ECLI:CZ:US:2001:1.US.284.01
sp. zn. I. ÚS 284/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného P. Z., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 38 Ca 556/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 38 Ca 556/2000, kterým bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6. 10. 2000, čj. FŘ-4595/14/00.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Porušení spatřuje především ve skutečnosti, že výzva k zaplacení soudního poplatku ze dne 24. 1. 2001 byla zaslána pouze jeho právnímu zástupci a nikoli též i jemu. Namítá i porušení ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. , které stanoví, že pokud má účastník osobně v řízení něco vykonat (v daném případě zaplatit soudní poplatek), je třeba, aby písemnost bylo doručována i účastníkovi samotnému. Stěžovatel je toho názoru, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být proto zaslána jak jeho právnímu zástupci, tak i stěžovateli samotnému. Stěžovatel se dovolává rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, které bylo vydáno ve zcela obdobné věci.
Stěžovatel pro úplnost dodává, že po podání správní žaloby byl vzat do vazby. Jakmile tuto skutečnost zjistil jeho právní zástupce, soudní poplatek sám za stěžovatele uhradil, a to svým podáním zaslaným Městského soudu v Praze dne 26. 2. 2001. Po doručení napadeného usnesení Městského soudu v Praze dne 27. 2. 2001 pak podal soudu návrh na zrušení usnesení o zastavení řízení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích vzhledem k tomu, že v době doručení usnesení o zastavení řízení byl soudní poplatek již uhrazen a byly tedy naplněny podmínky stanovené v ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
Protože však Městský soud v Praze o tomto návrhu právního zástupce stěžovatele do dnešního dne nerozhodl (tj. do 10. 5. 2001), nezbylo stěžovateli než podat návrh ústavní stížnosti, neboť končí lhůta k jejímu podání.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu.
Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek současně s podáním žaloby. Proto byla doručena jeho právnímu zástupci dne 29. 1. 2001 výzva k zaplacení poplatku ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy. Poplatek však ve lhůtě zaplacen nebyl. Městský soud v Praze má za to, že doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu zástupci žalobci, kterému byla udělena plná moc pro celé řízení, je v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá věta tohoto ustanovení, kdy má účastník osobně v řízení něco vykonat (např. dostavit se k soudu nebo ke znalci), se na daný případ nevztahuje. Proto nebylo třeba výzvu k zaplacení soudního poplatku v dodatečně stanovené lhůtě doručovat vedle právního zástupce žalobce i samotnému žalobci. To ostatně podle názoru městského soudu dotvrzuje i to, že byť po uplynutí stanovené lhůty, poplatek byl zaplacen právním zástupcem žalobce.
O návrhu stěžovatele na zrušení usnesení podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů Městský soud v Praze dosud nerozhodl, když má za to, že bude účelnější vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti.
V závěru svého vyjádření Městský soud v Praze uvádí, že i když je mu znám názor Ústavního soudu vyslovený v obdobném případě, má za to, že ústavní stížnost není důvodná. To, že žaloba nebyla projednána, bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, což je předpoklad pro to, aby se soud věcí zabýval. Vzhledem k tomu je Městský soud v Praze názoru, že nedošlo k porušení práva zaručeného stěžovateli v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 556/2000, Ústavní soud ověřil, že usnesením tohoto soudu ze dne 27. 2. 2001, čj. 38 Ca 556/2000 - 17, došlo pro nezaplacení soudního poplatku k zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6. 10. 2000, čj. FŘ-4595/14/00. Žalobou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto, že se nepovoluje přezkoumání platebního výměru č. 990000042 vydaného Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 10. 8. 1999. Ústavní soud dále zjistil, že výzva soudu ze dne 24. 1. 2001, k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do 8 dnů od doručení této výzvy, byla skutečně doručena pouze právnímu zástupci stěžovatele dne 29. 1. 2001.
Ze spisu je patrné i to, že právní zástupce stěžovatele dne 26. 3. 2001 (čl. 22) podal návrh na zrušení usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 2. 2001 s odvoláním na ustanovení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. V tomto návrhu na zrušení usnesení o zastavení řízení se uvádí, že v daném případě byl soudní poplatek uhrazen vylepením kolků na podání adresované soudu, které bylo podáno na poštu dne 26. 2. 2001 a doručené soudu dne 1. 3. 2001, tedy ještě před doručením usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 2. 2001 a jeho právní mocí (usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele 14. 3. 2001). Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 2. 2001 bylo zrušeno.
Na základě takto zjištěného stavu věci Ústavní soud musel návrh ústavní stížnosti odmítnout, neboť v projednávané věci nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V projednávané věci je třeba nejprve rozhodnout o návrhu stěžovatele na zrušení usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 2. 2001 Městským soudem v Praze, podaném již dne 26. 3. 2001. Ústavní soud je toho názoru, že Městskému soudu v Praze nic nebrání, aby ve věci rozhodl. Teprve poté by mohl stěžovatel uplatnit řádně ústavní stížnost, kterou by se mohl Ústavní soud zabývat. Z tohoto důvodu Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost stěžovatele za předčasnou.
Za tohoto stavu věci a vzhledem k úloze Ústavního soudu rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem, se Ústavní soud nemohl zabývat meritorním obsahem podaného návrhu.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 3. října 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu