ECLI:CZ:US:2001:1.US.253.01
sp. zn. I. ÚS 253/01
Usnesení
I. ÚS 253/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., proti zásahu orgánu veřejné moci - Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 4. 2001 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Finančními ředitelství pro hl. m. Prahu pokračovat v zásazích proti stěžovateli. Současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů.
Svou ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel tím, že si vyžádal dopisem ze dne 17. 10. 2000 stanovisko k otázce postupu při zaúčtování postoupení pohledávky pro účely odvodu daně z příjmu. K této otázce vypracovalo Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu pod č. j. FŘ-9167/11/2000, dne 9. 2. 2001, stanovisko, které mu bylo doručeno dne 23. 2. 2001. V uvedeném stanovisku se uvádí, že stěžovatel je povinen v roce 2000 postupovat dle §23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. U poplatníků neúčtujících v soustavě podvojného účetnictví při postoupení pohledávky, která je, nebo byla zahrnuta do obchodního majetku poplatníka s příjmy dle §7 cit. zákona, je příjmem dle tohoto zákona za zdaňovací období roku 2000 hodnota této pohledávky i v případě, že se jedná o pohledávku postoupenou za cenu nižší, než je její hodnota.
S tímto výkladem zákona stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že ustanovení §23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že postup Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, vyjádřený v dopise ze dne 9. 2. 2000, představuje zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu vlastnictví a práva na podnikání.
Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není přípustná. Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na obnovu řízení (§75 odst. 1 cit. zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho ústavně zaručená práva, specifikovaná v ústavní stížnosti, porušilo Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jehož vyjádření ze dne 9. 2. 2001 považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci. K tomu je nutno uvést, že předmětné vyjádření Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu bylo vypracováno na základě dotazu stěžovatele, směřovaného na Ministerstvo financí ČR, a je v něm vyjádřen názor tohoto správního orgánu na výklad zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V žádném případě se však nejedná o jiný zásah veřejné moci, jak jej má na mysli zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zásah veřejné moci nelze totiž spatřovat tam, kde orgány veřejné moci pouze podávají obecné informace o právech a povinnostech fyzických osob.
Pro úplnost je třeba doplnit, že stěžovatel nesplnil ani formální náležitosti návrhu, neboť jej nepodal prostřednictvím advokáta nebo notáře, jak to požadují příslušná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrh ani neobsahoval plnou moc udělenou pro zastupování před Ústavním soudem. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti však Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění této vady návrhu, neboť by to již nemělo podstatný vliv na jeho rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu