ECLI:CZ:US:2001:1.US.197.01
sp. zn. I. ÚS 197/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. F., JUDr. D. L., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 35 C 27/98, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 13 Co 371/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rovněž shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost vyklidit dvoupokojový byt, II. kategorie ve 3. podlaží domu v B. a řádně vyklizený předat žalobci (městu Brnu) do 15 dnů od právní moci rozsudku a nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 1 000,-- Kč.
Stěžovatel je toho názoru, že splnil všechny zákonem stanovené předpoklady pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 a §708 občanského zákoníku, když se svou pratetou žil ve společné domácnosti po dobu 10 let. Tím, že obecné soudy k uvedenému závěru nedospěly, porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nepostupovaly v souladu s Ústavou ČR - čl. 90, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 95, který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.
Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zákonem a v souladu s principem dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud byl nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 35 C 27/98 ze dne 18. 3. 1999 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatel v řízení neprokázal, že pečoval o společnou domácnost své pratety a že s ní žil ve společné domácnosti po dobu tří let před jejím odchodem do ústavu pro zrakově postižené.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 13 Co 371/99, napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej, když po doplnění dokazování a zhodnocení celého jeho výsledku dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal vedení společné domácnosti s nájemkyní bytu po dobu stanovenou ustanovením §706 odst. 1 občanského zákoníku.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo.
Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nelze tedy akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta.
Stejně tak se nelze ztotožnit s argumentací stěžovatele o tom, že soudy nepostupovaly v souladu s ústavně zakotvenou povinností, aby poskytovaly ochranu právům a byly při svém rozhodování vázány zákonem.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu