ECLI:CZ:US:2001:1.US.318.2000
sp. zn. I. ÚS 318/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti V. J., a A. B., obou zastoupených advokátem JUDr. K.S. proti rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále - okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 3. 1998, č.j. OPÚ/2106/98-Tr, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 22 Ca 210/98, proti vyrozumění Okresního úřadu v Bruntále - okresního pozemkového úřadu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. ROPÚ 7467/99-Tr, proti sdělení Okresního úřadu v Bruntále - okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. ROPÚ 7746/99-Tr, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Ca 7/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní úřad v Bruntále - okresní pozemkový úřad napadeným rozhodnutím rozhodl, že V. J. je vlastníkem pozemků č. 407, 1660/6 a 320/6 v k.ú. S.ve Sl. (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že se jedná o nemovitosti doplňkového přídělu k rodinnému domu č.p. 92, přidělené dle dekretu č. 28/1945 Sb. manželům J. a V. J. přídělovou listinou č.j. K 926/47 ze dne 20. 12. 1947, které přešly na stát bez právního důvodu. Proto okresní úřad ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") rozhodl o jejich vydání.
Toto rozhodnutí napadla V. J. opravným prostředkem, v němž především žádala, aby bylo rozhodnuto i o dalších pozemcích. Tento návrh však později vzala zpět, neboť byla poučena, že o dalších pozemcích bude teprve okresní pozemkový úřad rozhodovat. Proto Krajský soud v Ostravě citovaným usnesením ze dne 8. 3. 1999 zastavil řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 24. 2. 2000 Krajský soud v Ostravě odmítl opravný prostředek V. J., kterým se domáhala zrušení citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 3. 1998, dále zrušení v záhlaví označeného vyrozumění okresního pozemkového úřadu o zápisu do evidence domnělých oprávněných osob ze dne 16. 11. 1999 a konečně zrušení sdělení okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 12. 1999. Tímto opravným prostředkem se V. J. dále domáhala, aby krajský soud rozhodl, že okresní pozemkový úřad je povinen vydat rozhodnutí, že navrhovatelka je vlastníkem parcel č. 405, 1160/6, 320/6, 320/7 a 323 v k.ú. S. Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že napadené rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 3. 1998 bylo V. J. doručeno dne 2. 4. 1998. Posledním dnem 30denní lhůty k podání opravného prostředku bylo pondělí 4. 5. 1998 a protože V. J. tuto lhůtu zmeškala, byl opravný prostředek podán opožděně a musel být proto odmítnut. Pokud jde o citované přípisy okresního úřadu ze dne 16. 11. 1999 a 1. 12. 1999, krajský soud uvedl, že se nejedná o rozhodnutí, která by mohl přezkoumávat, a proto i tuto část návrhu odmítl (§250p o.s.ř.).
Stěžovatelky (poznámka: dcery zemřelé V. J.) v ústavní stížnosti tvrdí, že se Okresní úřad v Bruntále - okresní pozemkový úřad dopustil pochybení, když zaměnil kopii výpisu z knihovní vložky č. 226 za kopii č. 217 a proto ve svém rozhodnutí ze dne 27. 3. 1998 vydal toliko pozemky z přídělu č. 42, přestože "bylo žádáno" rovněž o pozemky z přídělového spisu č. 63; v dopise ze dne 4. 9. 1991 pozemkový úřad oznámil, že se jedná o přídělový spis č. 42 a č. 63. Protože prý V. J. s citovaným rozhodnutím okresního úřadu nesouhlasila, podala proti němu odpor a rovněž i návrh na přezkoumání tohoto rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě. V. J. však byla údajně uvedena v omyl, v důsledku něhož vzala svůj návrh zpět, neboť byla přesvědčena, že "bude následovat kladné rozhodnutí o další části restituce a zbývající pozemky jí budou přiznány." V době, kdy měl rozhodovat krajský soud, prý již bylo okresnímu úřadu zřejmé, "jak to bude se zbývající částí nevydaných pozemků". Tím, že nevydal rozhodnutí o zamítnutí vydání jejich další části udržoval ji v domnění, že má naději získat i zbytek pozemků. Proto také vzala svůj návrh zpět, načež krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností ze dne 8. 3. 1999 řízení zastavil. Okresní úřad zaslal V. J. vyrozumění o zápisu do evidence domnělých oprávněných osob ze dne 16. 11. 1999 a dne 1. 12. 1999 jí doručil v záhlaví označené sdělení ze dne 1. 12. 1999, z něhož vyplývalo, že její nárok k domu č.p. 92 se stavební parcelou č. 6 v k.ú. S. se - s odkazem na ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. - neuznává. V. J. proti uvedenému sdělení a rozhodnutím podala návrh na jejich přezkoumání, který však Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 24. 2. 2000 odmítl.
Stěžovatelky se domnívají, že postupem okresního pozemkového úřadu i krajského soudu a vydanými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto navrhují, aby byla napadená rozhodnutí, vyrozumění a sdělení jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek. Ústavní soud dále uvádí, že ještě předtím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní předpoklady a náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální předpoklady a náležitosti splňuje, se jím může zabývat také věcně. Těmito procesními náležitostmi a předpoklady ústavní stížnosti jsou rovněž zachování lhůty k podání ústavní stížnosti a dále vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelkám k ochraně jejich práva poskytuje.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tato lhůta lhůtou kogentní a nelze ji proto prominout. Jestliže tedy stěžovatelky ústavní stížností napadají usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 1999, které bylo V. J. (jakožto zástupkyni V. J., právní předchůdkyni stěžovatelek) doručeno dne 13. 3. 1999 (č.l. 23) a stěžovatelky podaly ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 23. 5. 2000, je zjevné, že tuto část ústavní stížnosti musel Ústavní soud jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem odmítnout.
Ústavní soud dále připomíná, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí ani soustavy obecných soudů ani orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých ze základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Pokud tedy stěžovatelky ústavní stížností napadají - výše blíže specifikovaná - vyrozumění Okresního úřadu v Bruntále ze dne 16. 11. 1999 a sdělení Okresního úřadu v Bruntále ze dne 1. 12. 1999, nelze přehlédnout, že - podle jejich obsahu - okresní úřad jimi toliko vyrozuměl právní předchůdkyni stěžovatelek o zápisu do evidence domnělých oprávněných osob a následně jí sdělil, že její nárok neuznává a že ji s jejím nárokem dle ustanovení §4a odst. 5 zákona o půdě odkazuje na Okresní soud v Bruntále. Je proto zřejmé, že tato část ústavní stížnosti představuje návrh nepřípustný, jelikož před jeho podáním stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tzn. nevyužily možnosti podání návrhu a následného řízení u okresního soudu ve smyslu citovaného §4a odst. 5 zákona o půdě. Rovněž tuto část ústavní stížnosti proto musel Ústavní soud odmítnout. Ze stejného důvodu musel Ústavní soud odmítnout i část ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále ze dne 27. 3. 1998. Právní předchůdkyně stěžovatelek proti němu sice opravný prostředek podala, v prvním případě ho však sama vzala zpět a krajský soud proto musel řízení zastavit (usnesením ze dne 8. 3. 1999) a ve druhém případě podala opravný prostředek opožděně, takže jej krajský soud odmítl (usnesením ze dne 24. 2. 2000). Ani v tomto směru proto stěžovatelky efektivně nevyužily všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť je zřejmé, že pokud by v prvním případě právní předchůdkyně stěžovatelek nevzala svůj návrh zpět a ve druhém případě by jej podala včas, musel by se jím krajský soud zřejmě zabývat meritorně a v jeho rámci by přezkoumal i citované rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále.
Ústavní soud se proto dále zaměřil výhradně na tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelky brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000. V tomto směru Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením krajský soud odmítl opravný prostředek právní předchůdkyně stěžovatelek toliko proto, že byl podán opožděně a nezabýval se proto citovaným rozhodnutím okresního úřadu meritorně. V tomto postupu krajského soudu Ústavní soud - již z povahy věci - nemohl shledat porušení zmíněných základních práv stěžovatelek. K protiústavnímu zásahu zjevně nemohlo dojít ani tím, že krajský soud napadeným usnesením odmítl přezkum citovaných přípisů okresního úřadu ze dne 16. 11. 1999 a 1. 12. 1999. Ústavní soud proto konstatuje, že tato část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2000, je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako nepřípustný návrh a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 5. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu