ECLI:CZ:US:2001:1.US.304.2000
sp. zn. I. ÚS 304/2000
Usnesení
I. ÚS 304/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti K., a. s., zastoupené advokátem JUDr. I. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 35 Ca 37/99, ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jihlavě ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. V 11/667/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala porušení svých základních práv a svobod postupem shora uvedených orgánů veřejné moci. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 , čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
Ve své stížnosti namítala, že rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jihlavě byl zamítnut návrh na vklad podle kupní smlouvy uzavřené dne 10. 5. 1993. Podle uvedené kupní smlouvy měla stěžovatelka jako kupující nabýt od prodávajících A.S. aj. H. (v této ústavní stížnosti vedlejší účastnice, dále jen prodávající), pozemek parc. číslo 1043/3 v k. ú. K. u Jihlavy. Katastrální úřad v Jihlavě odůvodnil své rozhodnutí ze dne 18. 2. 1999, kterým návrh na vklad zamítl, tím, že smlouva, podle níž byl vklad navržen, je neurčitá. Současně věc posoudil tak, že návrh nebyl odůvodněn obsahem předložených listin. Ke dni podání návrhu na vklad byl v dané věci v katastru nemovitostí evidován pozemek ve zjednodušené evidenci jako parcela č. 1403/3 o výměře 461 m2, původně pozemkový katastr, na LV č. 335 pro k. ú. K. u Jihlavy pro prodávající. Vzhledem k okolnosti, že ve stejném k.ú. existují parcely evidované zjednodušeným způsobem stejných parcelních čísel jako parcely katastru nemovitostí, nebylo dle názoru katastrálního úřadu v předložené smlouvě dostatečně určeno, která nemovitost má být předmětem převodu. Katastrální úřad současně dovodil, že v předložené smlouvě chybí akceptace právního úkonu ze strany kupujícího, a proto podle jeho názoru ve smyslu občanského zákoníku smlouva nevznikla.
Proti tomuto rozhodnutí katastrálního úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek. Namítala, že pozemek, který byl předmětem smlouvy, podle níž byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, sice není specifikován údajem o tom, zda se jedná o pozemek dle KN nebo o pozemek téhož označení ve zjednodušené evidenci. Podle názoru stěžovatelky tato okolnost nečiní smlouvu právním úkonem neurčitým, neboť je v ní uvedeno, že předmětem převodu je nemovitost, tato nemovitost je specifikována parcelním číslem, výměrou, uvedením katastrálního území, ve kterém se nachází a listem vlastnictví, ve kterém je vedena. Tyto údaje, podle mínění stěžovatelky, spolu s návrhem na vklad , listem vlastnictví a nabývacím titulem prodávajících, převáděný pozemek jednoznačně identifikovaly. Stěžovatelka dále vytýkala katastrálnímu úřadu údajně nesprávný závěr v tom smyslu, že smlouva nevznikla, protože chybí akceptace právního úkonu ze strany kupujícího. Smlouva sice skutečně neobsahuje písemné prohlášení kupujícího, že nemovitost kupuje, ale ze smlouvy by mělo být patrné, že se prodávající a kupující dohodli na předmětu převodu a na jeho ceně, což stvrdili svými podpisy na smlouvě. Ze smlouvy vyplývá, že prodávající svým projevem vůle prodávají nemovitost dle PK p. č. 1043 o výměře 763 m2. V návrhu na vklad pak stěžovatelka žádala zapsání vlastnického práva k předmětné nemovitosti a uváděla, že namísto ve smlouvě označené nemovitosti existuje ke dni podání návrhu v evidenci nemovitostí parcel několik, neboť v mezidobí (návrh na vklad vlastnického práva byl předložen katastrálnímu úřadu dva roky po uzavření předmětné smlouvy), došlo ke změnám v evidenci nemovitostí. Podle názoru stěžovatelky bylo zřejmé, že nenavrhuje zapsání vlastnického práva k pozemku parc. č. 1043/3 dle PK tak, jak je vedena v evidenci nemovitosti nyní, a že předmětem vkladu má být vlastnické právo ke všem parcelám, které jsou v současnosti v katastru nemovitostí evidovány namísto v roce 1993 existující parcely uvedené ve smlouvě.
Krajský soud v Brně shledal rozhodnutí Katastrálního úřadu v Jihlavě, kterým byl v posuzované věci návrh na vklad vlastnického práva zamítnut, zákonným, a proto je podle ustanovení §250 q odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), potvrdil. Soud své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že smlouva, podle níž byl v dané věci navrhován vklad do katastru nemovitostí, není pro neurčitost označení jejího předmětu určitá (§5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud věc uzavřel tak, že tato okolnost je dostatečným důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy, a proto se již nezabýval dalšími okolnostmi, které by případně mohly být dalším důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad.
Ústavní soud po přezkoumání stížnosti po stránce věcné i formální dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Orgány veřejné moci se věcí řádně zabývaly a jejich rozhodnutí mají oporu v platné právní úpravě. V dané věci byl předmětem smlouvy pozemek evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, neboť jeho číselné označení mělo původ v pozemkovém katastru. Z přiloženého spisového materiálu přitom vyplynulo, že v k. ú. K. u Jihlavy se nachází pozemek parcelního čísla shodného s předmětným pozemkem, vedený však v jiném druhu evidence. Již z této skutečnosti vyplývá, že posuzovaná kupní smlouva ze dne 10. 5. 1993 nemůže požadavku určitosti vyhovět.
Ústavní soud se v uvedené věci ztotožnil s právním názorem i postupem soudu. V řízení o povolení vkladu je katastrální úřad mj. povinen zkoumat, zda právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, je určitý a srozumitelný (§5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Je-li tímto právním úkonem kupní smlouva (§588 a násl. občanského zákoníku), pak jedním z předpokladů její určitosti je i nezaměnitelná individualizace jejího předmětu, tj. takový popis věcí tvořících předmět smluvního ujednání, který neumožní, aby popsané věci mohly být zaměněny za věci jiné. Ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů požaduje, aby v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, byly pozemky označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží. Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona u pozemků, které jsou v katastru nemovitostí evidovány zjednodušeným způsobem (§29 odst. 3 cit. zák.), se požaduje označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parc. číslo podle pozemkového, přídělového nebo scelovacího operátu, s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží. V návaznosti na výše uvedené je vhodné, jsou-li pozemky jako předměty právních úkonů, na základě nichž má být zapsáno do katastru nemovitostí, specifikovány shora uvedeným způsobem. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti by však mohl i jiný jejich popis obstát ve smyslu ust. §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. Je-li však předmětem právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru nemovitostí, pozemek evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem (srov. §29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí), jeho označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, bez uvedení, zda se jedná o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, je určité pouze v tom případě, pokud v témže katastrálním území se nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence (§5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
S ohledem na výše uvedené posoudily orgány veřejné moci věc správně tak, že listina, na jejímž základě mělo být zapsáno vlastnické právo pro stěžovatelku, není určitá. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti využila podstatě shodnou argumentaci jako při svém odvolání v rámci řádného opravného prostředku. Zdůrazňovala přitom ohrožení své právní jistoty. Ústavní soud k tomu podotýká, že právě z hlediska namítané právní jistoty bylo namístě, v zájmu stěžovatelky, podat včas návrh na vklad jejího vlastnického práva, a nikoli až za dva roky, jak sama stěžovatelka ve své stížnosti uvedla. Tím by se stěžovatelka vyhnula všem následným komplikacím, které z její ústavní stížnosti vyplývají. Katastrální úřad v uvedené věci návrh na vklad vlastnického práva zamítl totiž stěžovatelce již dříve, a to dne 30. 5. 1995, rozhodnutím, sp. zn. V 11/401/95, z toho důvodu, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčilo v této době (resp. v době podání návrhu na vklad) již třetí osobě.
Ústavní soud při svém rozhodování zvažoval i skutečnost, kterou stěžovatelka uvedla ve své stížnosti a doložila i příslušnými listinami, a to že na základě jejího předchozího žalobního návrhu na určení vlastnictví rozhodl v uvedené věci dne 27. 10. 1998 Okresní soud v Třebíči pod č. j. 6 C 998/97-47 mj. tak, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a prodávajícími ze dne 10. 5. 1993 je platná (s ohledem na vlastnické právo, které mělo v době podání jejího návrhu na vklad již svědčit třetí osobě).
U této komplikované právní věci musel Ústavní soud vzít především na zřetel tu okolnost (kterou podle jeho názoru správně posoudily i orgány veřejné moci), že ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva nebylo v uvedené kupní smlouvě dostatečně určeno, která nemovitost má být předmětem převodu, zda pozemek parc. č. 1043/3 KN nebo pozemek téhož čísla ve zjednodušené evidenci. Dále z předloženého návrhu nebylo patrné, zda je navrhován i vklad vlastnického práva k pozemkům, které vznikly z předmětu převodu od doby uzavření smlouvy do doby podání návrhu na vklad. Z tohoto pohledu postupovaly orgány veřejné moci správně, pokud dovodily, že návrhu na vklad vlastnického práva dosud brání neurčitost návrhu a smlouvy. Ústavní soud souhlasí se stanoviskem obecného soudu v tom směru, že vzhledem k vyslovené neurčitosti smlouvy již nebylo zapotřebí zkoumat další případné okolnosti, podle kterých by měl být návrh na vklad dále zamítnut (není tedy již z tohoto aspektu rozhodující, zda navíc případně nedošlo k platné akceptaci ze strany kupujícího).
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány veřejné moci se věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí odpovídajícím, právně relevantním způsobem odůvodnily a svým postupem proto neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Z tohoto důvodu posoudil Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu