ECLI:CZ:US:2001:1.US.325.2000
sp. zn. I. ÚS 325/2000
Usnesení
I. ÚS 325/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. M. A., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 116/99 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 4 T 23/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 25. 5. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 116/99, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 4 T 23/96. Tímto rozhodnutím Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let. Podle §49 odst. 1 trestního zákona soud stěžovateli uložil též trest zákazu činnosti ve formě zákazu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Vrchní soud v Praze poté shora citovaným usnesením odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl.
Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako podnikatel podal v roce 1994 u příslušného Finančního úřadu v Plzni přiznání k dani z přidané hodnoty za II. a III. čtvrtletí roku 1994, v nichž vědomě uvedl nepravdivé údaje, neboť do těchto přiznání zahrnul i údajný nákup stavebního materiálu od společnosti P., s. r. o., a údajně zakoupená vysílací práva pro televizi od firmy K. - M.D., ačkoliv zdanitelné plnění nebylo uskutečněno ani dodávkou zboží či služeb, ani zaplacením částek, uvedených ve fakturách. Tímto neoprávněně uplatněným odpočtem daně dosáhl vyplacení částky 2 773 287,10 Kč od Finančního úřadu na své účty. Podobným způsobem dosáhl i vyplacení částky 1 517 418,10 Kč, když podal přiznání k dani z přidané hodnoty za I. A II. čtvrtletí roku 1994, v nichž vědomě opět uvedl nepravdivé údaje, tentokrát o údajném nákupu stavebního materiálu a koberců od firmy E. D. - J. P., a stavebního materiálu od společnosti P., s. r. o. Po provedeném rozsáhlém dokazování dospěl soud k závěru, že je zcela nepochybné, že stěžovatel žádný výše uvedený obchod, na jehož základě by mohl požadovat po finančním úřadě příslušné plnění, neuskutečnil přičemž jeho obhajoba se soudu jevila jako zjevně nevěrohodná a účelová.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve svém rozhodnutí uvedl, že v řízení, které proběhlo v souladu s trestním řádem, nedošlo k žádným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obžalovaného na obhajobu. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatele, uvedené v písemném podání odvolání a rozvedené ústně v rámci veřejného zasedání, když zdůraznil, že se jednak jedná o námitky, které již byly v řízení opakovaně uplatněny a se kterými se soudy vypořádaly a dále o námitky pouze formální povahy. Vrchní soud přezkoumal i postup soudu prvního stupně při ukládání trestu a jeho výkonu a rovněž zde neshledal žádné pochybení. Trest, odpovídající požadavkům ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 trestního zákona byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, dokonce na její samé spodní hranici. Za zákonný označil odvolací soud i trest zákazu činnosti, přičemž jeho omezení na dobu pěti let, s přihlédnutím k povinnosti vykonat též trest odnětí svobody, považoval za dostatečné.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zde Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatel měl nepochybně na mysli čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy). Stěžovatel uvedl, že svoji ústavní stížnost opírá především o to, že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na výslechy podle něj důležitých svědků (svědkyně S. a E.), resp. návrhu na vyhotovení znaleckých posudků z oboru ekonomie a účetnictví. Podle stěžovatele dále soudy v případě smlouvy s firmou K. "přehlédly" ustanovení §9 odst. 1 písm. i) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel poukázal na znění tohoto ustanovení, platné ke dni 1. 1. 1994, podle něhož se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při převodu a využití práv dnem účinnosti smlouvy a na další novely předmětného zákona, z čehož zjednodušeně řečeno vyvozuje, že "u smlouvy o převodu nebo využití práv prý vůbec není podstatné, zda došlo k poskytnutí služeb nebo zaplacení úhrady".
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 7. 2000 uvedl, že pravomocné rozhodnutí v dané věci je výsledkem opakovaného řízení před soudem prvního stupně, kdy vždy byla odvolacím soudem konstatována správnost odsuzujícího výroku a požadavek na nové projednání se týkal pouze výroku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro další trestnou činnost. Podle Vrchního soudu postupoval soud prvního stupně v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a §2 odst. 6 trestního řádu a odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. K námitce prý nesprávného výkladu zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vrchní soud konstatoval, že i tento právní předpis je třeba vykládat nikoliv pouze v jeho jednotlivých ustanoveních, ale též v celku. Provedené důkazy nesvědčily o podepsání předmětné smlouvy v dobrém úmyslu, který je předpokládán výše citovaným zákonem o dani z přidané hodnoty. Vrchní soud v Praze uzavřel, že námitky, uvedené v ústavní stížnosti, považuje za nedůvodné a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, předcházejícím řízením i s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 23/96, přičemž zjistil, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a nezávislé soudy přesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, proč s přihlédnutím k již provedeným důkazům dospěl k závěru, že přítomnost svědkyně S. u hlavního líčení není nezbytná a že výslech svědkyně E. by byl nadbytečný. Právo navrhovat doplnění dokazování nelze vykládat tak, že dovoluje předvolat a vyslýchat veškeré svědky a že soud musí provést každý důkaz, který stěžovatel subjektivně považuje za nutný. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů, a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud zde odkazuje na svou obecně přístupnou judikaturu, ve které již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů ani soudem těmto soudům nadřízeným.
K tvrzenému porušení čl. 8 odst. 2 Listiny možno pouze stručně uvést, že o nezákonné stíhání nebo zbavení osobní svobody se v daném případě zjevně nejedná. Rovněž čl. 40 odst. 6 Listiny, zakotvující zákaz retroaktivity trestních předpisů, nebyl nikterak porušen a stěžovatelova argumentace, operující pouze jednotlivým ustanovením zákona o dani z přidané hodnoty, navíc vytrženým z kontextu, je nepřípadná.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu je logicky bezpředmětný i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu