostátním zákonodárstvím. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, a požádal o přiznání nákladů řízení spočívajících v nákladech zastoupení advokátem ve výši 7.500,- Kč + 2 paušálů po 75,- Kč, vše za 2 úkony právní pomoci. Poukázal na to, že je invalidním důchodcem, který žije ve špatné finanční situaci. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc a vedlejší účastníci - Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra. Okresní soud v Olomouci v prvé řadě předestřel genezi návrhů stěžovatele a rozhodnutí soudu, obdobně jako v odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení ze dne 8. 6. 1998. Dodal, že stěžovatel po výzvě soudu ze dne 17. 9. 1993 (k upřesnění návrhu svým podáním ze dne 5. 11. 1993) doplnil svůj návrh tak, že požadoval rozdíl mezi výší jeho invalidního důchodu a výší průměrného výdělku do konce svého života paušální částkou 500.000,- Kč, celkový zisk určil paušální částkou 500.000,- Kč, ztrátu na nemocenských dávkách ve výši nejméně 15.000-20.000,- Kč, náhradu za společenské uplatnění stanovil v paušální částce 1.000.000,- Kč a náklady na léky paušální částkou 300.000,- Kč. Stěžovatel upozornil též na to, že na vrácení částečného sluchového vjemu "určuje 1.360.000,- Kč" a také označil jako odpůrce Českou republiku, zast. Ministerstvem vnitra ČR. Dále Okresní soud v Olomouci konstatoval, že usnesením ze dne 31. 3. 1994 řízení zastavil, protože stěžovatel přes výzvu návrh neopravil, a že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 12. 1. 1995 bylo toto usnesení zrušeno a věc vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. K tomu jen doplnil, že podáním ze dne 14. 9. 1994 označil stěžovatel jako odpůrce ČR - Ministerstvo spravedlnosti a ČR - Ministerstvo vnitra a podáním ze dne 19. 9. 1994 upřesnil svůj návrh, pokud se týká označení odpůrců a zároveň specifikoval jednotlivé dílčí nároky a dobu za kterou tyto nároky požaduje s tím, že celkem uplatňoval náhradu škody ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši 14.740,- Kč do budoucna. Dále Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření nově uvedl zejména to, že po vrácení věci k dalšímu řízení nařídil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který znalec podal dne 25. 7. 1995. Usnesením z 2. 5. 1996, č.j. 12 C 280/91-153, soud připustil, aby do řízení přistoupil na straně odpůrce další účastník ČR - Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze 7. Po té soud prováděl další dokazování, jak výslechem svědků, tak listinnými zprávami. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil se závěry znaleckého posudku, navrhl vypracování revizního znaleckého posudku s tím, aby si ustanovený znalec přibral znalce z oboru psychiatrie, který zhodnotí psychický stav stěžovatele. Předtím než soud rozhodl o návrhu stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku, vyzval stěžovatele usnesením z 7. 5. 1998, č.j. 12 C 280/91-202, k doplnění návrhu na zahájení řízení o žalobní petit, který musí být přesný, určitý a materiálně vykonatelný, stanovil stěžovateli lhůtu pěti dnů a zároveň jej poučil o tom, že řízení zastaví, jestliže podání neopraví. V odůvodnění tohoto usnesení Okresní soud v Olomouci mj. uvedl, že vzhledem k tomu, že soud připustil, aby jako druhý účastník na straně odpůrce přistoupil ČR - Ministerstvo vnitra, je nezbytné, aby navrhovatel specifikoval, jak má který z odpůrců plnit. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 22. 5. 1998, zůstalo však bez odezvy. Proto Okresní soud v Olomouci napadeným usnesením z 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, řízení zastavil. Stěžovatel nebyl vyzván, aby specifikoval jednotlivé nároky, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, neboť tak učinil již v podání z 19. 9. 1994. Ve vztahu k odpůrci ČR - Ministerstvu vnitra však stěžovatel žádný nárok formou žalobního petitu neuplatnil, a protože soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, soudu nezbylo než stěžovatele vyzvat, aby svůj návrh o žalobní petit doplnil. Okresní soud v Olomouci proto namítl, že zastavil řízení z důvodů procesních ve smyslu ust. §43 odst. 2 o.s.ř., neboť stěžovatel nesplnil přes výzvu soudu svou povinnost, ačkoliv jeho návrh na zahájení řízení musí splňovat podmínky uvedené v §79 odst. 1 o.s.ř., v němž je výslovně uvedeno, že z návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá, tj. žalobní petit. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včas odvolání, v rámci kterého mohl vadu návrhu stále opravit. Této možnosti však nevyužil a proto Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc usnesením z 30. 9. 1998, č.j. 12 Co 803/98-217, uvedené usnesení z 8. 6. 1998 potvrdil. Okresní soud v Olomouci v závěru svého vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta. Současně sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ve svém vyjádření zejména uvedl, že se s důvody ústavní stížnosti a právními závěry, o něž stěžovatel ústavní stížnost opírá, neztotožňuje a poukázal na podrobné odůvodnění svého (napadeného) usnesení. V souladu s těmito důvody konstatuje, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Z toho v prvé řadě vyplývá, že soud nemůže navrhovateli přiznat více, než požadoval v žalobním petitu. Jde-li o plnění dělitelné a vystupuje-li na straně odpůrce více účastníků, nemůže soud jednotlivým odpůrcům uložit povinnost poskytnout vyšší plnění, než bylo od každého z nich požadováno. Pouze ve výjimečných případech může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit více, než čeho se domáhají, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky. Jedná se např. o vypořádání náhrady škody, určené právními předpisy u škod způsobených několika škůdci, kdy soud není vázán návrhem potud, pokud navrhovatel požadoval konkrétní výši plnění od jednotlivých odpůrců, tj. rozdělení výše plnění mezi jednotlivé odpůrce, celkovou výši plnění však soud nemůže překročit. Předpokladem pro posouzení, do jaké míry je soud v konkrétním případě vázán zněním žalobního petitu ze strany ze strany navrhovatele ve vztahu k jednotlivým odpůrcům, je však to, že zde existuje řádný žalobní petit, který odpovídá v souladu s ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř. požadavku přesnosti, určitosti a srozumitelnosti. Pokud je na straně odpůrce navrhovatelem označeno v řízení o náhradu škody několik škůdců, je nezbytné, aby žalobní petit odrážel i tuto skutečnost a bylo z něj patrné, uložení jaké povinnosti ve vztahu ke všem těmto odpůrcům se navrhovatel domáhá. Lze souhlasit se stěžovatelem do té míry, že formulace žalobního petitu nevylučuje, aby závazek odpůrců, pokud mají poskytnout stěžovateli společné plnění, byl formulován v souladu s ust. §511 odst. 1, 2 občanského zákoníku buď jako závazek společný a nerozdílný (tj. solidární) nebo dílčí. Tato skutečnost pak musí vyplývat ze slovního vyjádření a formulace žalobního petitu. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc dále uvedl, že v rámci odůvodnění svého (napadeného) usnesení poukázal na zjištění učiněná ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 12 C 280/91. Z těch v podstatě vyplývá, že svůj nárok stěžovatel původně uplatňoval proti odpůrci Okresnímu ředitelství policie, Olomouc. V průběhu řízení pak došlo k připuštění záměny účastníků na straně odpůrce, kdy do řízení vstoupil namísto původně žalovaného Československý stát, Ministerstvo spravedlnosti ČR, a v souladu s tím došlo i k úpravě žalobního petitu tak, že se stěžovatel domáhal vydání rozsudku ukládajícího mu povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V průběhu dalšího řízení provedl specifikaci jednotlivých nároků s tím, že celkem uplatňoval škodu ve výši 1.351.660,- Kč a dále rentu ve výši 14.740,- Kč do budoucna, přičemž současně upravil okruh účastníků na straně odpůrce tak, že žaloval 1. Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR a 2. Českou republiku - Ministerstvo vnitra ČR. Přes upozornění ze strany soudu, při jednání dne 28. 3. 1995 v souvislosti s návrhem na připuštění vstupu druhého odpůrce do řízení, trval navrhovatel na původním znění žalobního petitu, byť došlo k úpravě výše žalované částky i ke změně okruhu účastníků řízení na straně odpůrce. O této změně návrhu z hlediska jeho rozšíření co do výše žalované částky Okresní soud v Olomouci nerozhodl, neboť stěžovatel přes výzvu neupravil žalobní petit tak, aby uložení povinnosti k náhradě škodu z hlediska charakteru závazku odpovídalo skutečnosti, že na straně odpůrce jsou žalováni dva účastníci řízení; proto bylo nezbytné specifikovat, zda navrhovatel uplatňuje svůj nárok i proti druhému odpůrci České republice - Ministerstvu vnitra ČR, který vstoupil do řízení teprve dodatečně a jehož účastenství nebylo stěžovatelem v rámci žalobního petitu "vyjádřeno" s tím, že pokud by stěžovatel uplatňoval svůj nárok skutečně vůči oběma odpůrcům společně, bylo by třeba, aby formulace žalobního petitu odpovídala tomu, zda se ze strany odpůrců jedná o společný a nerozdílný závazek nebo dílčí plnění ze strany každého z nich. Těmto požadavkům však žalobní petit tak, jak byl stěžovatelem naposledy formulován a jak byl předmětem tohoto řízení, neodpovídal, když se v jeho rámci navrhovatel domáhal uložení povinnosti pouze proti prvému odpůrci ve výši 1.000.000,- Kč. Byť lze tedy souhlasit se stěžovatelem do té míry, že závazek může být vyjádřen jako solidární a že ve vztahu k odpůrcům jako škůdcům není soud vázán jejich podílem na škodě vyjádřeným v rámci žalobního petitu, je soud vždy vázán žalobním petitem v tom, vůči kterým odpůrcům se navrhovatel uložení konkrétní povinnosti domáhá. V tomto směru žalobní petit, který je zatím předmětem řízení, neodpovídá okruhu účastníků na straně odpůrců. Zde je pak v rozporu i se skutkovými tvrzeními navrhovatele, že se na vzniku škody podíleli oba odpůrci, resp. jejich předchůdci, přičemž je třeba v této souvislosti konstatovat, že ani změna návrhu, v jejímž rámci se navrhovatel domáhá náhrady škody ve výši 1.351.660,- Kč a renty, tj. ucházejícího výdělku a zisku ve výši 14.740,- Kč do budoucna (o níž však Okresní soud v Olomouci dosud nerozhodl), těmto kritériím neodpovídá a neodpovídá ani "v části renty" kritériu určitosti tohoto nároku z hlediska charakteru jako opakujícího se plnění a doby, od které jej navrhovatel požaduje. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc proto trval na závěru, že za stavu, kdy neexistoval řádný návrh na zahájení řízení, jehož petit by splňoval z hlediska ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. požadavek přesnosti, určitosti a srozumitelnosti (a přitom by byl v souladu s okruhem účastníků a skutkovými tvrzeními stěžovatele), nebylo možno pro tento nedostatek v řízení pokračovat a byl proto na místě postup podle §43 odst. 2 o.s.ř., když stěžovatel byl o těchto následcích poučen. Vzhledem k tomu navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná zamítnuta, a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Vedlejší účastník - Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření sdělil, že souhlasí s tím, aby v dané věci bylo od ústního jednání upuštěno, a že nehodlá v řízení využít jiných mu náležejících procesních oprávnění, než práva na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Vedlejší účastník - Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje, jak po stránce procesní, tak i po stránce věcné, se závěry uváděnými v napadených usneseních Okresního soudu v Olomouci, resp. Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc. Má za to, že "aplikace institutu jednočinného souběhu" použitého v ústavní stížnosti je zcela pochybená, neboť se jedná o termín vyskytující se v trestním řízení. Ministerstvo vnitra usuzuje, že v dané věci nelze použít institut tzv. solidární odpovědnosti, jak ji zná občanský zákoník, neboť se jedná o žalobu o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., kde odpovídá za případnou škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jako jediný subjekt stát, a to prostřednictvím příslušného ústředního orgánu. Je nepochybné, že povinností žalujícího je označit orgán státu, který ve smyslu citovaného zákona za škodu a její výši odpovídá. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neoprávněnou zamítl, a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná, byť v podstatě z jiných příčin než uvádí stěžovatel. Obě v záhlaví této ústavní stížnosti uvedená usnesení Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, jsou odůvodněna stejným závěrem vycházejícím ze splnění podmínek uvedených v ust. §43 odst. 2 o.s.ř. Tato usnesení poukázala na to, že stěžovatel, ačkoliv byl vyzván k úpravě svého návrhu s poučením, že soud řízení zastaví, jestliže jeho podání nebude ve lhůtě stanovené soudem opraveno, svůj návrh neopravil a nedoplnil o žalobní petit, který by byl přesný, určitý a materiálně vykonatelný s ohledem na existenci dvou odpůrců. Podle výzvy Okresního soudu v Olomouci měl stěžovatel specifikovat, jak má který z odpůrců, tj. ČR - Ministerstvo spravedlnosti a ČR - Ministerstvo vnitra, plnit. Podle názoru krajského soudu - jenž ve svém (v záhlaví uvedeném) usnesení konstatuje shodně s Okresním soudem v Olomouci, že se přes snahu soudu o odstranění nedostatku podmínek řízení ve smyslu ust. §104 odst. 2 o.s.ř. nezdařilo ani postupem podle §43 odst. 2 o.s.ř. odstranit nedostatek spočívající v nedostatečném návrhu na jeho zahájení - pak byl stěžovatelem uplatněný návrh (žalobní petit) proti jednomu z odpůrců nejen v rozporu s označením více účastníků na straně odpůrce, ale i v rozporu se skutkovými tvrzeními stěžovatele z hlediska charakteru a výše jednotlivých dílčích nároků. Zatímco tedy Okresní soud v Olomouci požadoval k odstranění nedostatku návrhu od stěžovatele (jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení), upřesnění návrhu v tom smyslu, aby bylo zřejmé, jak má každý z odpůrců plnit nároky uplatněné stěžovatelem v souhrnné výši 1.351.660,- Kč, včetně tzv. renty (srov. napadené usnesení str. 1 p.v. - č.l. 204 p.v.), Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc byl v odůvodnění svého potvrzujícího usnesení názoru, že návrh stěžovatele nelze za současného stavu řízení projednat (nehledě k tomu, že se domáhá náhrady škody zatím jen vůči ČR - Ministerstvu spravedlnosti, nikoliv i vůči ČR - Ministerstvu vnitra) také proto, že se stěžovatel svým návrhem dosud domáhá náhrady škody ve výši 1.000.000,- Kč, byť ve svém podání ze dne 19. 9. 1994 specifikoval své jednotlivé dílčí nároky a došel k souhrnné částce 1.351.660,- Kč. Skutková tvrzení ohledně těchto dílčích nároků jsou tak - podle mínění Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc - v rozporu s částkou 1.000.000,- Kč uvedenou v žalobním petitu, neboť citované podání nelze považovat za změnu návrhu, jestliže nesplňuje kritéria řádné změny návrhu, ani za řádnou specifikaci žalobního petitu s ohledem na změnu v okruhu účastníků na straně odpůrců. V této souvislosti Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12 C 280/91, zjistil, že obsahem podání stěžovatele z 19. 9. 1994 je skutečně specifikace jeho jednotlivých dílčích nároků (tak, jak je uvedena v odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Olomouci), a dále označení odpůrců, tj. - ČR - Ministerstva spravedlnosti a ČR - Ministerstva vnitra. V usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 1998 (kterým byl stěžovatel vyzván k úpravě svého návrhu předtím než bylo usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 1998 řízení zastaveno), se praví, že: "podáním z 19. 9. 1994 navrhovatel (stěžovatel) doplnil svůj návrh na zahájení řízení tak, že je z něj nyní patrno, čeho se domáhá, vymezil, jaké konkrétní částky a za která konkrétní období požaduje a z jakých dílčích nároků sestává jeho požadavek na zaplacení žalované částky." Dále se v něm také odkazuje na usnesení soudu ze dne 2. 5. 1996, kterým bylo připuštěno přistoupení ČR - Ministerstva vnitra jako účastníka na straně odpůrce. Z těchto zjištění je zřejmé, že Okresní soud v Olomouci vyzval stěžovatele k opravě jeho návrhu ve znění podání ze dne 19. 9. 1994. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12 C 280/91, dále zjistil, že podání stěžovatele z 19. 9. 1994 bylo doplněním odvolání stěžovatele ze dne 15. 6. 1994 proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 12 C 280/91, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc usnesením ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 1052/94, tak, že se napadené usnesení zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto usnesení Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc zdůvodnil mj. tím (což posléze uvedl i Okresní soud v Olomouci ve svém usnesení z 7. 5. 1998), že je již patrno, čeho se stěžovatel domáhá, a že jeho návrh je tudíž projednatelný. Po vrácení věci pak Okresní soud v Olomouci nařídil několik jednání. Při prvním z nich konaném dne 28. 3. 1995 se stěžovatel vyjádřil k dotazu soudu tak, že trvá na stávajícím petitu a navrhuje rozhodnout o přistoupení druhého účastníka na straně odpůrce. Na to soud reagoval tak, že vydal dne 2. 5. 1996 usnesení, jímž připustil přistoupení druhého účastníka - ČR - Ministerstvo vnitra, pak přistoupil k vlastnímu projednávání věci, nařídil několik jednání (např. dne 9. 7. 1996, dne 29. 11. 1996, dne 13. 3. 1997, 21. 11. 1997, dne 23. 2. 1998) a provedl určité důkazy (např. znalecký posudek o zdravotním stavu stěžovatele, výslechy svědků, atd.). Teprve poté Okresní soud v Olomouci usoudil, že v řízení nejsou splněny podmínky pro projednání a rozhodnutí věci, což řešil dne 7. 5. 1998 usnesením, ve kterém vyzval stěžovatele k odstranění vad ve lhůtě 5 dnů s poučením, že řízení bude zastaveno, pokud nebude podání ve stanovené lhůtě opraveno. Protože stěžovatel resp. jeho právní zástupce vytčené vady ve lhůtě neodstranil, Okresní soud v Olomouci řízení zastavil. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil i Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc s odkazem na ust. §104 odst. 2 o.s.ř. a poukázal na to, že postupem dle ust. §43 odst. 2 o.s.ř. nepodařilo nedostatek podmínky řízení odstranit, takže muselo být zastaveno. Podle názoru Ústavního soudu uvedené závěry Okresního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že po té, co Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 1052/94, uložil Okresnímu soudu v Olomouci pokračovat v řízení a konstatoval, že návrh je vzhledem k podání stěžovatele ze dne 19. 9. 1994 projednatelný, se Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně procesně zabýval - s ohledem na obsah tohoto podání - pouze přistoupením druhého účastníka do řízení na straně odpůrce, když na vyjádření stěžovatele k specifikaci jeho žalobního návrhu procesně nereagoval. Podání stěžovatele v tomto smyslu začal Okresní soud v Olomouci zkoumat až v souvislosti s výzvou k odstranění vad návrhu ze dne 7. 5. 1998, tj. více než 2 roky poté, co bylo rozhodnuto o přípustnosti přistoupení druhého účastníka, tj. ČR - Ministerstva vnitra, do řízení usnesením soudu ze dne 2. 5. 1996, v důsledku něhož se změnil okruh účastníků, jež byl hlavním důvodem požadovaného odstranění vad návrhu. Zejména nelze přehlédnout, že k tomu okresní soud přistoupil až po té, kdy do značné míry provedl dokazování a proběhla před ním četná jednání, k nimž došlo až po vydání zmíněného usnesení ze dne 2. 5. 1996. Za tohoto stavu věci tedy mohl stěžovatel vycházet z toho - i se zřetelem na výše uvedené konstatování krajského soudu - že projednání řízení nebrání nic. Ústavní soud nemohl v této souvislosti abstrahovat ani od skutečnosti, že citované usnesení okresního soudu ze dne 7. 5. 1998 uložilo navrhovateli (stěžovateli) doplnění návrhu o žalobní petit, který musí být "přesný, určitý a materiálně vykonatelný" v bezprecedentně krátké lhůtě 5 dnů od doručení uvedeného usnesení. Nepřiměřená krátkost této lhůty je zřejmá zejména v souzené věci, která napadla soudu již v prosinci 1991, přičemž jde podle obsahu spisu o věc procesně značně nepřehlednou a komplikovanou. Za tohoto stavu lze usnesení obecného soudu, vyzývající stěžovatele k doplnění návrhu ve lhůtě 5 dnů, stěží považovat za "vhodné opatření" ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř., kterým tento předpis podmiňuje možné zastavení řízení. Jestliže se tedy Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ztotožnil se závěrem Okresního soudu v Olomouci a jím vydané usnesení o zastavení řízení potvrdil (vycházeje zřejmě i z toho, že podle ust. §103 o.s.ř. soud přihlíží kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou podmínky řízení splněny), je třeba v souzené věci považovat jeho názor za stojící v rozporu s principy spravedlivého procesu. Ty totiž zaručují v souladu s ust. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každému občanu zejména právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů. Aby byla respektována uvedená ústavně zaručená práva fyzických a právnických osob, je zásada uvedená v ust. §103 o.s.ř. vykládána tak, že je (přirozeně) úkolem soudu zkoumat v průběhu řízení z úřední povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek řízení (viz Občanský soudní řád, komentář, 4.vydání, C.H.BECK, str. 261); pokud jej nalezne, musí se postarat podle navazujícího ust. §104 o.s.ř. vhodným způsobem o nápravu. Vhodnost zvoleného způsobu (opatření) pak závisí i na čase jeho provedení, neboť - i ve vztahu k souzené věci - jen včasné zajištění návrhu, o kterém lze rozhodnout, minimalizuje možnost toho, aby vlastní řízení provázely průtahy způsobené nadbytečným dokazováním anebo nadbytečnými procesními úkony účastníků i soudu. Vzhledem k těmto úvahám dospívá Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc porušily napadenými usneseními právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 12 Co 817/98, č.j. 12 Co 803/98-217, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 1998, č.j. 12 C 280/91-204, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 1998, č.j. 12 C 280/91-207, zrušil. Ústavní soud neuložil obecným soudům, aby nahradily stěžovateli jeho náklady řízení. To proto, že podle obsahu spisu se na komplikovanosti a nepřehlednosti řízení před obecnými soudy a na době jeho trvání podílel i stěžovatel §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. 5. 2001