ECLI:CZ:US:2001:1.US.183.2000
sp. zn. I. ÚS 183/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného advokátkou Mgr. M. R., proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 8. 1999, sp. zn. 5 D 1473/94, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 1999, č.j. 14 Co 242/99-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením rozhodl Okresní soud v Šumperku ve věci projednání dědictví po J. V., zemřelém dne 10. 9. 1994, tak, že určil obecnou cenu majetku, odpovídajícího podílu 1/2 na věcech, které vlastnil zemřelý spolu se svou manželkou A. V., určil obecnou cenu dědictví, dluhy dědictví a dospěl k čisté hodnotě dědictví. Současně potvrdil, že dědici - pozůstalé děti Ing. F. V., M. H., J. V., A. L., Ing. J. V., Ing. J. V. - stěžovatel - nabývají celé dědictví rovným dílem, s tím, že Ing. F. V. uhradí každý ze zbývajících dědiců na něj připadající poměrnou část nákladů pohřbu. Dále přiznal notářce Dr. J. V. odměnu a úhrada nákladů na poštovné v celkové částce 2.726,40 Kč, které hradí každý dědic částkou 440,- Kč, stěžovatel pak částkou 526,40 Kč, protože je navíc povinen uhradit náklady na poštovné v částce 86,40 Kč, jež byly vynaloženy po uzavření dohody o vypořádání dědictví z jeho podnětu. Podle ust. §148 odst. 1 o.s.ř. bylo dále rozhodnuto o nákladech znalečného, které jsou povinni hradit všichni účastníci rovným dílem tak, že Ing. F. V. a stěžovatel jsou povinni doplatit částku 56,60 Kč a ostatní dědicové jsou povinni zaplatit každý částku 856,70 Kč.
V odůvodnění tohoto usnesení Okresní soud v Šumperku zejména uvedl, že k dědění byly povoláni pozůstalá manželka A. V. a děti zemřelého J. V. Ten však zanechal platnou závěť, podle které odkázal svůj majetek rovným dílem pozůstalým dětem, jímž také bylo dědictví podle dědických podílů ve smyslu ust. §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř. potvrzeno. Při určení obecné ceny majetku vycházel Okresní soud v Šumperku z údajů účastníků, znaleckého posudku Ing. V. K. a z přípisu ČS, a.s., pobočka Šumperk. Přitom nepřihlížel ve smyslu ust. §175l odst. 1 a §175k odst. 3 o.s.ř. k majetku, ohledně kterého bylo mezi účastníky sporné, zda jej zůstavitel J. V. s manželkou A. ke dni úmrtí vlastnili. Dle tvrzení stěžovatele, které ostatní dědicové popírali a vyvraceli, se jednalo zejména o osobní automobil Renault, jeho pohledávku vůči rodičům z titulu garážování tohoto automobilu, 2 ks pamětních mincí, 26q hnědého uhlí, 10 m3 palivového dřeva, kolovrátek a polovinu vedlejší stavby u domu č.p. 138 - chléva se skladem a kolny navazující na chlév. Účastníci sice uzavřeli 24. 3. 1999 dohodu o vypořádání dědictví rovným dílem, leč stěžovatel s ní nesouhlasil, jiný způsob vypořádání dědictví nikdo z dědiců nenavrhl, a proto okresní soud potvrdil dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů [ust. §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.].
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě usnesení Okresního soudu v Šumperku potvrdil s tím, že doplnil osobní data zůstavitelovy manželky A. V. V jeho odůvodnění poukázal na odvolání stěžovatele, kterým bylo usnesení soudu I. stupně napadeno v podstatě v tom smyslu, že neobsahuje identifikaci A. V., že není kvalifikované, že porušuje úmluvu o lidských právech, nerespektuje platné a zákonné podklady (naopak využívá doklady právně neplatné), a že se k němu bude možné se vyjádřit, až bude právoplatné a bude mít potřebné náležitosti. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel byl vyzván k odstranění vad, na což ve stanovené lhůtě nereagoval. Po jejím uplynutí pouze sdělil, že matka měla dědit i s dětmi, a že dědicové nepřiznali držení movitého majetku patřícího rodičům. Krajský soud v Ostravě z tohoto podání vyrozuměl, že stěžovatel namítá existenci dalšího movitého majetku, aniž by toto tvrzení konkretizoval. Usnesení soudu I. stupně proto přezkoumal a dospěl k závěru, že se má patrně jednat o majetek, který soud I. stupně z důvodu spornosti nezahrnul do čistého majetku dědictví, neboť to nedovoluje ust. §175k odst. 3 o.s.ř. Pokud bylo potvrzeno nabytí zjištěného majetku rovným dílem mezi děti zůstavitele, stalo se tak v souladu se závětí, jíž zůstavitel výslovně vyloučil svoji manželku A. V. Krajský soud v Ostravě proto neshledal v předcházejícím řízení žádné pochybení v dokazování ani v provedených zjištěních.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, neboť vyšly z nesprávného právního posouzení věci a jejich usnesení nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel zejména uvedl, že oba obecné soudy nepřihlédly k listinnému důkazu o tom, že zemřelý otec vlastnil automobil Renault 8, SPZ SU 42-90 a naopak vycházely z neprokázaných tvrzení ostatních dědiců, že jej daroval svým vnukům. U garáže vycházely z toho, že ta stojí na parcele č. 151 v k.ú. L., ačkoliv ze znaleckého posudku Ing. K. vyplývá, že leží převážně na parcele č. 349/41 a jen malá část na parcele č. 151, obojí v k.ú. L. Soud I. stupně dále nezahrnul do dědictví vzdor návrhům stěžovatele existující stavbu - chlév, stojící na parcele č. 349/41 v k.ú. L., studnu, vodárnu s přístřeškem a vodovodní přípojku, a také nedohledal vkladní knížku matky A. V. u Agrobanky. V řízení opomenul jako dědičku pozůstalou manželku zemřelého a nerespektoval platný znalecký posudek ohledně nemovitých věcí, když posudek na movitý majetek nezajistil. Stěžovatel konečně žádá o posouzení, resp. zrušení darovací smlouvy přiložené k ústavní stížnosti. Stěžovatel konečně vznesl v rámci svých podání Ústavnímu soudu další návrhy, zejména:
a) návrhy na provedení důkazů a jejich zajištění
b) návrh na vydání předběžného opatření ve vztahu k dědickému řízení po matce A. V. podle §80 zákona č. 182/1993 Sb.
c) žádost podle §83 zákona o Ústavním soudu o náhradu nákladů právní zástupkyně Mgr. K., přestože jí ČAK uložila poskytnout služby bezplatně
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatel v podstatě zpochybňuje zjištění majetku soudem I. stupně po zemřelém otci Janu V.ovi a rozsáhle poukazuje na údajně vadné provedení důkazů v dědickém řízení před soudem, jemuž vytýká též nesprávné posouzení jednotlivých důkazních tvrzení účastníků a důkazních listin před tímto soudem použitých. Z toho je patrno, že se v souzené věci v principu jedná o polemiku s hodnocením důkazů obecným soudem, s nímž stěžovatel nesouhlasí. V této souvislosti Ústavní soud (opakovaně) konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené, pokud jím nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Jak již Ústavní soud několikráte judikoval, lze za protiústavní zpravidla považovat jen takové hodnocení, jehož právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají. V jiných případech není Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž je zjišťování a hodnocení skutkového stavu zákonem svěřeno.
Ústavní soud dále konstatuje, že odvolání stěžovatele, jímž se zabýval soud II. stupně, v zásadě postrádá nejen vymezení odvolacích důvodů, ale i návrhové žádání stěžovatele vytyčující v převážné míře rámec řízení, ačkoliv těžiště tzv. vyhledávací činnosti soudů leží právě na obecných soudech a tedy i na soudu odvolacím. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy), neboť soud II. stupně mohl přezkoumat prvostupňové rozhodnutí jen v takovém rozsahu, nakolik byl vzhledem k obecným a nekonkrétním proklamacím stěžovatele schopen učinit (k tomu srov. např. III. ÚS 362/97 - usnesení č. 18, sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, C.H.Beck Praha, 1997 - III. Díl). Porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nemohla způsobit ani údajná chybná zjištění ohledně majetku označeného soudem za sporný, neboť v takovém případě soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s jimi označenými ustanoveními občanského soudního řádu. Ostatně jak Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 5 D 1473/94, zjistil, měly obecné soudy k takovému závěru, s ohledem na tvrzení ostatních dědiců a na listiny jimi předložené, oprávněný důvod.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, podle kterého se dědění zaručuje (čl. 11 odst. 1 Listiny). Z napadených usnesení je zřejmé, že jimi nebyl ve své podstatě dotčen samotný dědický nárok stěžovatele, který dědil, nýbrž že pouze nedošlo k vypořádání majetku, o kterém nelze spolehlivě zjistit, že jej zůstavitel ke dni jeho úmrtí skutečně vlastnil. Postup soudu byl proto za této situace zcela zákonný. Ostatně podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze ochranu základnímu právu vlastnit majetek poskytnout pouze existujícímu právu vlastnickému, nikoliv toliko tvrzenému nároku na něj. Tak tomu právě je i v souzené věci.
Pokud jde o žádost stěžovatele o posouzení, popřípadě zrušení darovací smlouvy, Ústavní soud konstatuje, že se v tomto případě nejedná o ochranu stěžovatele proti zásahu orgánu veřejné moci, neboť stěžovatel napadá akt soukromoprávní povahy, který nemůže být předmětem ústavní stížnosti (srov. ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ani tuto námitku proto nelze akceptovat.
Ústavní soud konečně usuzuje, že návrhy stěžovatele na zajištění důkazů, jejich provedení a návrh na vydání předběžného opatření, který se navíc týká řízení v jiné věci (dědického řízení po matce stěžovatele A. V.), nikoliv dědického řízení po J.V., jsou - též se zřetelem na výše uvedené ústavní vymezení Ústavního soudu - zcela neopodstatněné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomuto závěru nejsou dány ani podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení stěžovatele podle ustanovení §83 citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu