ECLI:CZ:US:2001:1.US.212.01
sp. zn. I. ÚS 212/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. 22 Ca 466/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. 4. 2001, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jeseníku, okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. 7. 2000, č.j. OPÚ/675/994/2000/8-TK, jímž bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků ve výroku přesně specifikovaných v katastrálním území D.
Stěžovatelka uvedla, že v roce 1966 měla spolu s manželem zájem na zachování svého vlastnického práva k zemědělské usedlosti a nepřáli si bezúplatně ani jinak převést vlastnictví své zemědělské usedlosti na stát. K uzavření darovací smlouvy došlo až po vyhrožování funkcionářů MNV Lipová Lázně, že zajistí zrušení přídělu předmětných nemovitostí a z domu je vystěhují.
Stěžovatelka má za to, že na takto vytvořeném stavu tísně nemohla nic změnit ani skutečnost, že jim bylo umožněno v darované nemovitosti bezúplatně bydlet.
Je toho názoru, že v řízení před krajským soudem nebyla zákonným způsobem poskytnuta ochrana jejím právům a nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces, což koliduje s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Kromě toho krajský soud porušil i čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, když neuznal závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro svoji rozhodovací činnost a vyložil toto ustanovení nepřijatelně restriktivně.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).
Jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě, která uvedla, že tvrzení stěžovatelky ohledně neposkytnutí ochrany jejím právům v řízení před soudem nepovažuje za důvodné, když stěžovatelka měla možnost se stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 109/99, kterým byla odmítnuta stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozsudku tamějšího soudu, týkajícího se stejné problematiky jejího restitučního nároku, ale ve vztahu k jiným nemovitostem. Navrhla ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud k posouzení oprávněnosti ústavní stížnosti se seznámil s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jakož i s řízením předcházejícím jeho vydání, s rozhodnutím Okresního úřadu v Jeseníku, okresního pozemkového úřadu, a vzal v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 109/99.
Z uvedených materiálů zjistil následující: stěžovatelka spolu se svým manželem získala zemědělskou usedlost, včetně pozemků v katastrálním území D., na základě přídělové listiny ze dne 11. 10. 1946. Od roku 1959 byli oba členy JZD, stěžovatelka ve funkci členky představenstva a skupinářky. Od této doby na zemědělských pozemcích tvořících součást přídělu nehospodařili. Od poloviny roku 1965, se souhlasem stěžovatelky, byla část usedlosti využívána pro účely přechodného ubytování turistů a z důvodu, aby MNV mohl realizovat zkvalitnění a rozšíření ubytovacích služeb, probíhala jednání o uzavření darovací smlouvy. V lednu 1966 uzavřela stěžovatelka a její manžel s MNV předběžnou úmluvu, že v měsíci lednu 1966 učiní nabídku darování státu obsahující jak budovy, tak pozemky, které k budovám patří. MNV se naproti tomu zavázal, že bude-li dar státem přijat, převezme budovy do užívání, zabezpečí převzetí pozemků místním JZD a přenechá manželům P. ve stávajících místnostech nemovitosti bezplatně na doživotí byt a budou zastávat funkci domovníka; přitom převezme do stavu zaměstnanců pana P. Nabídka daru byla přijata státem dne 10. 2. 1966.
O části nemovitosti - budovách, které byly rovněž předmětem darovací smlouvy ze dne 10. 2. 1966 - bylo již pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě, který dospěl k závěru, že nebylo naplněno ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. Následně v této věci Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že "ani pohrůžku odnětí přídělu nemovitosti pro nezaplacení její přídělové ceny ani ve světle ustálené judikatury ani pod aspekty nauky nelze pokládat pro absenci protiprávnosti za stav tísně."
Ústavní soud po přezkoumání shora uvedeného konstatoval, že stávající ústavní stížnost stěžovatelky (týkající se pozemků) je totožná s ústavní stížností podanou proti rozhodnutí týkajícímu se budov a z jejího obsahu je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecným soudem, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecného soudu a neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nerespektování svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádal. Krajský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka a její manžel byli od roku 1959 členy JZD (stěžovatelka ve funkci členky představenstva) a od této doby na zemědělských pozemcích tvořících součást přídělu nehospodařili. Od roku 1966 - od uzavření darovací smlouvy - plnil MNV své materiální závazky vůči stěžovatelce a jejímu manželovi. Uzavřel, že pouze společenskopolitická situace v době uzavření smlouvy nestačí k prokázání tísně.
Ústavní soud odkazuje v dané věci na odůvodnění Krajského soudu v Ostravě, na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 109/99, a dodává, že pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nelze jej vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a správností rozhodnutí orgánu veřejné moci se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu+