ECLI:CZ:US:2001:1.US.224.01
sp. zn. I. ÚS 224/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Antonína Procházky ve věci stěžovatele PhDr. J. M., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 5 Ntv 3/01, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 9. 4. 2001, které došlo Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 5 Ntv 3/01, kterým byla vazba stěžovatele a ing. A. M. prodloužena podle §71 odst. 3 trestního řádu do 23. 6. 2001 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel tvrdí, že usnesením Vrchního soudu v Praze, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě není ničím odůvodněn vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, přičemž zpochybňuje existenci tohoto vazebního důvodu již od počátku trestního řízení. Je i toho názoru, že v jeho věci nebyly splněny podmínky §71 odst. 3 trestního řádu pro prodloužení trvání vazby nad dva roky. Průtahy v řízení, k nimž došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení, označuje za důvod prodloužení trvání vazby. V návrhu ústavní stížnosti uvádí časový sled jednotlivých úkonů od podání obžaloby do vydání usnesení Vrchního soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 5 To 126/2000.
Poukazuje i na nálezy Ústavního soudu, které judikovaly nutnost zdůvodnění existence vazebních důvodů v odůvodnění rozhodnutí, požadavek, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Má za to, že právě odůvodnění napadených usnesení obecných soudů není zcela v souladu s požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud ČR ve svém písemném vyjádření uvedl, že je přesvědčen, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ( čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR).
Vrchní soud v Praze ve svém písemném vyjádření konstatuje, že ústavní stížnost obsahuje převážně námitky, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 5 Ntv 3/01, s nimiž se podle jeho přesvědčení vyčerpávajícím způsobem vyrovnal Nejvyšší soud ČR. Údaje, uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti, považuje za nepřesné. V souvislosti s vazebním důvodem podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu poukazuje na to, že stěžovatel je společně se svou manželkou ing. A. M. stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, za způsobenou škodu ve výši minimálně 71 600 000,-- Kč, na hrozbu vysokého trestu odnětí svobody, i na jejich kontakty v cizině a připomíná rodinné zázemí obžalované ing. A. M. v Rusku.
Vrchní soud v Praze je přesvědčen, že k pravomocnému skončení věci v rámci zákonné dvouleté vazební lhůty nedošlo díky obtížnosti věci a přístupu obou obžalovaných k probíhajícímu trestnímu stíhání (trestní spis obsahuje bez příloh cca 3 500 stránek, podstatná část dokazování musela proběhnout až v řízení před soudem, neboť obžalovaní využili svého práva a v přípravném řízení nevypovídali; k dalším průtahům došlo odročením hlavního líčení, které se mělo konat u Městského soudu v Praze 6. února 2001 a kde obžalovaná ing. A. M. vypověděla plnou moc svému obhájci s tím, že si zvolí jinou obhájkyni, která se však k dalšímu hlavnímu líčení, které mělo být konáno 9. května 2001 nedostavila).
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a seznámil se s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i k ústavní stížnosti připojené stížnosti stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2001 a dospěl k závěru, že stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001 a neshledal, že by v projednávané věci došlo k tvrzenému porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Předně Ústavní soud považuje za nutné podotknout, že vzetí do vazby je samozřejmě zásahem do osobní svobody, který však může být uskutečněn pouze z důvodů a na dobu, jež stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudů. Podstatu ústavní stížnosti lze spatřovat v nesouhlasu stěžovatele s tím, že nadále zůstává ve vazbě, navíc pak, jak již bylo konstatováno, obdobné výhrady uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti usnesení vrchního soudu.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebního důvodu, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu.
Z odůvodnění napadených usnesení je však patrné, že obecné soudy nespatřovaly existenci důvodu vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu pouze v příslušné trestní sazbě, ale také v konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost (závažná majetková trestné činnost s výraznou škodou ve výši nejméně 70 000 000,-- Kč), v poměrech obviněného i ve způsobu provádění trestné činnosti.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001, uvedl, že souhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze o opodstatněnosti dalšího trvání vazby u stěžovatele a obžalované ing. A. M. z důvodů předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Uvedl dále, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaného způsobem předpokládaným ustanovením §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění jim má právě vazba zabránit.
Ústavní soud tak neshledal, že by trvání důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu a to, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovalo z mezí ústavnosti.
Také Nejvyšší soud ČR, jak je dále patrno z odůvodnění jeho usnesení, považoval v dané věci za splněné podmínky ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, když zjistil, že pokud trestní stíhání nebylo skončeno v rámci dvouleté vazební lhůty, stalo se tak z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů, a v této souvislosti připomněl, že podstata dokazování tkví v jednání před soudem prvního stupně, když oba obžalovaní v přípravném řízení využili svého zákonného práva nevypovídat. Tato okolnost jim není přičítána k tíži, avšak není možné, aby se reálně nepromítla do časového snímku dokazování. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR není možno vytknout zaviněné průtahy soudům obou stupňů, naopak Nejvyšší soud konstatuje, že postup soudů obou stupňů, zejména však soudu prvního stupně, který provádí obsáhlé a časově náročné dokazování, je v posuzované věci soustředěný, časově kontinuální, bez známek liknavosti či nedůvodných prodlev. Pokud jde o procesní postup soudu, nelze konstatovat zaviněné subjektivní průtahy.
Ústavní soud připojuje, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, se kterou se ztotožňuje, je třeba přiměřenost lhůty určitého řízení posuzovat komplexně podle okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci a k jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ.
V tomto směru se Ústavní soud přiklání k argumentaci obecných soudů a důvod ke zpochybnění jejich závěrů ohledně prodloužení vazební lhůty neshledává.
Ústavní soud konečně poukazuje na to, že se s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud ČR ztotožnil i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obviněného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, když vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména s ohledem na její závažnost a rozsah, je zřejmé, že další trvání vazby je nezbytné k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 trestního řádu, neboť to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu a potrestání jeho pachatele i na předcházení trestné činnosti. Také doba prodloužení trvání vazby do 23. 6. 2001 je podle Nejvyššího soudu ČR zcela přiměřená.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění usnesení obou obecných soudů je patrno, že soudy se zabývaly hodnocením zákonných podmínek pro prodloužení vazby uvedených v §71 odst. 3 trestního řádu, a podaly vysvětlení důvodů, které je vedly k takovému rozhodnutí.
Nezjistil, že by v postupu a rozhodnutích obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu