ECLI:CZ:US:2001:1.US.177.2000
sp. zn. I. ÚS 177/2000
Usnesení
I. ÚS 177/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Guttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného advokátem JUDr. F. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 15 Co 808/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. 3. 1992, sp. zn. 6 C 131/89, rozhodl Okresní soud v Táboře ve věci navrhovatele J. K. proti stěžovateli (odpůrci) o vrácení vzájemného plnění, že stěžovatel je povinen vrátit J. K. kupní cenu ve výši 12.000 Kč proti vrácení osobního automobilu Škoda 100.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud v podstatě konstatoval, že podle znaleckých posudků trpělo předmětné vozidlo vadami, které jej činily neupotřebitelným a na které nebyl navrhovatel upozorněn.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Táboře potvrdil.
V jeho odůvodnění především uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v době prodeje bylo vozidlo u částí podlahového skeletu narušeno korozí v takovém rozsahu, že ji bylo možno považovat za vadu mající za následek technickou nezpůsobilost vozidla. Tato vada byla neopravitelná a vozidlo bylo proto neupotřebitelné. Stěžovatel prý" J. K. při prodeji vozidla neupozornil na nadměrnou korozi částí podlahového skeletu a tedy na vadu, způsobující jeho neupotřebitelnost. Proto bylo odstoupení od smlouvy, provedené J. K, důvodné a účinné a tímto úkonem došlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne 16. 11. 1988. Podle ustanovení §457 občanského zákoníku byl každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle této smlouvy získal, a krajský soud proto žalobě
vyhověl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že o jeho odvolání měl rozhodovat přímo Krajský soud v Českých Budějovicích a nikoliv Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jelikož Krajský soud v Českých Budějovicích v této věci již jednou rozhodoval a jeho rozhodnutí zrušil v dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud prý" - v novém složení - v napadeném rozsudku hodnotil opačně důkaz výslechem znalce, než učinil ve svém dřívějším rozsudku, jímž vyhověl stěžovateli. Protože soudní systém je založen na principu ústnosti a přímosti, není údajně možné, aby "jiný odvolací soud v jiném složení senátu" své dřívější hodnocení důkazu změnil bez toho, že by důkaz sám opakoval. Tím, že tak učinil, prý porušil čl. 36 a násl. Listiny.
Stěžovatel dále podrobně rozebírá vadu předmětného vozidla a uvádí, že navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem, jemuž však u odvolacího soudu nebylo vyhověno. Proto se stěžovatel domnívá, že napadený rozsudek je nedostatečně odůvodněn, což má za následek porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel prý j. K. na korozi upozornil a jestliže odvolací soud dospěl k opačnému závěru, hodnotil výpověď' svědka K., aniž by byl tento důkaz sám provedl, čímž rovněž porušil čl. 36 Listiny. Stěžovatel spatřuje extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými, což rovněž považuje za protiústavní. Navíc je vozidlo již v takovém stavu, že je nelze vydat zpět a protože byla zrušena jeho SPZ, prakticky neexistuje.
Ze všech uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazováni, provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti.
Tyto námitky jsou - jak vyplývá již z výše uvedeného - v podstatě tři.
(1.) První se týká toho, že prý o odvolání stěžovatele měl rozhodovat přímo Krajský soud v Českých Budějovicích a nikoliv jeho pobočka v Táboře.
K tornu ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §33 odst. 5 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, může Ministerstvo spravedlnosti ČR právním předpisem zřídit v obvodu okresního nebo krajského soudu jeho pobočku. Ministerstvo tak učinilo vyhláškou č. 576/1991 Sb., o zřízení poboček některých krajských a okresních soudů, a podle ustanovení §4c této vyhlášky byla v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích zřízena jeho pobočka se sídlem v Táboře. Ve skutečnosti, že o odvolání stěžovatele (poté, co rozsudek krajského soudu v dovolacím řízení zrušil Nejvyšší soud) rozhodoval krajský soud prostřednictvím své zmíněné pobočky, tedy nelze spatřovat porušení stěžovatelových práv na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, nebot' k tomuto organizačnímu členění krajského soudu nedošlo svévolně, nýbrž na základě výslovného zákonného zmocnění, jež realizoval podzákonný právní předpis. Jinak řečeno, v daném případě byla při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu respektována funkční
příslušnost krajského soudu (§10 odst. 1 o.s.ř.); pouze o něm nerozhodoval přímo Krajský soud v Českých Budějovicích, ale jeho organizační složka v Táboře. Tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
(2.) Druhá námitka spočívá v podstatě v tom, že prý odvolací soud v novém složení hodnotil opačně důkaz výslechem znalce, než učinil ve svém dřívějším rozsudku, čímž porušil princip ústnosti řízení a přímosti dokazování a tím i čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavní soud především konstatuje, že princip přímosti dokazování (vyplývající z ustanovení §122 odst. 1 a z §213 o.s.ř.) skutečně představuje jeden z klíčových principů spravedlivého procesu. Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (BurešIDrápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, C.H. Beck, 5. vyd., 2001, str. 904). V 'souzené věci však k porušení tohoto principu zjevně nedošlo.
Jak totiž vyplývá z příslušného soudního spisu, důkaz znaleckým posudkem
znalce E. S. byl proveden již soudem prvostupňovým (č.l. 82) a před tímto
soudem byl tento znalec rovněž řádně vyslechnut (č.l. 108). V předmětném
znaleckém posudku znalec především konstatoval, že v době prodeje vozidla byla
jeho karosérie narušena rozsáhlou destruktivní korozí, která představovala
technickou nezpůsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích (č.l. 90-91)
a že technický stav karosérie činil vozidlo technicky a ekonomicky neopravitelným,
jelikož náklady na opravu by podstatně převýšily časovou cenu vozidla a nebylo by
možno ani zajistit nutné náhradní díly. Důvod, pro který Nejvyšší soud rozsudkem ze
dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 909/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 2. 1993, sp. zn. 5 Co 1701/92, 5 Co 1716/92, spočíval
zejména v tom, že nebylo náležitě zjištěno, zda byl kupující skutečně na vadu
upozorněn. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, který byl
tímto právním názorem Nejvyššího soudu při svém rozhodování vázán, vycházel
z výsledků zmiňovaného znaleckého posudku a konstatoval, že vozidlo trpělo v době
prodeje vadou, která ho činila neupotřebitelným. Protože však nebylo prokázáno, že
by stěžovatel kupujícího na tuto vadu upozornil, rozhodl shora uvedeným způsobem.
Ústavní soud proto ohledně této námitky stěžovatele uzavírá, že je zjevně
neopodstatněná. Krajský soud totiž neprovedl odlišné zhodnocení dříve provedeného
důkazu znaleckým posudkem, nýbrž pouze dospěl - vázán závazným právním
I. ÚS 177/2000
názorem dovolacího soudu - k jinému právnímu závěru než ve svém rozhodnutí dřívějším, což principy přímosti a ani ústnosti dokazování nemůže zpochybňovat.
(3.) Stěžovatel konečně tvrdí, že kupujícího J. K. na korozi upozornil, takže prý" napadený rozsudek trpí protiústavním extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými.
Pokud jde o tyto námitky, odkazuje ústavní soud na svoje shora popsané ústavní vymezení, jelikož svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy a do oblasti právních závěrů z něho vyvozených; jejich přehodnocování ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší. Podle obsahu soudního spisu je zřejmé, že zmiňovaný extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a mezi právními závěry z něho vyvozenými dán není. Sám napadený rozsudek krajského soudu je řádně odůvodněn, je přesvědčivý ' a dostatečně se vypořádává s jednotlivými odvolacími námitkami. Vydání tohoto rozsudku předcházelo po celé soudní řízení poměrně rozsáhlé dokazování, z něhož obecné soudy při svém rozhodování vycházely. Vada vozidla byla zjištěna a analyzována pomocí znaleckého posudku. Jestliže tedy stěžovatel před krajským soudem navrhoval doplnění dokazování o posouzení rozsahu koroze v době prodeje a o zjištění, zda oprava této vady byla ekonomická či nikoliv (č.l. 181) a krajský soud v této otázce toliko odkázal na již provedený znalecký posudek E. S. (viz též výše) - podle něhož bylo vozidlo neopravitelné - a pokud krajský soud označil rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně za zcela dostatečný, nelze ani v tomto směru v postupu odvolacího soudu shledat protiústavní pochybení.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku poukazuje na výpověď svědka K. (bratra odpůrce), "aniž tento důkaz sám provedl", přičemž prý "v prvoinstančním rozsudku byl tento důkaz opomenut", dopouští se omylu, jelikož z výslechu svědka R. K. (poznámka: stěžovatel i krajský soud chybně uvádějí "L. K."), provedeného u Okresního soudu v Písku dne 13. 11. 1989 (č.l. 16), soud prvního stupně ve shora citovaném rozsudku zjevně vycházel (č.l. 37). Krajský soud proto nepochybil, když se o tento důkaz v odůvodnění napadeného rozsudku opřel, přičemž jej nehodnotil odlišně než soud nalézací.
I tyto námitky proto ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými.
I. ÚS 177/2000
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednáni -bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda senátu