ECLI:CZ:US:2001:1.US.244.2000
sp. zn. I. ÚS 244/2000
Usnesení
I. ÚS 244/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. zast. JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR , sp. zn. 4 Nd 49/2000, ze dne 15. 2. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR , sp. zn. 4 Nd 49/2000, ze dne 15. 2. 2000, kterým tento soud zamítl návrh Krajského soudu
V Brně na přikázání věci Krajskému soudu v Praze.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 5. 5. 1999 podala u Krajského soudu v Praze návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav, okresního pozemkového úřadu, č. j. 6444-1679/92 Na 99, ze dne 31. 3. 1999. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 45 Ca 80/99, rozhodl o postoupení věci Krajskému soudu v Brně z důvodu místní příslušnosti, neboť stěžovatelka jako navrhovatel má sídlo v Brně. Krajský soud v Brně po vyžádání správního spisu dospěl k závěru, že všichni účastníci řízení mají bydliště či sídlo v obvodu Krajského soudu v Praze. Z těchto důvodů požádal o rozhodnutí Nejvyšší soud ČR. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud návrh Krajského soudu v Brně zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR dochází k neodůvodněným průtahům v řízení, což je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení je dána vhodnost delegace podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu Krajskému soudu v Praze.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, podle jehož názoru nelze bez závažných a zásadních důvodů stanovenou příslušnost soudu měnit, a to právě s ohledem na ust. čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Ústavní soud po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustálené a obecně známé judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Příslušnost soudů je zakotvena v procesním předpisu, jímž je občanský soudní řád. Jak místní, tak věcná příslušnost soudů upravená tímto předpisem má především za cíl naplnit ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Paragraf 12 odst. 2 občanského soudního řádu tuto zásadu zákonným způsobem prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu z důvodu hospodárnosti či rychlosti řízení. Rozhodování o této delegaci, na niž není právní nárok, pak zákon svěřuje do výlučné pravomoci obecným soudům. Nejvyšší soud ČR jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci návrh Krajského soudu v Brně zamítl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud v jeho postupu neshledal porušení žádných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky. Naopak soud tímto svým rozhodnutím respektoval čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu