ECLI:CZ:US:2001:1.US.207.01
sp. zn. I. ÚS 207/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. A., zastoupeného advokátem JUDr. R. H., kterou se domáhá prohlášení vazby stěžovatele od data 15. 1. 2001 za nezákonnou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je v současnosti obžalován v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 199/2000 a že byl vzat do vazby rozhodnutím ze dne 10. 4. 2000. Stěžovatel tvrdí, že v předmětné trestní věci byl na základě mezinárodního zatykače omezen na svobodě v Itálii již dne 15. 1. 1999. Do ČR byl sice předán až dne 10. 4. 2000, avšak je zřejmé, že stěžovatelova vazba celkově trvá již 26 měsíců, tzn. více než 2 roky, a přesto o ní nebylo rozhodováno v souladu s ustanovením §71 trestního řádu. V tom stěžovatel spatřuje porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a žádá, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že vazba stěžovatele je od data 15. 1. 2001 nezákonná.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Systém ústavního soudnictví v České republice je totiž založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Kompetence Ústavního soudu proto směřuje především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" [ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. b) citovanéhozákona] orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti další existenci své vazby. To znamená, že nenapadá rozhodnutí, kterým byl vzat do vazby, případně kterým byla vazba prodloužena, nýbrž napadá toliko faktický stav. Lze tedy dovozovat, že ústavní stížnost nesměřuje proti "rozhodnutí", ale proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci. Rovněž v tomto případě však Ústavní soud shledal, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv; podle ustanovení §72 trestního řádu je totiž oprávněn kdykoliv žádat o propuštění na svobodu, o takovémto návrhu je soud povinen rozhodnout a teprve po vyčerpání příslušného opravného prostředku připadá v úvahu podání ústavní stížnosti přirozeně za splnění podmínky, že stěžovatel bude namítat porušení svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Nad rámec této argumentace Ústavní soud uvádí, že zákonnou podmínkou podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu bezprostřední vztah mezi napadeným zásahem orgánu veřejné moci a jeho tvrzenou protiústavností. V souzené věci však mezi napadeným zásahem (tzn. existencí vazby) a mezi tvrzenou protiústavností (tzn. údajným porušením ústavně zaručeného práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny) bezprostřední vztah není, jelikož k porušení uvedené stěžovatelovy svobody de iure nedochází faktickou existencí vazby, nýbrž příslušnými soudními rozhodnutími o vzetí do vazby (příp. o prodloužení vazby), jež však stěžovatel ústavní stížností vůbec nenapadl.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj