ECLI:CZ:US:2001:1.US.265.01
sp. zn. I. ÚS 265/01
Usnesení
I. ÚS 265/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. G. P., advokátkou, proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 1. 6. 2000, č. j. 3131/2000/I, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 30. 4. 2001 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 1. 6. 2000, č. j. 3131/2000/I, kterým byla v souladu s ustanovením §28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spořitelních a úvěrních družstvech"), zavedena nucená správa ve spořitelním a úvěrním družstvu R., Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 10 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že uvalením nucené správy na uvedenou záložnu, jejímž je členem, se ocitl v situaci, kdy nemůže svobodně nakládat s finančními prostředky, které má uloženy v této záložně. Nucená správa podle něj nebyla zavedena ve veřejném zájmu, neboť záložna spravuje pouze vklady svých členů a nikoliv veřejnosti a omezila vlastnická práva členů - vkladatelů této družstevní záložny. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §28 odst. 1 písm. e) a ustanovení §28b, 28c, 28d, 28e a 28f zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
II.
Ústavní soud zejména předesílá, že napadením stejného rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami se již zabýval ve věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 462/2000 a totožná problematika byla předmětem jeho rozhodování i v dalších řízeních (např. sp. zn. III. ÚS 649/2000 a I. ÚS 192/2000). Ve všech citovaných případech byly ústavní stížnosti z formálních důvodů odmítnuty. Ani ve zkoumané záležitosti Ústavní soud neshledal, že by bylo nutno zásadně se odchýlit od závěrů, vyslovených v uvedených rozhodnutích. Podle §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, fyzická nebo právnická osoba je oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě je zjevné, že napadeným rozhodnutím byla bezprostředně dotčena práva záložny, jako právnické osoby, nikoliv práva jednotlivých členů této záložny. Ta byla dotčena jen nepřímo, zprostředkovaně, tím, že jim bylo znemožněno volně nakládat s vloženými prostředky. Družstevní záložny jsou budovány na principu majetkové účasti družstevníků, kteří část svého majetku svěřují družstvu, jež s ním hospodaří jako samostatná právnická osoba. Z družstevního principu vyplývá i možnost znehodnocení vkladu, špatného ekonomického výsledku či jiné nepříznivé situace. Člen má právo ovlivňovat rozhodování družstva prostřednictvím jeho orgánů a účastí v nich. Nemůže však jednat za družstvo, jako právnickou osobu, leda by byl jejím orgánem nebo k tomu byl družstvem výslovně písemně zmocněn, k tomu však v daném případě nedošlo. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Pokud jde o odkaz stěžovatele na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nutno konstatovat, že podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Aplikaci citovaného ustanovení v předmětné věci považuje Ústavní soud za vyloučenou. Obecně lze říci, že zásadní podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimky z této zásady se připouštějí jen v mimořádných případech proto, aby efektivita ochrany základních práv a svobod nemohla být ohrožena. O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Proti napadenému rozhodnutí bylo ze zákona možno podat odvolání, o čemž byl účastník řízení, R., spořitelní a úvěrní družstvo, náležitě poučen. Ústavní stížnost je proto navíc nutno považovat za nepřípustnou a musela by být jako taková odmítnuta, i kdyby byla podána oprávněným subjektem - záložnou, ve které byla zavedena nucená správa.
K návrhu na zrušení uvedených ustanovení zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je třeba uvést, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (ustanovení §64 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Z uvedených důvodů byl návrh stěžovatele odmítnut v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. července 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu