ECLI:CZ:US:2001:1.US.253.2000
sp. zn. I. ÚS 253/2000
Usnesení
I. ÚS 253/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele, M. P., zast. JUDr. Z. D., advokátem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 20. 4. 2000, napadl rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 20/81. Z obsahu podané stížnosti je dále patrno, že směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 95/99, ze dne 16. 9. 1999, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení podle §283 písm. b) trestního řádu.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud zjistil, že návrh nemá všechny náležitosti ústavní stížnosti, které zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví. Především z návrhu nebylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, ani v něm nebyly označeny důkazy, kterých se navrhovatel dovolává (§34 odst. 1 cit. zák.). Návrh nebyl zaslán v dostatečném počtu vyhotovení (§34 odst. 2 cit. zák.), a navrhovatel nebyl zastoupen advokátem (§30 cit. zák.).
Proto byl navrhovatel přípisem ze dne 12. 5. 2000 vyzván Ústavním soudem, aby výše uvedené nedostatky podání odstranil a současně mu byla stanovena lhůta k odstranění vytýkaných nedostatků, která činila 20 dnů ode dne doručení výzvy navrhovateli.
Dne 29. 5. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena žádost právního zástupce navrhovatele, který mu byl určen Českou advokátní komorou, o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu. Dne 10. 7. 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno nové podání ve věci, které již vyhovovalo formálním požadavkům zákona. Současně však u Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 95/99, ze dne 16. 9. 1999, bylo stěžovateli doručeno dne 16. 10. 1999. Návrh tak byl zcela evidentně podán po zákonem stanovené lhůtě, neboť byl podán k poštovní přepravě dne 19. 4. 2000. Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je možné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, který byl Ministerstvem spravedlnosti vyřízen dne 14. 2. 2000, totiž nelze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tímto posledním prostředkem bylo v daném případě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 1999 a lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet ode dne doručení tohoto usnesení stěžovateli. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu