ECLI:CZ:US:2001:1.US.221.01
sp. zn. I. ÚS 221/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. D. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 16 Co 282/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. 4. 2000, čj. 16 C 134/91 - 432, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, oba v záhlaví citované, ve sporu o odměnu za využití zlepšovacího návrhu. Domnívá se, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 90 a 95 Ústavy ČR a podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se obě napadená soudní rozhodnutí zruší.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v relevantní části odůvodnění v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních, včetně vlastní interpretace některých ustanovení zákona č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech a zlepšovacích návrzích, kterou se - jak vyplývá z výše uvedeného - Ústavní soud nemohl zabývat. Blíže nespecifikovanou námitku porušení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod považuje v této souvislosti Ústavní soud za irelevantní, neboť dané ustanovení ochranu zde uvedených práv garantuje výhradou zákona, z čehož nutno dovodit (ačkoliv to čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přímo neuvádí), že se takových práv lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Podstatou ústavní stížnosti je pak patrně především námitka k neprovedení některých důkazů, zvláště těch, které se týkaly výše tzv. společenského prospěchu.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval následující. Citované ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů, a tak poskytují institucionální záruku práva na soudní ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod) - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatel taktéž dovolává.
K námitce o zkrácení ústavně garantovaného práva na spravedlivý (přesnějši řečeno řádný) proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod (a analogicky z čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je třeba obecně konstatovat, že jeho rozsah není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na řádný proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 51, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Samotná skutečnost, že obecné soudy svoje rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Co se týče námitek stěžovatele k průběhu a rozsahu dokazování, Ústavní soud konstatoval, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci (čl. 82 odst. 1) je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132), a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(§120) a není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět (k tomu srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/97, publikovaný pod č. 42, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13). Povinností soudu ovšem je řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly.
Ústavní soud neshledal v procesním postupu soudů - z hlediska ústavnosti - žádné pochybení. Právo přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů totiž Ústavnímu soudu nepřísluší obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 26/94, publikovaný pod č. 32, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). Ústavní soud proto neakceptoval výhrady, že se obecné soudy nezabývaly všemi námitkami, které stěžovatel (tehdy navrhovatel) vznesl. V tomto směru - ostatně jako i v jiných případech - Ústavní soud sdílí názor, že pokud obecný soud dospěl v řízení k určitému právnímu názoru (v daném případě zda technické řešení splňovalo zákonné znaky zlepšovacího názoru podle zákona č. 84/1972 Sb. a zda je navrhovatel jeho autorem), na základě něhož neshledává k rozhodnutí potřebným se zabývat dalšími návrhy nebo námitkami navrhovatelů, které by byly pro rozhodnutí ve věci nadbytečnými či právně nevýznamnými a svůj postup řádně odůvodní, nelze takový postup považovat za neústavní. Jde o autonomní, nezávislé rozhodování obecného soudu, které Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Uvedené se vztahuje právě na námitku k neprovedení důkazů týkajících se výše společenského prospěchu. Krajský soud v odůvodnění řádně zdůvodňuje, že takové důkazy jsou v situaci, kdy je třeba posuzovat základ sporného nároku, nikoli už jeho výši, jako nadbytečné (str. 7 rozsudku). K opakované námitce stěžovatele, že soud nepřihlédl k listinným důkazům, pak krajský soud zřetelně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětluje, že dokazování bylo provedeno zákonem stanoveným způsobem, totiž jejich přečtením (str. 6 rozsudku). Ostatně námitka, že soudy neakceptovaly výhradu Nejvyššího soudu ČR k rozsahu dokazování, není pravdivá, neboť ze spisů je zřejmé, že soudy dokazování po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR doplňovaly (okresní soud po opětovném zrušení jeho rozsudku krajským soudem).
Pokud jde o výhradu proti nečinnosti soudu, pro úplnost Ústavní soud uvádí, že taková námitka měla a mohla být účinně uplatněna jen v době existence průtahů a nikoliv poté, kdy je věc pravomocně skončena. Stěžovatel se měl a mohl bránit nejdříve ve formě stížnosti proti průtahům (§6 zákona č. 335/1991 Sb. a §26 až §35 zákona ČNR č. 436/1991 Sb.) a teprve posléze event. ústavní stížností. Také otázka zachování osobní cti a dobré pověsti stěžovatele podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod pak musí být nejdříve předmětem příslušného občanskoprávního řízení, aby se jí Ústavní soud mohl eventuálně zabývat.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu