ECLI:CZ:US:2001:1.US.259.2000
sp. zn. I. ÚS 259/2000
Usnesení
I. ÚS 259/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. D. B., podnikajícího pod obchodním jménem H. D.B. - M., zast. JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Co 632/99, ze dne 8. 2. 2000, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 5 E 1148/99, ze dne 20. 10. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Co 632/99, ze dne 8. 2. 2000, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 5 E 1148/99, ze dne 20. 10. 1999.
V ústavní stížnosti uvedl, že dne 2. 7. 1995 dodal vedlejší účastnici - P.B. - zboží a vystavil fakturu na částku 110 400 Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice dluh nezaplatila, podal stěžovatel návrh k soudu a ten vydal platební rozkaz č. j. Ro 1250/98-10. Právní moci nabyl dne 29. 1. 1999. Dne 12. 5. 1999 bylo vydáno usnesení, č. j. 11 E 1215/99-6, v němž soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Protože však vedlejší účastnice, která je na mateřské dovolené, žádný movitý majetek nevlastní, nepodařilo se vykonavateli Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ani žádný sepsat. Stěžovatel podal rovněž návrh na výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu vedlejší účastnice v obchodní společnosti D., s. r. o. Napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Orlicí návrh zamítl, neboť dle jeho názoru obchodní podíl nelze postihnout exekucí ve smyslu ust. §320 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutím soudů bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zastává názor, že rozhodnutím obou soudů bylo chráněno vlastnické právo vedlejší účastnice k obchodnímu podílu v obchodní společnosti, zatímco vlastnickému právu stěžovatele byla taková ochrana odepřena. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že obchodní podíl není postižitelný exekucí ve smyslu §320 odst. 1 o. s. ř. Tato otázka byla již negativně vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR Rc 99/98. Zde se uvádí, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným představuje jak míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti, tak míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti. Jedná se tedy o soubor práv majetkových i nemajetkových. Výsledně pak soubor majetkových i nemajetkových práv nelze pokládat za majetkové právo podle §320 odst. 1 o. s. ř.
Výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu ČR, o něž soudy opřely své závěry, je dle názoru stěžovatele v příkrém rozporu se smyslem exekuce jako takové, neboť k uspokojení oprávněného by měl sloužit veškerý majetek dlužníka a veškerá jeho aktiva a jiné majetkové hodnoty pouze s výjimkou těch, které jsou výslovně vyloučeny zákonem. Obchodní podíl není věcí ani právem, ale jiným, zcela specifickým předmětem, který má jednotný a celistvý charakter. Obchodní podíl je součástí majetku společníka a jde o statek obchodovatelný, který lze převádět i dědit. Mezery právní úpravy nelze přenášet na oprávněného věřitele, v jehož prospěch zní vykonatelné soudní rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska Krajského soudu v Hradci Králové i Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a v něm zaujatého výkladu pojmu obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, který zcela odpovídá závěrům usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 2 Odon 46/97. Okresní soud zaujal názor, že závěry jeho, jakož i soudu odvolacího jsou správné a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Podle jeho názoru, ač je takový stav nevýhodný pro oprávněné a naopak výhodný pro povinné, v ústavní stížnosti naznačených směrech, nelze za daného právního stavu výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu realizovat.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K podané ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, jež byly předmětem řízení před odvolacím soudem, který se s nimi řádně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a vyložil, z jakých důvodů rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Především odkázal na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Odon 46/97. Nejvyšší soud ČR je povolán především k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů, proto oba obecné soudy při svém rozhodování správně vycházely z tohoto publikovaného rozhodnutí.
Podle ustanovení §320 odst. 1 o. s. ř., platného pro daný případ, je možno provést výkon rozhodnutí postižením jiného majetkového práva, které je převoditelné a není peněžitou pohledávkou ani právem, které přísluší jen povinnému osobně. Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným představuje dle §114 odst. 1 obchodního zákoníku práva a povinnosti společníka a jim odpovídající účast na společnosti. Jde tedy o soubor majetkových a nemajetkových práv, z nichž pouze práva majetková jsou postižitelná exekucí. Jako celek však obchodní podíl dle platné právní úpravy aplikované na daný případ není exekucí postižitelný. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že novelizací o. s. ř. platnou od 1. 1. 2001 došlo ke změně v úpravě výkonu rozhodnutí postižením jiných majetkových práv. Za současné právní úpravy tak může být exekucí postižen i obchodní podíl společníka v obchodní společnosti či družstvu, a koncepce je taková, že nařízením výkonu rozhodnutí postižením podílu povinného v obchodní společnosti či družstvu zaniká účast povinného v této společnosti či družstvu. Výkon rozhodnutí pak postihuje pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl, příp. práva na likvidačním zůstatku.
Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena namítaná základní práva stěžovatele, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu