Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.2001, sp. zn. I. ÚS 234/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 86/22 SbNU 221 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.234.99

sp. zn. I. ÚS 234/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, č.j. 38 Ca 351/98-17, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1999, č.j. 38 Ca 351/98-24, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.3.1999, č.j. 38 Ca 351/98-17, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.4.1999, č.j. 38 Ca 351/98-24, se zrušují. Odůvodnění: V záhlaví uvedenými usneseními rozhodl Městský soudu v Praze, že se řízení zastavuje. V prvém případě (usnesení ze dne 8. 3. 1999) se tak stalo proto, že stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou povinnost při podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy, ze dne 1.10.1998, č.j. DOP R4/16787/98/JK/106, avšak soudní poplatek (splatný zároveň s podáním návrhu) neuhradil ani ve lhůtě splatnosti ani k výzvě soudu doručené mu dne 6. 11. 1998 (poznámka: toto datum bylo v odůvodnění rozsudku opraveno dne 18. 6. 1999 na datum 28. 1. 1999), přestože tak byl povinen učinit podle §2 odst. 1 písm. a), §4 písm. a) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; jako povinná osoba od placení soudního poplatku v případě opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu osvobozen není. Ve druhém případě (usnesení ze dne 9. 4. 1999) byl důvodem k zastavení řízení neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť předmětem řízení bylo odvolání stěžovatele právě proti předchozímu usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení, proti kterému nejsou opravné prostředky přípustné. Městský soud v Praze však přesto v odůvodnění tohoto rozhodnutí opět uvedl, že jeho předchozím usnesením bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku splatného podáním návrhu, když poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu k jeho zaplacení. Lhůta byla stanovena osmidenní od doručení výzvy ze dne 28. 1. 1999, která rovněž obsahovala poučení o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Tato výzva byla - podle odůvodnění citovaného usnesení - doručena právní zástupkyni stěžovatele spolu se žádostí o předložení kopie napadeného rozhodnutí dne 28. 1. 1999. Obsah zásilky, jejíž převzetí bylo potvrzeno, vyplývá z údajů uvedených na doručence založené v soudním spise. V záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Je tomu tak proto, že oproti tvrzení Městského soudu v Praze se v případě jím podané žaloby nejedná o opravný prostředek proti rozhodnutí Pozemkového úřadu, a že výzva k zaplacení soudního poplatku mu nebyla dne 6. 11. 1998 doručena. Stěžovatel dále uvedl, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999 podal prostřednictvím právní zástupkyně odvolání a ihned zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč. Řízení o tomto odvolání však bylo zastaveno usnesením téhož soudu ze dne 9. 4. 1999 s odůvodněním shora uvedeným. Proto stěžovatel opětovně namítl, že mu výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena a dle sdělení jeho právní zástupkyně nebyla doručena ani jí, neboť v den, kdy měla být výzva doručena, byla jeho právní zástupkyni doručena pouze výzva k zaslání kopie napadeného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy. To, že "Městskému soudu v Praze, vyplývá z údajů uvedených na doručence založených v soudním spise", že jí byla zaslána i výzva k zaplacení soudního poplatku, nedokazuje podle mínění stěžovatele skutečnost, že výzva k zaplacení soudního poplatku jeho právní zástupkyni skutečně doručena byla. Přitom poukazuje na ust. §49 o.s.ř., podle kterého se doručuje písemnost nejen právnímu zástupci, ale i přímo účastníku, jestliže má v řízení něco osobně vykonat, tj. zaplatit soudní poplatek, neboť tvrdí, že jedině sám účastník je poplatníkem dle zákona o soudních poplatcích. Proto měla být výzva k zaplacení soudního poplatku zaslána jak jeho právnímu zástupci, tak i stěžovateli samotnému. K ústavní stížnosti se vyjádřil i účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník Magistrát města Prahy - odbor dopravy. Městský soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek současně s podáním žaloby. Proto byla doručena jeho právní zástupkyni dne 28. 1. 1999 výzva k zaplacení poplatku ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy. Poplatek však ve lhůtě zaplacen nebyl. K námitce stěžovatele, že v zásilce převzaté dne 28. 1. 1999 nebyla výzva k zaplacení soudního poplatku, Městský soud v Praze uvádí, že podle údajů uvedených na doručence (založené ve spise), zásilka tuto výzvu obsahovala a byla převzata bez jakýchkoliv námitek. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právní zástupkyni žalobce, které byla udělena plná moc pro celé řízení, je v souladu s ust. 49 odst. 1 o.s.ř., neboť druhá věta tohoto ustanovení, kdy má účastník osobně v řízení něco vykonat (např. dostavit se k soudu nebo znalci), se na daný případ nevztahuje. Z těchto důvodů má městský soud za to, že řízení "pro nezaplacení soudního poplatku ani ve lhůtě stanovené soudem" bylo zastaveno v souladu se zákonem. Protože proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví nejsou opravné prostředky (s výjimkou taxativně uvedených případů) přípustné, nezbylo Městskému soudu v Praze než řízení o odvolání proti usnesení o zastavení řízení rovněž zastavit. Není-li odvolání přípustné, nelze přihlédnout ani k ust. §9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Závěrem Městský soud v Praze uvádí, že v odůvodnění usnesení soudu ze dne 8.3.1999, sp.zn. 38 Ca 351/98-17 došlo ke zřejmé chybě v psaní, kdy je jako den doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku uvedeno datum 6. 11. 1998, a že tuto nesprávnost postupem podle §164 o.s.ř. odstraní po vrácení spisu Ústavním soudem i u usnesení zaslaných účastníkům řízení. Vzhledem k tomu je Městský soud v Praze názoru, že stěžovatel nebyl krácen na svém právu zaručeném mu v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastník Magistrát města Prahy - odbor dopravy zejména uvedl, že se závěry Městského soudu v Praze plně souhlasí. Ke svému rozhodnutí pak sdělil, že zamítnutí stěžovatelova odvolání bylo jediným a zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, odpovídajícím závěrem, neboť stěžovatel usiloval ve své věci o její prosazení protiprávně a protismyslně cestou zpětné legalizace, nehledě na to, že citovaný zákon neobsahuje ustanovení, že by stěžovatel měl právní nárok na vyhovění jeho žádosti. Závěrem dále sdělil, že netrvá na ústním jednání. Stěžovatel ústavní stížností brojí pro citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze, když porušení svého základního práva spatřuje v tom, že mu soud svým rozhodnutím znemožnil domáhat se stanoveným postupem svého práva tím, že zastavil řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí orgánu státní správy, ačkoliv si musel být vědom toho, že se jedná o řízení jednoinstanční. Podle jeho názoru mu nebyla doručena dne 6.11.1998 výzva k úhradě soudního poplatku a jeho placení nebylo spojeno s podáním opravného prostředku proti rozhodnutí Pozemkového úřadu. Navíc tvrdí, že zásilka doručená dne 28. 1. 1999 jeho právní zástupkyni neobsahovala výzvu k úhradě soudního poplatku, a že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být zaslána především jemu, neboť on sám je poplatníkem dle zákona o soudních poplatcích a tudíž měl v řízení vykonat něco on sám. Ústavní stížnost je důvodná, byť ne ze všech příčin, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavní soud v prvé řadě neakceptoval stěžovatelovu námitku týkající se nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku dne 6.11.1998 a dne 28.1.1999 stěžovateli resp. jeho právní zástupkyni. Její relevanci totiž dostatečně vyvrací postup Městského soudu v Praze, který provedl opravu odůvodnění v záhlaví ústavní stížnosti uvedeného usnesení ze dne 8. 3. 1999 tak, že uvedl správný termín doručení výzvy k úhradě soudního poplatku, tj. 28. 1. 1999 místo 6. 11. 1998. Z toho je zřejmé, že výzvou k zaplacení soudního poplatku je myšlena právě výzva v zásilce soudu doručené právní zástupkyni stěžovatele dne 28. 1. 1999. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 351/98, pak Ústavní soud zjistil, že právní zástupkyni stěžovatele byla skutečně dne 28. 1. 1999 doručena zásilka obsahující podle údajů na ní uvedených takovou výzvu. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud názoru, že uvedené údaje o obsahu zásilky jsou dostatečným důkazem toho, co se takovou poštovní zásilkou doručovalo, neboť jedině takový popis zásilky umožňuje odesílateli zaznamenat pro adresáta i pro třetí osoby obsah zásilky. Naopak současně dává možnost adresátovi ověřit si, zda její skutečný obsah nadepsanému avízu odpovídá. Za důvodnou však Ústavní soud považuje druhou námitku stěžovatele, že výzva k úhradě soudního poplatku měla být ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. (ve znění platném v době vydání usnesení napadených touto ustavní stížností) doručena i stěžovateli, neboť on sám měl v řízení něco osobně vykonat. Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť jej považuje za ústavně konformní, což vyslovil již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. nález ze dne 24. 1. 2000, sp.zn. IV. ÚS 238/99, nález ze dne 10. 1. 2001, sp.zn. II. ÚS 377/2000). Závěry uvedené v obou citovaných nálezech odůvodnil Ústavní soud porušením ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a porušením čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudu povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Vzhledem k existenci tohoto právního názoru, který se nezměnil ani po té, co byl plénu Ústavního soudu předložen podle ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k posouzení právní názor odchylný, nezbylo Ústavnímu soudu než vyhovět ústavní stížnosti stěžovatele a zrušit usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, č.j. 38 Ca 351/98-17, kterým bylo zastaveno řízení, protože stěžovatel neuhradil ve lhůtě soudní poplatek, ačkoliv výzva k jeho zaplacení byla doručena jeho právní zástupkyni. Pokud se týká usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1999, č.j. 38 Ca 351/98-24, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání proti předchozímu usnesení, je Ústavní soud toho názoru, že vzhledem k jednoinstančnosti správního soudnictví - což vylučuje podání opravného prostředku - nebylo toto usnesení (samo o sobě) vydáno v rozporu se zákonem. Protože však bylo zrušeno jako protiústavní předchozí usnesení Městského soudu ze dne 8. 3. 1999, které vyvolalo další řízení zastavené právě tímto usnesením ze dne 9. 4. 1999, Ústavní soud (s ohledem na úzkou spojitost a přímou návaznost obou usnesení, jež nelze od sebe pro jejich procesní význam ve věci stěžovatele oddělit), rozhodl i o tomto usnesení tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 6. 2001