Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.07.2001, sp. zn. I. ÚS 26/01 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 99/23 SbNU 19 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.26.01

sp. zn. I. ÚS 26/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele S. H., o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2001. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, kterým byla zamítnuta stížnost odsouzeného S. H. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. Nt 221/2000, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 1993, sp. zn. 5 T 62/93, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 2 To 388/93. Posledně zmíněným rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 3 tr. zákona tím, že civilní službu od 28. ledna 1992 nadále nevykonával a byl odsouzen k peněžitému trestu v částce Kč 10 000,--. V minulosti byl již stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 5 T 80/91, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 7 To 561/91, za to, že dne 23. 4. 1991 opustil bez povolení místo výkonu civilní služby, za což byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 3 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, kterým byla zamítnuta stížnost proti zamítavému usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení, byla porušena jeho ústavně zaručená práva v ustanoveních čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na řadu rozsudků Nejvyššího soudu ČR, jakož i nálezů Ústavního soudu, týkajících se rozhodování případů opakovaného odepření výkonu vojenské a náhradní civilní služby a dovozuje z nich závěr, že názory ohledně zásady "ne bis in idem" nezaložily novou soudní praxi, která by měla být uplatněna pouze na nové případy, ale zmíněnými rozhodnutími došlo především k nápravě vadných soudních rozhodnutí z minulosti. Má za to, že v trestním řízení byla porušena zásada "ne bis in idem" a z tohoto důvodu Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, stejně jako Okresní soud v Olomouci, pochybil, když výklad ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu (podmínky obnovy) nepodřídil právnímu závěru v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/98, kde se uvádí, že zásada "ne bis in idem" stojí nade všemi zákony. Poukazuje přitom na skutečnost, že názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu a přehodnocující pohled na minulé soudní postupy, byl výslovně uznán jako nová skutečnost při projednávání návrhů na povolení obnovy řízení v usneseních Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, a ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. Nt 1710/99. Ve vyjádření k návrhu ústavní stížnosti vyjádřily oba obecné soudy svůj názor, že změna výkladu právního předpisu není novou skutečností a věc nelze řešit obnovou řízení podle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud se seznámil s návrhem ústavní stížnosti, se spisy obecných soudů a doplňujícími údaji, týkajícími se použití zásady "ne bis in idem" v soudní praxi a konstatoval, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v této rozhodovací fázi obvykle konstatuje, že Ústavní soud není další instancí v rozhodovacím procesu a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje obvykle jen tehdy, shledá-li, že byla porušena ústavní práva stěžovatele, obsažená zejména v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto konkrétním případě se Ústavní soud setkal s takovým porušením několikrát. Stěžovatel, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno výše, byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 1991 a tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Ostravě ze dne 28. 1. 1992. Následně byl podle stejného ustanovení uznán dne 24. 8. 1993 vinným týmž okresním soudem, že civilní službu od 28. 1. 1992 nevykonával, odsouzen tentokrát k peněžitému trestu a rozsudek byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 10. 1993. Šlo zcela nepochybně o porušení zásady "ne bis in idem" a krajský soud byl povinen ji aplikovat, protože šlo o ustanovení mezinárodní úmluvy o lidských právech, které je pro každý soud závazné podle čl. 10 Ústavy ČR a má přednost před zákonem (viz čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatel se v dalším postupu, jak je výše uveden, i nadále pokoušel vyvolat spravedlivý rozsudek, ale narazil na nepochopení příslušných orgánů, i když počáteční nejasnosti byly posléze odstraněny obecně platným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, č. 38/1999 Sb. Stěžovatel, vzhledem ke změněným poměrům, se zřejmě oprávněně domníval, že jeho snaha prokázat, že jeho druhé odsouzení ze dne 24. 8. 1993, jež bylo nezákonné, bude nyní již úspěšná a podal dne 18. 8. 2000 návrh na povolení obnovy řízení u Okresního soudu v Olomouci. U tohoto soudu stěžovatel sice neuspěl, i když již soud projevil dost odvahy ke sjednání nápravy. Krajský soud však setrval na tom, že není důvod k povolení obnovy řízení, a tak sám znovu porušil zásadu "ne bis in idem", protože ke zrušení původního rozsudku měl přikročit sám ze své iniciativy a na základě vlastních znalostí. Okresní soud v Olomouci sice ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2000 návrh stěžovatele ze dne 18. 8. 2000 zamítl, ale v odůvodnění uvedl: "Z pohledu současné soudní praxe, která se projevuje rozhodnutím jak Ústavního soudu tak od r. 1999 i Nejvyššího soudu ČR, je zřejmé, že odsouzený S. H. byl ve věci sp. zn. 5 T 62/93 odsouzen pro tentýž skutek." Krajský soud k tomu zaujal stanovisko, že nelze akceptovat názor soudu prvního instance, že z pohledu dnešní soudní praxe je soudní rozhodnutí nezákonné. Dokonce přitom tvrdí, že takový závěr může vyplynout pouze z rozhodnutí příslušných soudních orgánů dle platných zákonných norem a zřejmě přehlédl, že takovým rozhodnutím pro něj je již ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož byl povinen postupovat a respektovat nejen ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ve znění: "Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby", nýbrž i čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění: "Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu." Odst. 2 pak výslovně stanoví, že ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Ústavní soud posoudil podrobně celý případ předložený stěžovatelem a jeho souvislosti s dosavadní aplikací trestního zákona i trestního řádu, pokud jde o právní zásadu "ne bis in idem" a dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo k nesprávné aplikaci nejen norem trestního práva, ale i přímému porušení výše uvedených ústavních předpisů (ale též čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o spravedlivý proces), jakož i mezinárodní smlouvy, kterou byly obecné soudy ze zákona (čl. 10 Ústavy ČR) povinny aplikovat a respektovat. Pokud obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely z jiných závěrů, neposkytly stěžovateli dostatečnou a odpovídající ochranu jeho právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a navíc odmítnutím obnovy řízení porušily i čl. 4 odst. 2 citované mezinárodní smlouvy. Na základě výše uvedeného Ústavní soud plně vyhověl návrhu stěžovatele a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, zrušil (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2001