ECLI:CZ:US:2001:1.US.195.2000
sp. zn. I. ÚS 195/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelů J. J., P. J., a H. J., všech zastoupených advokátem JUDr. T. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 30. 11. 1998 vydal Okresní úřad Ústí nad Orlicí - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutí č.j. Poz 5303/6347/98/203-Ha. V jeho výroku vyslovil podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že H. J., P. J. a J. J. (dále jen "stěžovatelé") nejsou vlastníky v rozhodnutí uvedených pozemků v k.ú. B. (dále jen "pozemky").
V odůvodnění tohoto rozhodnutí pozemkový úřad po provedeném řízení dospěl k závěru, že podání J. J. st. (zemřelého v průběhu správního řízení, na jehož místo vstoupili pozůstalí stěžovatelé) ze dne 29. 10. 1992 nesměřovalo k uplatnění nároku podle zákona o půdě. J. J. st. požadoval plnění nad rámec zákona, tj. doplacení ceny pozemků ve stávajících cenách. Podle názoru pozemkového úřadu se v tomto případě nejedná o titul uvedený v §6 odst. 1 zákona o půdě. Podání bylo navíc adresováno nikoli pozemkovému úřadu, ale Městskému úřadu v Chocni.
Pozemkový úřad dále konstatoval, že po smrti J. J. st. a po uplynutí lhůty podle §13 zákona o půdě, uvedla H. J. 23. 10. 1996 do zápisu, že "synové J. J. J., P. a E. J. trvají na restituci". Z toho pozemkový úřad vyvodil, že synové J. J. st. žádají pozemkový úřad o rozhodnutí podle §9 zákona o půdě, a ne o doplacení kupní ceny, tj. "že se může jednat o projev vůle směřující k odstranění předpokládané majetkové křivdy postupem dle zákona číslo 229/91 Sb., a zařadil podání mezi nároky na vydání pozemku".
Pozemkový úřad konečně - po provedeném dokazování, v němž zjišťoval podmínky a okolnosti uzavřeni jednotlivých kupních smluv ze dne 15. 9. 1981, 15. 10. 1984 a 16. 4. 1985 - uvedl, že "i když nárok J. J. ml. nelze považovat za řádně a včas uplatněný ... přesto provedl řízení a dospěl k závěru, že J. J., případně jeho právní nástupci, by stejně nebyli oprávněnými osobami dle zákona o půdě, když se v řízení nepodařila prokázat skutečnost, že by kupní smlouvy uzavíral J. J. a jeho otec J. J. st. v tísni za nápadně nevýhodných podmínek".
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 12. 1998, č.j. 31 Ca 293/98-10, vyzval navrhovatele (stěžovatele), aby ve lhůtě 8 dnů od doručení tohoto usnesení doplnili svůj opravný prostředek ze dne 28. 12. 1998 (viz níže) o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí (poznámka: pozemkového úřadu) napadá a dále o uvedení důvodů, v čem je spatřována nezákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, tj. v jakém ustanovení měl být porušen příslušný zákon. Krajský soud stěžovatele upozornil, že nebude-li této výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, soud bez dalšího opravný prostředek odmítne. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že dne 30. 12. 1998 mu byl doručen společný opravný prostředek navrhovatelů (stěžovatelů) ze dne 28. 12. 1998, označený jako návrh na přezkoumání citovaného rozhodnutí pozemkového řadu, který byl "vyhotovený jejich zvoleným právním zástupcem". Soud zjistil, že uvedené podání nemá potřebné obsahové náležitosti (když z něho nelze zejména zjistit, proti které části výroku směřuje a v čem má být spatřována nezákonnost napadeného rozhodnutí) a nelze je proto věcně projednat.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, výše uvedený opravný prostředek odmítl a konstatoval, že navrhovatelé (stěžovatelé) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že právní zástupce stěžovatelů výzvu (poznámka: usnesení ze dne 31. 12. 1998, č.j. 31 Ca 293/98-10) převzal dne 7. 1. 1999, stanovená lhůta počala běžet 8. 1. 1999 a skončila dnem 15. 1. 1999, aniž by byla oprava vad doručena soudu nebo byla téhož dne svěřena poštovní přepravě. Krajský soud dále uvedl, že nebylo v téže době požádáno ani o případné prodloužení soudcovské lhůty, ač si byl právní zástupce stěžovatelů existence soudem stanovené lhůty dobře vědom. Krajský soud tak usuzuje z toho, že mu bylo dne 20. 1. 1999 doručeno podání právního zástupce stěžovatelů, které bylo datováno dnem 14. 1. 1999 a bylo (jak zjistil z podací knihy právního zástupce) dáno na poštu Praha 414 dne 19. 1. 1999. Podle názoru krajského soudu je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že stěžovatelé nejen nedodrželi lhůtu dle §250m odst. 2 o.s.ř., ve které musí být opravný prostředek podán u příslušného soudu, tj. s vymezením rozsahu přezkumu, uvedením důvodů, v čem je spatřována nezákonnost návrhu, jak má být ve věci rozhodnuto, nýbrž ve stanovené lhůtě ani neodstranili vytýkané vady podání, jež brání věcnému vyřízení návrhu. Žádost o odklad soudcovské lhůty pak prý "podali dávno poté, kdy stanovenou lhůtu nedodrželi".
Proto Krajský soud v Hradci Králové opravný prostředek podle ustanovení §250p o.s.ř. odmítl. Příslušné usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelů JUDr. T.Ch. doručeno dne 23. 4. 1999.
Citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé především poukázali na průběh a výsledky řízení před pozemkovým úřadem a tvrdí, že toto řízení bylo "stiženo natolik závažnými procesními vadami, že to mělo bezprostřední vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí". Mezi těmito vadami uvedli nedostatečné poučení J. J. st. ze strany pozemkového úřadu. Stěžovatelé se domnívají, že pozemkový úřad měl (v souladu se svou povinnosti dle §19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád) J. J. st. vyzvat k odstranění nedostatků podání a poučit jej o důsledcích jejich neodstranění. Pozemkový úřad měl také měl povinnost informovat účastníky řízení o jeho průběhu, a to zejména za situace, kdy podle stěžovatelů od roku 1992 do roku 1996 "nedošlo v řízení k žádnému pohybu", což nepochybně nasvědčuje tomu, že pozemkový úřad porušil povinnost vyřídit věc včas a bez zbytečných odkladů a porušil také povinnost vyřídit věc včas a bez zbytečných odkladů.
Stěžovatelé se dále domnívají, že obě podání J. J. st. v hlavních částech (vlastnoručně podepsaných) splňují v plném rozsahu náležitosti výzvy k vydání věci a k uplatnění nároku oprávněné osoby u pozemkového úřadu, což také pozemkový úřad respektoval a zařadil podání mezi nároky na vydání pozemků. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací pozemkového úřadu týkající se toho, že stěžovatelé neprokázali, že by předmětné pozemky jejich předek (pozn. J. J. st.) byl nucen prodat za zvlášť nevýhodných podmínek nebo pod nátlakem. Stěžovatelé naopak mají zato, že "tehdejší politická moc se k vlastníkům nemovitého majetku chovala na základě její politicko-ekonomické filosofie stejně, což podporuje i příslušné ustanovení vyhlášení o době nesvobody v letech 1948-1989". Stěžovatelé proto poukazují na povinnost správního orgánu vycházet (v souladu s ustanovením §3 odst. 4 správního řádu) ze spolehlivě zjištěného stavu věci a pokud pozemkový úřad považoval četná prohlášení oprávněných za nedostačující, měl povinnost provést dokazování a zjistit skutečný stav věci. Stěžovatelé mají za to, že pozemkový úřad učinil rozhodnutí na "základě pochybné domněnky, že politická situace v 80. letech již nebyla taková, v níž by stát vyvíjel opravdový politický tlak za účelem získání majetku". Stěžovatelé dále polemizují s názorem pozemkového úřadu, že nebyly splněny obě podmínky pro vydání předmětných nemovitostí [ve smyslu §6 odst. 1 písm k) zákona o půdě] tj. že smlouvy byly v rozhodném období uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelé poukazují jednak na skutečnost, že J. J. st. nechtěl pozemky převádět a jednak na to, že "již v minulosti soudní orgány vydaly rozhodnutí, když k vydání postačovalo splnění pouze jedné z těchto podmínek". Pokud by však stěžovatelé přijali názor o nutnosti splnit obě dvě podmínky, domnívají se, že jak tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky (prodání pozemků za úředně stanovenou cenu, která byla - dle jejich názoru - nižší než cena tržní) byly prokázány.
Stěžovatelé dále namítají, že odůvodnění předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu je zmatečné, neboť uplatnění nároku ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě je jednoznačné a povinná osoba i pozemkový úřad žádosti a výzvy obdrželo v zákonné lhůtě ve smyslu §13 citovaného zákona.
V případě ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, stěžovatelé v prvé řadě poukázali na to, že se pokusili vyhovět žádosti soudu (pozn. výzvě soudu uvedené v jeho předcházejícím usnesení ze dne 31. 12. 1998, č.j. 31 Ca 293/98-10), aby v soudcovské lhůtě 8 dnů doplnili opravný prostředek. Uvedli však, že "vzhledem k pracovnímu vytížení a vzhledem k novoročním svátkům, se nepodařilo soudu v předmětné lhůtě doplnění návrhu na přezkoumání doručit. Konec soudcovské lhůty připadl na den 15. 01. 1999, tedy na pátek, a doplnění žádosti návrhu na přezkum rozhodnutí bylo odesláno navrhovateli v úterý dne 19. 01. 1999".
Ve vztahu k výše uvedenému odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, mají stěžovatelé za to, že krajský soud pochybil. Stěžovatelé nepopírají, že zmíněnou soudcovskou lhůtu zmeškali, domnívají se však, že "soud svým postupem, tj. odmítnutím opravného prostředku poškodil práva navrhovatelů". Vzhledem k tomu, že se jedná o soudcovskou lhůtu, měl a mohl předseda senátu krajského soudu rozhodnout o jejím prodloužení. Stěžovatelé poukazují na to, že tuto lhůtu lze prodloužit i po jejím uplynutí, o což také písemně požádali.
Stěžovatelé nicméně vycházeli z toho, že předmětnou soudcovskou lhůtu dodrželi, v čemž je prý utvrdil postup krajského soudu, který doplnění návrhu převzal, nařídil jednání ve věci na 26. 3. 1999 a předseda senátu teprve těsně před tímto jednáním požádal telefonicky o fotokopii knihy odeslané pošty za období 4. až 25. 1. 1999, čemuž však vzhledem k formě žádosti a časovým důvodům nebylo možno vyhovět. Navrhovatelé (stěžovatelé) dne 30. 3. 1999 osobně doručili žádost o prodloužení soudcovské lhůty a předložili požadovanou fotokopii knihy odeslané pošty. Stěžovatelé se domnívají, že soud z této knihy dovodil nedodržení soudcovské lhůty a usnesením ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, "opravný prostředek odmítl".
Za této situace stěžovatelé nemohou souhlasit s odůvodněním citovaného usnesení mimo jiné i proto, že v předcházejícím správním řízením před pozemkovým úřadem "došlo k nepřiměřeným a neodůvodněným průtahům v délce zhruba 6-ti let, které vedly k poškození práv navrhovatelů".
Podle názoru stěžovatelů krajský soud poškodil jejich ústavní práva upravená v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na spravedlivý proces upravené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé poukazují na to, že postup soud byl nepřiměřeně tvrdý a je zřejmě proti účelu zákona o půdě.
Stěžovatelé se dále domnívají, že "soud svým usnesením o odmítnutí opravného prostředku na základě procesní vady řízení ... nerozhodl o meritu věci ... čímž byla poškozena ... ústavní práva stěžovatelů". Došlo prý tedy i k porušení zásady víceinstančnosti správního řízení a předmětné rozhodnutí soudu lze "důvodně považovat za denegatio iustitie". Podle stěžovatelů tímto postupem krajského soudu došlo také k tomu, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu, "jež je zřejmě nezákonné, zůstalo v platnosti a navrhovatelům nebyly vydány předmětné pozemky, čímž byla porušena jejich ústavní práva upravená v čl. 11 odst. 1., 4. Listiny".
Ze všech těchto důvodů stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich práva upravená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2, a 3 Listiny a právo na spravedlivý proces upravené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém "podle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. se ústavní stížnosti zcela vyhovuje. Podle §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. se vyslovuje, že v řízení, které bylo vedeno u Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Hradci Králové, jež daný případ vedly pod č.j. Poz 5303/6347/98/203-Há, sp. zn. 31 Ca 293/98, byla porušena ústavní práva navrhovatelů - dědiců J. J. - na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1., 2. Listiny základních práv a svobod a čl. 11 odst. 1., 4. Listiny a právo na spravedlivý proces upravené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle §82, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
4. 1999 pod č.j. 31 Ca 293/98-32 ruší a předmětný soud je povinen pokračovat v řízení".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny předpoklady a podmínky jejího věcného přezkoumání.
Dospěl k závěru zápornému.
Ze soudního spisu (č.l. 3) je zřejmé, že jeden ze stěžovatelů, J. J., plnou mocí ze dne 6. 10. 1998 zmocnil advokáta JUDr. T. Ch. (dále jen "advokát"), aby jej zastupoval ve všech právních věcech. V soudním spisu je dále založena (č.l. 4) plná moc, kterou níže podepsaní H. J., P. J., E. J. (všichni označení jako oprávněné osoby) a S. Č. (označená jako opatrovnice nezletilých E. J. a J. J.), datovaná "V Chocni dne 10. 1998", zmocňují pana J. J., "oprávněnou osobu ve smyslu restitučního zákona č. 229/91 Sb.", zastupováním v soudním a mimosoudním řízení ve věci: 1. přezkoumání kupních smluv uzavřených J. J., zemřelým 14. 11. 1992,"o prodeji pozemků pro stavební a veřejné účely v letech 1981 - 1985 pod nátlakem (v tísni) čs. státu; 2. uplatněných nároků J. J., zemřelým 14. 11. 1992, "u Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí - zrušení kupních smluv z let 1981 - 1985 o prodeji pozemků pro uvedené účely a jejich vydání nebo jejich doplacení"; 3. "žaloby proti Obecnímu úřadu v B., okr. Ústí nad Orlicí - zrušení kupních smluv o prodeji stavebních parcel s přísl. před vypořádáním restitučních nároků oprávněných osob"; 4. náhrad za způsobené škody a ztráty vzniklé oprávněným osobám ve smyslu restitučních nároků". Touto plnou moci J. J. současně zmocňují k oprávnění "udělovat plné moci v právním a profesně odborném zastoupení v rozsahu shora uvedených předmětných věcí". Uvedená zmocnění J. J. dne 17. 11. 1998 přijal. Stěžovatel J. J. se stal na základě plné moci podepsané H. J. a P. J. (stěžovatelé) a dále podepsané E. J. a S. Č. - v souladu s ustanovením §27 odst. 1 o.s.ř. - obecným zmocněncem uvedených osob. Tento zástupce však může (v souladu s větou druhou citovaného ustanovení) jednat jedině osobně.
V návrhu na zahájení řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 11. 1998, č.j. Poz 5303/6347/98/203-Ha, před Krajským soudem v Hradci Králové - v němž jako navrhovatelé byli uvedeni stěžovatelé - byl jako zástupce navrhovatelů (stěžovatelů) uveden advokát JUDr. T. Ch.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je zřejmé, že v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové advokát - kterého jeden ze stěžovatelů J. J. plnou mocí ze dne 6. 10. 1998 zmocnil, aby jej (poznámka: v textu plné moci je doslova uvedeno "aby mne") zastupoval ve všech právních věcech - zastupoval pouze J. J.. Jako zástupce zbývajících dvou navrhovatelů (stěžovatelů) vystupuje pouze jejich obecný zmocněnec J. J., který může jednat jedině osobně. Na advokáta JUDr. T. Ch. tedy nelze pohlížet jako na zástupce zbývajících dvou navrhovatelů (stěžovatelů). V řízení před Krajským soudem v Hradci Králové se však jednalo o odstranitelný nedostatek podmínky řízení. Zbývající dva navrhovatelé (stěžovatelé) proto měli plnou moc pro advokáta pro řízení před tímto soudem doplnit sami nebo je měl k tomu vyzvat krajský soud. Nestalo se tak a krajský soud se všemi navrhovateli (stěžovateli) jednal jako s těmi, kteří podali "společný opravný prostředek vyhotovený 28. 12. 1998 zvoleným advokátem" (srov. napadené usnesení krajského soudu).
Citované usnesení krajského soudu, které bylo - na straně navrhovatelů - doručeno dne 23. 4. 1999 pouze advokátovi, tedy bylo doručeno pouze zástupci J. J.. Uvedené usnesení však mělo být doručeno také J. J. jako obecnému zmocněnci zbývajících navrhovatelů (stěžovatelů). Protože se tak nestalo, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, není dosud v právní moci. Citované usnesení proto musí být nejprve doručeno J. J. jako obecnému zmocněnci zbývajících dvou stěžovatelů. Teprve dnem tohoto doručení počíná [v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] běžet 60ti denní lhůta, v níž zbývající navrhovatelé mohou podat proti tomuto usnesení ústavní stížnost.
Za této situace bylo věcí stěžovatele J. J. - který byl zastoupen advokátem - aby proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, podal (za sebe) ústavní stížnost, neboť ve vztahu k němu bylo právě toto rozhodnutí v souzené věci rozhodnutím o posledním opravném prostředku, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). To však stěžovatel včas neučinil.
Podle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne doručení napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové advokátovi J. J., tj. od 23. 4. 1999, do podání ústavní stížnosti dne 28. 3. 2000 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu připouští.
Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové byla tedy ve vztahu k J. J. podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.].
Pokud jde o návrh zbývajících stěžovatelů (tj. H. J. a P. J.), napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, č.j. 31 Ca 293/98-32, musí být nejprve krajským soudem doručeno J. J. jako jejich obecnému zmocněnci. Zatím tedy toto usnesení právní moci, jak již bylo uvedeno, nenabylo. Teprve dnem tohoto doručení počíná 60ti denní lhůta, v níž tito stěžovatelé mohou (prostřednictvím advokáta) podat proti tomuto usnesení ústavní stížnost (srov. §30 odst. 1 a §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu ke stěžovatelům H. J. a P. J. návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu