Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.01.2001, sp. zn. I. ÚS 243/98 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 19/21 SbNU 167 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.243.98

sp. zn. I. ÚS 243/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. V., a E. D. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 10. 1997, čj. PÚ 36248/97, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 25. 5. 1998, stěžovatelky napadají rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, kterým v rámci přezkumného řízení podle §250q odst. 2 o. s. ř. bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 10. 1997, čj. PÚ 36248/97. Navrhují zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, neboť mají za to, že nesprávnou interpretací ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. a č. 229/1991 Sb. došlo k porušení jejich základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a to zejména článků 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelky nesouhlasí s názorem, vysloveným v napadených rozhodnutích, zejména s výkladem aplikace obou uvedených zákonů při posuzování tohoto případu. Dále nesouhlasí s tím, že předmětná nemovitost ve Zdíkách čp. 33 jim nebyla vydána, když ostatní majetek, o který v restituci požádaly, jim byl vydán; tato nemovitost totiž byla převedena ze Státního statku D. D. , s. p., na fyzické osoby kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1991, tedy před účinností zákona č. 243/1992 Sb. Mají za to, že tento převod je absolutně neplatný s ohledem na ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově ve svém rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997 "na základě návrhu oprávněných osob a stanoviska povinné osoby ve věci vydání nemovitostí rozhodl o vlastnictví oprávněných osob podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb." tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi konkrétních nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec B. , katastrálního území Z., a to proto, že nemovitosti, jejichž původními spoluvlastníky byli rodiče stěžovatelek a které přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byly před účinností zákona č. 243/1992 Sb., která nastala dnem 29. 5. 1992, převedeny na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 10. 1991, prodávající stranou - Statkem D. D. , s. p., do bezpodílového spoluvlastnictví fyzických osob - manželů P. P. a M. M. . Konkrétně šlo o stavební nemovitost čp. 33 ve Z. Správní orgán zde vyslovil názor, že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. podpůrně platí, ovšem při jeho aplikaci nelze jít před účinnost zákona č. 243/1992 Sb., tedy před 29. 5. 1992. Aplikace zákona č. 229/1991 Sb. je možná údajně jen na ty otázky, kde to zákon výslovně upravuje a připouští. Poměr mezi oběma zákony není poměr mezi obecným a zvláštním zákonem, ale každý z nich upravuje svou vlastní problematiku a analogické použití zákona o půdě, č. 229/1991 Sb., není možné. Dále okresní pozemkový úřad poukázal ve svém rozhodnutí na to, že ostatní požadované pozemky ve výroku rozhodnutí uvedené, ani nebyly převedeny ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, když Okresní úřad v Českém Krumlově svým rozhodnutím ze dne 18. 9. 1991, čj. Fin 72/9-125/91, je přidělil současným vlastníkům do osobního užívání, které se teprve s účinností nového občanského zákona dnem 1. 1. 1992 změnilo ve vlastnictví. Krajský soud ve svém potvrzujícím rozsudku vyslovil, že závěr okresního pozemkového úřadu je správný, neboť vychází z ustanovení §4 zákona č. 243/1992 Sb. ("povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby"), který činí v poznámce pod čarou odkaz na §5 zákona o půdě, č. 229/1991 Sb. Uvádí, že když dne 30. 10. 1991 a 1. 1. 1992 byl majetek převeden do vlastnictví fyzických osob, v té době ještě nebyl účinný zákon č. 243/1992 Sb., (ten nabyl účinnosti až dne 29. 5. 1992), podle kterého stěžovatelky uplatnily dne 1. 10. 1992 u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově svůj restituční nárok. Dospěl k závěru, že není důvodná námitka navrhovatelek, týkající se neplatnosti převodu předmětných nemovitostí na fyzické osoby, uskutečněného před účinností zákona č. 243/1992 Sb. Ustanovení §4 zákona č. 243/1992 Sb., ve kterém je učiněn odkaz na ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb., nelze podle jeho názoru vztáhnout na převody uskutečněné před účinností zákona č. 243/1992 Sb., ale pouze na převody realizované po účinnosti tohoto zákona. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření od Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, se sídlem v Českém Krumlově, který ve svém přípise ze dne 24. 8. 2000 v zásadě opakoval svá stanoviska, uvedená v jeho rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997. Krajský soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil, protože neměl jiný podkladový materiál, který by mu umožnil vypracovat vyjádření tak, aby mohl kvalifikovaně reagovat na vznesené námitky. Své vyjádření zaslali dne 15. 9. 2000 rovněž vedlejší účastníci P. P. a M. M. a uvedli v něm zejména, že se plně ztotožňují s výrokem i odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, a připomínají, že stěžovatelky již v roce 1997 uplatnily u Okresního soudu v Českém Krumlově návrh na určení neplatnosti převodu zemědělské usedlosti čp. 33 v k. ú. Zdíky, včetně stavebního pozemku č. 3 o výměře 1210 m2 a dále pozemků č. 1/2 o výměře 960 m2 a č. 1/4 o výměře 394 m2 v tomtéž katastrálním území. Jmenovaný okresní soud svým rozsudkem ze dne 1. 4. 1997, čj. 6 C 1008/96 - 13, o návrhu rozhodl tak, že jej zamítl mj. s odůvodněním, že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nelze ve vztahu k oprávněným osobám, které se jimi staly až ode dne účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., aplikovat retroaktivně, tj. před den 29. 5. 1992, kdy nabyl zákon č. 243/1992 Sb. účinnosti. Stěžovatelky se proti tomuto rozsudku odvolaly, avšak v průběhu odvolacího řízení vzaly své odvolání zpět (krajský soud proto svým usnesením ze dne 3. 7. 1997, čj. 8 Co 1439/97 - 25, odvolací řízení zastavil). Jmenovaní vedlejší účastníci navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a odvolali se na to, že stěžovatelky nebyly v době převodu zmíněných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví vedlejších účastníků (tj. dne 31. 10. 1991) oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, že tento převod nebyl uskutečněn v rozporu s tehdy platnými předpisy a že rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 10. 1997, čj. 36248/97, potvrzené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, je zákonné a věcně správné. Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti stěžovatelek, po zvážení argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, i rozhodnutí správního orgánu, které tomuto rozsudku předcházelo, jakož i posouzení vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na námitky stěžovatelek, že došlo k porušení jejich ústavních práv, jak jsou uvedena v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V souladu s řadou svých předchozích rozhodnutí musel konstatovat, že nebyla porušena jejich vlastnická práva podle čl. 11, protože tato jejich práva nejsou dosud prokázána, neboť o jejich existenci či neexistenci se vedlo a vede sporné jednání a jsou i předmětem řízení ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu předložena k rozhodnutí. Naproti tomu zjištění, že byla porušena ústavní práva stěžovatelek podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a případně i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud jde o spravedlivý proces, uznal za oprávněné. Není úkolem Ústavního soudu, aby vytýkal všechny nedostatky, které se projevily v průběhu správního či soudního řízení, nýbrž aby specifikoval, čím byla ústavní práva stěžovatelek narušena a umožnil kroky k nápravě. Jako jednu z hlavních námitek stěžovatelek lze pokládat tvrzení, že v restituci požadovaný majetek byl stěžovatelkám vydán jen zčásti (zemědělské a lesní pozemky) a nebyla vydána zemědělská usedlost čp. 33 s hospodářskou budovou a několika zemědělskými pozemky s tím, že tyto nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1991 převedeny na občany na základě výjimky, udělené k tomuto převodu předsednictvem vlády ČR ze dne 16. 10. 1991 č. 416/P ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Stěžovatelky namítaly, že Statek D. D. nebyl oprávněn podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. provádět jakékoliv převody do vlastnictví jiných osob, a pokládaly převod na základě kupní smlouvy na občany za neplatný, takže výše zmíněné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví povinné osoby, tj. Statku D. D. , s. p. Okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově a Krajský soud v Českých Budějovicích ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb.nelze použít při aplikaci zákona č. 243/1992 Sb. Jeho ustanovení v §4, v němž je odkaz na ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb., nebylo možno podle nich vztáhnout na převody uskutečněné před účinností zákona č. 243/1992 Sb., ale pouze na převody realizované po účinnosti tohoto zákona. To vyvozovaly ze skutečnosti, že v poznámce je uveden jen odkaz na zákon č. 229/1991 Sb. Nejzávažnějším nedostatkem dosavadních rozhodnutí jak správního, tak soudního orgánu bylo, že nevzala na vědomí úlohu, která byla určena dvěma základním restitučním zákonům, tj. zákonu o mimosoudních rehabilitacích a zákonu o půdě. Tuto jejich roli vícekráte Ústavní soud zdůraznil ve svých rozhodnutích tím, že je pokládá za leges speciales v poměru k ostatním zákonům a vždy znovu připomenul, že je jimi zajišťováno zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených různými protiprávními postupy, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. To zdůrazňuje i zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravuje zmírnění následků některých dalších majetkových křivd, souvisejících se zákonem č. 229/1991 Sb. Jen z nepochopení role, která byla restitučním zákonům zákonodárcem svěřena, mohlo dojít k výkladu, že ustanovení §4 zákona č. 243/1992 Sb., ve kterém je v poznámce odkaz na §5 zákona o půdě, nelze vztáhnout na převody, uskutečněné před účinností zákona č. 243/1992 Sb., ale pouze na převody realizované po účinnosti tohoto zákona. Přitom zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti již dnem 24. 6. 1991 a platil již téměř po dobu jednoho roku než byl vydán zákon č. 243/1992 Sb., který nabyl účinnosti až dnem 29. 5. 1992. Z toho zcela nepochybně vyplývá, že §5 odst. 3 zákona o půdě platil ode dne, kdy nabyl účinnosti, a povinným osobám bylo zakázáno převádět věci na jiné osoby bez ohledu na to, zda byl uplatněn nárok na vydání či nikoliv. Z toho důvodu je převod nemovitostí, který je předmětem sporu stěžovatelek, uskutečněný kupní smlouvou registrovanou státním notářstvím dne 31. 10. 1991 ve prospěch jiných fyzických osob, třeba pokládat za uskutečněný v rozporu se zákonem, a tedy za absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, který stanoví výslovně, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě (podle §4 tohoto zákona) nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že ostatní restituční převody ve prospěch stěžovatelek, jak o tom byla již zmínka, byly provedeny na základě rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 1. 12. 1994 právě podle zákona č. 229/1991 Sb. a ohledně sporného pozemku bylo jen konstatováno, že v tomto rozhodnutí není zahrnut, neboť patří panu P. a paní M. Ostatně stanovisko Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, nebylo zpočátku tak jednoznačné. V rozhodnutí ze dne 1. 12. 1994 schválil podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě dohodu o vydání nemovitostí ze dne 10. 12. 1992, uzavřenou mezi stěžovatelkami a Statkem D. D. , zastoupeným ing. J. K., a souhlasil se záznamem do katastru nemovitostí pro k. ú. Z. Byly to údajně všechny nemovitosti, jejichž vydání v restituci stěžovatelky uplatnily, s výjimkou těch, jejichž vydání požadují nyní v ústavní stížnosti. O těch však Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově, přerušil dne 13. 6. 1995 řízení a odkázal stěžovatelky na soud, protože dotčené nemovitosti byly dne 31. 10. 1991 převedeny na fyzické osoby. K tomu sám uvedl, že podle §5 odst. 3 musí osoba povinná s nemovitostmi hospodařit s péčí řádného hospodáře a nemůže převést tyto věci do vlastnictví jiného a upozornil, že takové právní úkony jsou neplatné. Jelikož nemovitost byla převedena po účinnosti zákona o půdě, podotkl, že oprávněná osoba se odkazuje na soud s návrhem na zrušení předmětné kupní smlouvy. Teprve v rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997 Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově uvádí, že oprávněné osoby uplatnily svůj nárok podle zákona č. 243/1992 Sb. a §5 zákona č. 229/1991 Sb. nelze použít. Neméně závažným se jeví v těchto souvislostech konstatování krajského soudu v jeho rozsudku ze dne 4. 3. 1998, že sporný objekt -nemovitost čp. 33 - byl před účinností zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, převeden Statkem D. D. , s. p., fyzickým osobám P. P. a M. M. kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1991, k jejímuž uzavření byla předsednictvem vlády ČR udělena výjimka dne 16. 10. 1991, č. 416/P, ke stavební parcele č. 3 a dalším pozemkovým parcelám. Ústavní soud k tomu ze spisu zjistil, že jde o přípis Ministerstva zemědělství ČR ze dne 21. 10. 1991, čj. 618/91 - 130V, označený jako výjimka, adresovaný Statku D. D. s tímto textem: "Usnesením předsednictva vlády České republiky ze dne 16. října 1991, č. 416/P, Vám byla udělena výjimka ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a to na prodej: dům čp. 33 v Ježkově na st. p. č. 3 Zdíky s příslušenstvím a pozemkem. Podpis: JUDr. K. Ř., zástupce ředitele odboru legislativního a právního." K tomu musel Ústavní soud konstatovat, že §45 zákona č. 92/1991 Sb., tj. zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (velká privatizace), který nepřipouští uzavírání smluv podniky o převodu vlastnictví majetku, mimo obvyklé hospodaření, uznává, že výjimky z tohoto odstavce může v odůvodněných případech povolit příslušná vláda. Taková výjimka by tedy nemohla být ovšem udělena jen předsednictvem vlády, protože to nemá právo svým usnesením měnit ustanovení zákona, v tomto případě zákaz uzavření smlouvy o převodu majetku. Zde však jde navíc o zákaz dispozice majetkem podle restitučního zákona, kde žádná výjimka nepřichází v úvahu a jakékoliv porušení tohoto zákazu je stíháno ze zákona neplatností takového úkonu. Vzhledem k tomu, že jak v rozsudku krajského soudu, tak i v rozhodnutí správního orgánu, došlo k nesprávné aplikaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i č. 243/1991 Sb., Ústavní soud dospěl k závěru, že nešlo o spravedlivý proces a že byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze souhrnu pochybení je pak zřejmé i to, že soud neposkytl stěžovatelkám ochranu stanoveným způsobem a porušil tak i čl. 90 Ústavy ČR. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, že návrhu stěžovatelek vyhověl, pokud jde o zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a z důvodů procesní ekonomie rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. ledna 2001