ECLI:CZ:US:2001:1.US.291.2000
sp. zn. I. ÚS 291/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti O. a.s., zastoupeného advokátkou JUDr. B. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 10 Ca 27/2000, proti rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice ze dne 2. 12. 1999, č.j. 6023/2523-01/99-1, č.j. 6023/2523-01/99-2 č.j. 6023/2523-01/99-3, a proti rozhodnutím Celního úřadu Písek ze dne 4. 10. 1999, č.j. 2309/99, a ze dne 6. 10. 1999, č.j. 2308/99, a č.j. 2310/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatele proti citovaným rozhodnutím Celního ředitelství v Českých Budějovicích.
V jeho odůvodnění především konstatoval, že podstatou souzené věci byl výklad ustanovení §256 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, přičemž i po jeho novele provedené zákonem č. 113/1997 Sb. je v ustanovení §256 písm. a) celního zákona obsažena prakticky stejná formulace. Celní orgány interpretovaly pojem "globální zajištění celního dluhu", obsažený v citovaném ustanovení, tak, že tento dluh mohl vzniknout z jedné nebo z několika operací. Protože "globální zajištění" zajišťuje každý celní dluh, který vzniká nebo by mohl z takové či takových operací vzniknout - a z právní úpravy nevyplývá, že by se dluhy vznikající z jednotlivých operací načítaly až do částky uvedené v záruční listině a že by se případným plněním v této částce ručení vyčerpalo a bez dalšího zaniklo - dospěly celní orgány k závěru, že ručení zaniká až zrušením záruky ručitelem nebo celním orgánem. Stěžovatel tento výklad pojmu "globální zajištění celního dluhu" zpochybnil. Krajský soud však konstatoval, že globálním zajištěním celního dluhu je až do zrušení ručitelského vztahu zajištěn každý celní dluh, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či několika operací celního dlužníka (pro něhož byla právě tato forma zajištění celním úřadem povolena) a z dikce ustanovení §256 celního zákona nelze dovodit, že by se dluhy vznikající z jednotlivých operací sčítaly a ručení se vyčerpalo a zaniklo v případě, že by došlo k plnění za dlužníka a toto plnění v úhrnu dosáhlo výše uvedené v záruční listině. Takový výklad by prý totiž byl v rozporu se smyslem a účelem dané formy zajištění celního dluhu. Proto prý stěžovatel z titulu ručení převzatého v systému globální celní záruky ručil za každý dluh firmy C. G., s.r.o., jenž vznikl z každého samostatně zahájeného celního řízení, pokud takový dluh nepřesáhl částku 2 mil. Kč. Stěžovatel se totiž v předmětné záruční listině zavázal s dlužníkem C. G. společně a nerozdílně splnit zaručenou výši celního dluhu v hodnotě 2 mil. Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím v podstatě namítá, že orgány veřejné moci chybně interpretovaly jeho závazek uhradit za dlužníka celní dluh až do částky 2 mil. Kč jako závazek uhradit jej v každém jednotlivém případě. Tím se prý dostaly do rozporu s dikcí a smyslem příslušných ustanovení celního zákona, neboť jeho závazek znamenal ručit za dlužníka až do celkové výše 2 mil. Kč, nikoliv tedy za každý jednotlivý celní dluh do uvedené částky. Z ustanovení §256 celního zákona ani z prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 92/1993 Sb. údajně nevyplývá, že ručitel byl na základě globální celní záruky zavázán do uvedené výše "v každém jednotlivém případě vzniku celního dluhu", nýbrž že se globální zárukou zajišťuje jediný celní dluh. V době vystavení záruky totiž nebyla účinná vyhláška č. 135/1998 Sb. (poznámka: tato vyhláška nabyla účinnosti až dne 1. 7. 1998), jíž argumentoval krajský soud i celní orgány, nýbrž vyhláška č. 92/1993 Sb., podle jejíž přílohy č. 25 se ručitel zavazoval poskytnout záruku až po nejvyšší částku a zavazoval se uhradit celní dluh až do částky uvedené v záruční listině. Stěžovatel se dále domnívá, že z ustanovení §257 odst. 1 celního zákona (podle něhož je-li celní dluh, který v průběhu doby mění svou výši, globálně zajištěn, určí se taková výše zajištění, která umožňuje, aby celní dluh byl vždy zajištěn) rovněž vyplývá, že globální záruka zajišťuje jeden celkový dluh, který vznikne nebo může vzniknout z jedné či několika operací a nikoliv "několik celních dluhů".
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že uvedené orgány veřejné moci napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a stěžovatel je navrhuje zrušit. Stěžovatel ústavní stížnost později doplnil sdělením, že po podání ústavní stížnosti vydaly obecné soudy v obdobné věci rozsudky, v nichž sdílí právní názor stěžovatele, že z celního zákona vyplývá závazek ručitele ručit do celkové uvedené částky souhrnně a nikoliv za jednotlivé celní dluhy samostatně.
Ústavní soud konstatuje, že věcně identickými případy se zabýval již v několika dřívějších řízeních o ústavní stížnosti, které stěžovatel podal proti jiným rozhodnutím krajského soudu a orgánů celní správy, a ve všech případech ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Rovněž v souzené věci Ústavní soud - respektuje nutnost jednoty vlastní judikatury - neshledal důvod odchylovat se od svých dříve vyslovených právních názorů, na něž v této souvislosti pouze odkazuje. Jejich podstata spočívá v tom (srov. usnesení ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000), že cílem celního zákona a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do ČR, na straně druhé však i zajištění výběru cla (celního dluhu), jež vzniká nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem. Celní zákon rozeznává 3 druhy zajištění celního dluhu: globální zajištění, paušální zajištění a individuální zajištění.
Globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo z několika operací prováděných jedním dlužníkem, vychází z toho, že mění-li celní dluh svou výši (v důsledku jedné nebo více operací, jako je např. přepracování zboží, aktivní nebo pasivní zušlechťovací styk atp.), je třeba určit takovou výši zajištění, aby celní dluh byl vždy zajištěn. Tento výklad zákona má oporu jak v samotném celním zákonu, tak také v praxi celního řízení, a orgány veřejné moci proto - z ústavně právního hlediska - nepochybily, když se tímto výkladem v napadených rozhodnutích řídily.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a] zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 2. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu