ECLI:CZ:US:2001:1.US.251.01
sp. zn. I. ÚS 251/01
Usnesení
I.
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. D. H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5 C 292/2000, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 25. 4. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť je toho názoru, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně podal i návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť je toho názoru, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že mu byla rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5 C 292/2000, uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 807,-- Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 523,-- Kč. K porušení jeho ústavně zaručených práv došlo i tím, že podle ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, není proti tomuto rozsudku odvolání, stejně tak i dovolání, přípustné.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Táboře a příslušný spisový materiál.
Okresní soud v Táboře ve svém písemném vyjádření uvedl, že v průběhu řízení byla na návrh účastníků provedena řada důkazů a vyjádřil přesvědčení, že stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Ohledně právního posouzení věci okresní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisu sp. zn. 5 C 292/2000 Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, kromě podrobné rekapitulace případu, opakuje argumentaci již uplatněnou v řízení před obecným soudem, resp. polemizuje s právními názory a závěry obecného soudu. Především pak namítá, že soud posoudil platnost jízdního dokladu podle přepravních podmínek společnosti C., spol. s r. o., s odkazem na §18b odst. 2 zákona č. 304/1997 Sb., z jehož druhého odstavce vyplývá, že dopravce může v přepravních podmínkách odlišně od přepravního řádu stanoveného vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů stanovit podmínky uvedené v odst. 1 písm. c), f), g), h). Odlišně však nelze stanovit podmínky uvedené v odst. 1 písm. b), které právě upravují náležitosti jízdního dokladu, způsob placení jízdného a posuzování platností jízdních dokladů. Stěžovatel je proto toho názoru, že vzhledem k účinnosti vyhlášky č. 175/2000 Sb., až od 1. 7. 2000, mělo být posouzení platnosti jízdního dokladu provedeno na základě vyhlášky č. 127/1964 Sb., a pokud by byla platnost jízdenky posouzena podle této vyhlášky, nemohlo by se jednat ve smyslu §16 odst. 2 o jízdenku neplatnou. Stěžovatel shledává rozhodnutí soudu za protiústavní též v tom směru, že proti němu není připuštěno odvolání, ačkoliv ostatním účastníkům řízení o peněžitá plnění převyšující 2000,-- Kč je takové právo přiznáno.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 1. 2001,
sp. zn. 5 C 292/2000, Ústavní soud zjistil, že ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatel cestoval dne 26. 5. 2000 na lince č. 11 MHD v Táboře a při kontrole předložil jízdenku, která byla označena dvakrát. Na jedné straně byl časový údaj 16.11 a na druhé 17.50. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel použil při označení jízdenku, která již byla předtím označena, takže jízdenku, kterou stěžovatel předložil, právem považovala revizorka za jízdenku neplatnou.
Okresní soud pak v otázce posuzování platnosti jízdního dokladu odkázal na přepravní podmínky (bod 4 platnost jízdního dokladu, v němž je mimo jiné uvedeno, že jízdenka je zejména neplatná, vykazuje-li známky opakovaného použití - označení) stanovené společností C., spol. s r. o., vydané 15. 2. 2000 s platností od 1. 3. 2000, s odůvodněním, že možnost stanovit podmínky odlišné od přepravního řádu v přepravních podmínkách umožňoval již zákon č. 304/1997 Sb., a to v odst. 2 §18b), kde je uvedeno, že přepravní řád stanoví vyhláškou Ministerstvo dopravy a spojů a dopravce může v přepravních podmínkách odlišně od přepravního řádu stanovit podmínky uvedené v odst. 1 písm. c), f), g) h).
Ústavní soud se s právním posouzením věci, tak jak je vyjádřeno v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře, ztotožňuje a připojuje, že Ministerstvo dopravy a spojů stanovilo vyhláškou č. 71/1999 Sb., ze dne 1. 4. 1999 přepravní řád pro silniční dopravu osob (podle §18b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., a podle §761, 763, 772 a 879a občanského zákona) a současně odkazuje na §7 této vyhlášky týkající se právě posuzování platnosti jízdních dokladů. Z přepravního řádu pak také vycházely přepravní podmínky stanovené společností C., spol. s r. o. v bodě 4. , který se právě týkal platnosti jízdního dokladu.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecný soud posoudil a argumentačně řádně a dostatečně odůvodnil svůj rozsudek. Ústavní soud dále opětovně konstatoval, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, stejně tak jako návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, neboť je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu