ECLI:CZ:US:2001:1.US.175.2000
sp. zn. I. ÚS 175/2000
Usnesení
I. ÚS 175/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti E. R. F., a I. A., zastoupených advokátem Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 17 C 712/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. 10 Co 467/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně zamítl návrh stěžovatelů proti odpůrcům B. P., a. s., a Ing. V. K., správci konkurzní podstaty T. h., a. s., Rumburk, o určení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že se stěžovatelé domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí - domu. čp. 982, stav. parc. č. 341, průmyslového objektu bez čísla popisného se stav. parc. č. 342 a parc. č. 340 a 343 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Navrhovatelé jsou právními nástupci R. F. staršího, který byl společníkem veřejné obchodní společnosti spolu s otcem R. F. a bratrem O. F. Veřejná obchodní společnost nebyla podle právních předpisů, platných v době jejího založení, právnickou osobou, vystupovala jako sdružení 3 fyzických osob.
Na základě provedeného dokazování okresní soud dovodil, že nemovitosti přešly na stát konfiskací dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dnem 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s §21 dekretu se bez náhrady konfiskoval majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického ukončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě je ve vlastnictví osob uvedených v §1 odst. 1 bod 1 - 3 dekretu. V případech převzetí majetku státem nebylo podle soudu ani zapotřebí realizovat toto faktické převzetí zápisem vlastnického práva do pozemkové knihy. Konfiskační dekret nutnost intabulace vyloučil v §1 odst. 1. Stát se tedy stal vlastníkem konfiskovaných nemovitostí již dnem účinnosti dekretu. Správní rozhodnutí, kterým byl konfiskační výměr, již podle názoru soudu nemělo vliv na vlastnické právo státu ke konfiskovanému majetku. Toto rozhodnutí pouze deklarovalo, že podmínky pro konfiskaci majetku určité osoby jsou splněny, a že majetek této osoby byl dnem účinnosti dekretu konfiskován. Soud dovodil, že není oprávněn rozhodovat o naplnění podmínek konfiskace majetku podle dekretu, o tom mohl rozhodovat jen správní orgán, ani posuzovat, jaké vady mělo správní rozhodnutí. Soud vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí správního orgánu právní moci nabylo dne 31. 7. 1946, tedy stalo se tak mimo rozhodné období a v těchto případech restituce majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřichází v úvahu. Odvolací soud svým rozsudkem poté k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že soud I. stupně a následně i soud odvolací neposoudily otázku evidentní nulity k věci se vztahujících konfiskačních výměrů jako individuálních správních aktů tak, že z nich nelze vyvozovat žádných právních následků, ale naopak jim přiznaly váhu právní skutečnosti, mající ve spojení s dekretem č. 108/1945 Sb. za následek zánik majetkových práv právního předchůdce stěžovatelů ve prospěch Československé republiky. Soudy prý vůbec nebraly v úvahu skutečnost, že každý jednotlivý konfiskační výměr, pokud z něj měl být vyvozován vznik, změna nebo zánik právního vztahu, měl být individuálním správním aktem, který by netrpěl vadami, způsobujícími jeho neplatnost z důvodů nicotnosti aktu například pro jeho neurčitost spojenou s nesmyslností.
Stěžovatelé rovněž uvádějí, že konfiskační výměry vztahující se k předmětným nemovitostem, jsou zmatečné a nesmyslné, a proto i nulitní, neboť majetek v nich vymezený byl charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož prý vyplývá, že takto široce vymezený majetek nemohl patřit R. F., neboť R. F. byl fyzickou osobou a nikoliv osobou právnickou podle cit. ustanovení. Proto se stěžovatelé domnívají, že jejich právní předchůdce předmětné nemovitosti pozbyl až v rozhodném období, tzn. po 25. 2. 1948.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny, a to především pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 Ústavy ČR, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud požádal o vyjádření k obsahu ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem. Okresní soud v Děčíně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.
II.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že v napadených rozsudcích Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem neposoudily otázku zcela evidentní nulity konfiskačního výměru, neboť majetek byl vymezen ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., a dále že v odůvodnění rozsudku oba soudy tvrdí, že předmětné nemovitosti přešly na stát již účinností dekretu č. 108/1945 Sb. Jsou přesvědčeni, že pokud pokus o konfiskaci majetku nebyl završen vydáním existujícího konfiskačního výměru, nedošlo ke konfiskaci vůbec.
Ústavní soud se otázkou nulity správního aktu (konfiskačního výměru) zabýval již v několika svých usneseních (např. sp. zn. II. ÚS 384/99, I. ÚS 396/99, I. ÚS 403/99), a vždy dospěl ke shodnému závěru, který nemá důvodu měnit ani v daném případě.
K otázce konfiskačních výměrů, vydaných podle dekretu č. 108/1945 Sb., Ústavní soud opakovaně judikoval, že příslušný okresní národní výbor rozhoduje o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci. "Právním důvodem konfiskace je však uvedený dekret prezidenta republiky. Výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). To znamená, že konstitutivní účinky má samotný dekret. Ke konfiskaci proto dochází ke dni jeho účinnosti a příslušný konfiskační výměr toliko deklaruje jeho použití. V souladu s touto ustálenou judikaturou proto Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci není rozhodující, zda předmětný výměr byl přesně specifikován či nikoliv. Podstatné je, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo zpochybněno, že se na právního předchůdce stěžovatelů R. F. dekret č. 108/1945 Sb. vztahoval a že na jeho základě byl majetek právě R. F. konfiskován. Nelze proto tvrdit, že stát předmětné nemovitosti převzal bez právního důvodu, neboť stěžovatelé neprokázali "nevinu" (z hlediska ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb.) svého právního předchůdce.
Pokud stěžovatelé namítají, že v předmětném dekretu byl vymezený majetek charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 cit. dekretu, přestože jejich právní předchůdce byl fyzickou a nikoliv právnickou osobou, Ústavní soud konstatuje, že tato nepřesnost výměru nemůže zakládat jeho nulitu, neboť se jedná toliko o formální nedostatek, spočívající v příliš širokém vymezení subjektů a vyplývající zřejmě z toho, že konfiskační výměry byly předtištěny na jednotných formulářích. Rozhodující však v této souvislosti není okolnost, že v citovaném ustanovení jsou uvedeny i jiné subjekty než fyzické osoby, nýbrž to, že v něm právě též fyzické osoby výslovně zmíněny jsou. Nelze proto usuzovat, že se tento výměr na právního předchůdce stěžovatelů (fyzickou osobu) nemohl vztahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud - respektující své výše uvedené ústavní vymezení - neshledal, že by byla napadenými rozsudky v tomto směru porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že z výše uvedených důvodů v souzené věci k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 Listiny nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu