ECLI:CZ:US:2001:1.US.252.01
sp. zn. I. ÚS 252/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného advokátem JUDr. P. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 15 Co 920/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným usnesením v právní věci "žalobců označených jako osoby, na které byl připsán hotel S." potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 4 C 186/2000.
Citovaným usnesením okresní soud zastavil řízení o určení neplatnosti znárodnění hotelu S., o určení neplatnosti dražby, v níž byl tento hotel prodán a o určení, že P. je majitelem tohoto hotelu. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že stěžovatel prý byl v původní žalobě označen jako žalobce, avšak v dalším průběhu řízení změnil označení žalobce na "P.", jehož je statutárním zástupcem, a ještě později uvedl, že žalobu podává on jako statutární zástupce fyzických majitelů hotelu. Protože okresní soud shledal, že žaloba trpí vadou spočívající v nepřesném označení žalobců a soud nemůže jednat, neboť neví, s kým řízení zastavil.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel ve svých podáních opakovaně uváděl, že žalobcem jsou jednotlivé fyzické osoby (blíže nikterak specifikované) a tento nedostatek se soudu 1. stupně nikoliv jeho vinou nepodařilo odstranit ani v průběhu nařízeného ústního jednání. Krajský soud v minulosti připomenul, že na nutnost zkoumání splnění podmínek řízení upozornil již v usnesení ze dne 25. 9. 2000 (č.j. 15 Co 453/2000-35), jímž byl zrušen zamítavý rozsudek soudu 1. stupně vydaný v této věci dne 11. 5. 2000. Tehdy ovšem označení žalující strany znělo "P.", přičemž však tato firma byla v minulosti přejmenována na "M.". Nebylo prý však sporu o tom, že žalobcem je právnická osoba, za níž jedná L. S. jako její statutární zástupce. Protože však L. S. v průběhu řízení uvedený rozpor ohledně označení žalobce neodstranil a navíc v několika dalších podáních tvrdil, že žalobcem není firma, nýbrž jednotlivé fyzické osoby (a to i přesto, že okresní soud v rámci nařízeného jednání L. S. procesně poučil a trpělivě mu vysvětlil jeho procesní práva), byl dán důvod k zastavení řízení. Proto prý okresní soud rozhodl správně a krajský soud jeho usnesení potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (v jejímž záhlaví je označen jako "předseda správního výboru P." a stejným způsobem podepsal plnou moc k zastupování před Ústavním soudem) tvrdí, že své procesní postavení odvozuje z jednacího řádu P. a uvádí, že žalobcem nebyla právnická osoba, nýbrž fyzická osoba sui generis (P.) a v tomto směru se odvolává i na názor právnické veřejnosti (prof. M. K.). V postupu krajského soudu spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud ještě předtím, než se může zabývat podaným návrhem meritorně, musí přezkoumat splnění jeho procesních podmínek a náležitostí. Protože v daném případě z ústavní stížnosti nebylo zjevné, zda stěžovatelem je L. S. jako fyzická osoba nebo osoba právnická, jejímž statutárním orgánem je L. S., vyzval L. S. prostřednictvím jeho právního zástupce k odstranění uvedené vady.
Přípisem ze dne 20. 7. 2001 právní zástupce L. S. Ústavnímu soudu sdělil, že L. S. podal ústavní stížnost jako fyzická osoba a že byl jako vlastník domu, ke kterému se vážou várečná práva, zvolen valnou hromadou všech právovárečníků jejich statutárním zástupcem. Současně však uvedl, že z titulu várečných práv se cítí "oprávněným spoluvlastníkem nemovitosti, které v minulosti P. vlastnili".
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
V daném případě je však zřejmé, že účastníkem řízení před obecnými soudy nebyl stěžovatel jako fyzická osoba, nýbrž že obecné soudy se stěžovatelem jednaly jakožto se zástupcem osob, na které byl připsán hotel S., popř. jako s představitelem (statutárním zástupcem) P., byť toto své tvrzené postavení v řízení před obecnými soudy nedoložil. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává na názor prof. M. K. (viz její přiložený přípis Okresnímu soudu v Pelhřimově ze dne 12. 10. 1995), vyplývá z něj, že "p. byla sice převážně literaturou považována za právnické osoby, ovšem za právnické osoby sui generis". Rovněž z jednacího řádu P., na který stěžovatel také poukazuje, je zřejmé, že "S. tvoří majitelé 66ti práv várečných v městě Pelhřimově" (§1).
Z uvedených důvodů dospívá Ústavní soud k závěru, že stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. V předchozím řízení před obecnými soudy totiž účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nebyl, nýbrž jednal pouze jako zástupce jiného (jiných) subjektu (subjektů). Z hlediska řízení před Ústavním soudem přitom není relevantní, zda se jednalo o subjekt - právnickou osobu nebo o několik fyzických osob, které stěžovatel zastupoval. Řízení o ústavní stížnosti totiž nezná actio popularis a není přípustné podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 329).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj