ECLI:CZ:US:2001:1.US.327.01
sp. zn. I. ÚS 327/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného advokátem Mgr. J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 3 To 21/01, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 T 13/2000, uznal stěžovatele vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 1, 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se údajně dopustil tím, že v blíže neurčené době, zřejmě v prosinci 1999, si nezjištěným způsobem na nezjištěném místě opatřil nejméně 182 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 5.000 Kč a tyto bankovky následně udával (konkrétně jmenovaným osobám, v konkrétně uvedených místech a časech) jako pravé. Za tento trestný čin odsoudil krajský soud stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let.
Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za spáchání výše uvedeného trestného činu k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
V odůvodnění tohoto rozsudku vrchní soud především rekapituloval podstatu odvolacích námitek stěžovatele směřujících proti tomu, že soud I. stupně vycházel jako z rozhodujícího a jediného důkazu z výpovědi příslušníka Policie ČR (vystupujícího pod smyšleným jménem Z.), a to i přes údajné zásadní rozpory v jeho výpovědi; dále prý nebyly objasněny skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Odvolací námitky však - podle názoru vrchního soudu - toliko opakovaly obhajobu stěžovatele, s níž se krajský soud řádně vypořádal. Výpověď utajovaného svědka P. Z. je prý věrohodná a usvědčující údaje tohoto svědka nemohou zvrátit důkazy, na něž poukazuje stěžovatel, konkrétně výpověď svědkyně C. a výpovědi navrhovaných svědků, "které krajský soud neprovedl". Vrchní soud odmítl námitku, že ze strany policie šlo v případě jednání svědka Z. o nepřípustnou provokaci a zásah do skutkového děje. Soud uvedl, že v určité části probíhalo jednání stěžovatele pod kontrolou policie, resp. jí bylo řízeno, šlo však prý o kontrolu v souladu se zákonem o Policii č. 283/1991 Sb., jelikož byl použit operativně pátrací prostředek - tzv. předstíraný převod věci (§34c cit. zákona). "Nešlo o nepřípustné vyprovokování trestného činu obžalovaného, neboť trestný čin obžalovaný spáchal již tím, že měl v držení padělané bankovky, tedy věci, jejichž držení je nepřípustné, a nakládal s nimi, resp. měl v úmyslu je udat do oběhu", což také již v několika případech učinil. Právě proto, aby bylo možno nalézt všechny bankovky, bylo použito předmětného operativně pátracího prostředku, a to v souladu se zákonem.
Pro výslech svědka Z. jako utajeného svědka dle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu údajně byly splněny podmínky, "neboť s ohledem na osobu obžalovaného a prostředí, v němž se pohybuje, i s ohledem na služební postavení svědka jako policisty, je třeba nepochybně dovodit, že v případě zveřejnění skutečné totožnosti svědka by došlo k vážnému porušení jeho základních práv především spojených s výkonem povolání, ale i že mu hrozí újma na zdraví". Výpověď svědka Z. prý vyvrací především obhajobu stěžovatele, že padělané bankovky pouze převážel na žádost svědka V. a do oběhu je dal nedopatřením; podle výpovědi Z. mu stěžovatel nabízel a prodal bankovky v hodnotě 40 % jejich nominální hodnoty, aniž by se byl zmiňoval o nějaké další osobě. Výpověď stěžovatele, že padělané bankovky pouze převážel na žádost další osoby, je prý vyvrácena rovněž výpovědí svědkyně A. C., podle níž stěžovatel uvedl, že se mu peníze "narodily", 50.000 Kč jí dal jako splátku na dluh, ale pak si je vyžádal zpět s odůvodněním, že se mu "budou hodit více, aby je tzv. otočil".
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že výrok o jeho vině se opírá především o výpověď policisty vypovídajícího pod jménem P. Z., přestože stěžovatel navrhoval jeho odtajnění, neboť jeho fyzická podoba je mu známa; argumentoval dále tak, že "tento jako příslušník Policie ČR skládá při vstupu do služebního poměru služební přísahu, ve které na sebe vědomě přebírá veškerá rizika spojená s výkonem tohoto povolání". Stěžovatel se domnívá, že v souzené věci podmínky utajení tohoto svědka splněny nebyly, protože podle stávající zákonné úpravy (§55 odst. 2 a §209 odst. 1 trestního řádu) je nutná existence hrozby následků vypočtených v zákoně, což však v daném případě dáno nebylo a jako jediný důvod utajení prý obecné soudy uvedly to, že svědek pracuje jako příslušník policie na odhalování závažné trestné činnosti.
Stěžovatel dále namítá, že padělané bankovky patřily J. V. a že stěžovatel je od něj převzal, protože mu dělal řidiče a ochranku. Obecné soudy neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem (výslech svědků policistů T., P. a dále T. a S.) a akceptovaly jen důkazní návrhy státního zástupce. Stěžovatel se domnívá, že v daném případě šlo o součinnostní jednání mezi J. V. a policisty a že operativně pátrací prostředky a předstíraný převod věci byly použity protizákonně, jelikož nebyly nasazeny až po započetí průběhu skutkového děje, nýbrž že skutkový děj byl policisty jednajícími společně s V. "nejen kontrolován, ale i vyvolán". Toto stěžovatel považuje za zneužití státní moci.
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným rozsudkem byly porušeny články 2 odst. 2, 8 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 2 odst. 3 Ústavy ČR a navrhuje jeho zrušení.
Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis zn. 4 T 13/2000 a zaslal stejnopisy ústavní stížnosti účastníkovi řízení - Vrchnímu soudu v Praze a dále Krajskému soudu v Plzni s možností se k ní vyjádřit. Z těchto vyjádření však nevyplynulo nic podstatného, co by nebylo zároveň obsaženo již v předmětném soudním spisu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že výrok o vině stěžovatele se opírá především o výpověď utajeného svědka - policisty P. Z., přestože prý tento svědek "jako příslušník Policie ČR skládá při vstupu do služebního poměru služební přísahu, ve které na sebe vědomě přebírá veškerá rizika spojená s výkonem tohoto povolání" a proto v tomto případě podmínky utajení splněny nebyly. Zde Ústavní soud odkazuje na již v minulosti vyslovený právní názor (usnesení sp. zn. I. ÚS 27/2000, nepublikováno), podle něhož je nutno odmítnout mínění, že "důstojník Policie ČR musí být schopen snášet určitý stupeň ohrožení své osoby a jeho utajení proto nepřipadá v úvahu. Z možnosti utajení svědka totiž trestní řád nevylučuje žádnou profesní skupinu a přestože některá profese s sebou z povahy věci přináší větší rizika ohrožení vlastní osoby než profese jiné, nelze tvrdit, že toto větší riziko je nutno chápat jako samozřejmé a přirozené v tom smyslu, že není namístě jeho snížení v konkrétním a odůvodněném případě, a to i formou utajení svědka". I v souzené věci proto Ústavní soud z hlediska požadavků práva na spravedlivý proces shledal jako určující skutečnost, že výslech utajeného svědka byl prováděn bezprostředně a že tedy obhajoba měla právo svědkovi klást otázky, které ostatně i využila (viz č.l. 434 a násl.). Stěžovatel se dopouští omylu, když tvrdí, že důvodem utajení svědka nemůže být to, že pracuje jako policista na odhalování závažné trestné činnosti. Je totiž zřejmé, že i specifika profesní činnosti policisty (navíc - jak vyplývá z konkrétních okolností - se jedná o policistu pracujícího "v terénu") mohou odůvodňovat existenci hrozby újmy na zdraví nebo jiné vážné porušení jeho základních práv, a to též s přihlédnutím k jeho předpokládané obdobné činnosti v budoucnu. Tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel dále tvrdí, že průběh skutkového děje byl v tomto případě policisty nejen kontrolován, nýbrž i vyvolán. K tomu Ústavní soud poukazuje na svůj dříve judikovaný právní názor, podle něhož je (vskutku) nutno považovat za protiústavní takové jednání státu, které se stává "součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy, nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání" (nález sp. zn. III. ÚS 597/99; in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 345).
V souzené věci je však zjevné, že podíl státu (tzn. policie) na trestném jednání stěžovatele popsaným způsobem charakterizovat nelze. Sama základní skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování peněz dle ustanovení §140 odst. 1 trestního zákona totiž spočívá v tom, že pachatel sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze nebo takové peníze přechovává. Jak správně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud a jak vyplývá rovněž z obsahu soudního spisu, v daném případě stěžovatel trestný čin spáchal ještě předtím, než byl použit operativně pátrací prostředek (předstíraný převod věci), jelikož padělané bankovky měl v držení a nakládal s nimi dříve než jej zkontaktoval policista vystupující pod jménem Z. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Jestliže stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozsudků i v tom, že obecné soudy špatně zhodnotily provedené důkazy, neboť prý padělané bankovky ve skutečnosti patřily J. V., nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na ústavní vymezení svých úkolů. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu proto zpravidla přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy a důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). To však v daném případě zjevně dáno nebylo. Obecné soudy totiž dostatečně a přesvědčivě odůvodnily své skutkové a právní závěry a náležitě vyložily, z kterých důkazů vina stěžovatele plyne.
Za protiústavní nelze považovat ani skutečnost, že obecné soudy neprovedly výslech navrhovaných svědků - policistů T., P. a dále T. a S. [Poznámka: Stěžovatel se dopustil omylu ohledně svědka S., který před Krajským soudem v Plzni vyslechnut byl (č.l. 440 a násl.), a měl tedy ve skutečnosti zřejmě na mysli navrhovaný výslech svědka D. S., syna A. C.] Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku totiž uvedl, že neprovedení těchto důkazů nemohlo zpochybnit věrohodnost usvědčujících důkazů proti stěžovateli, protože těmito důkazy v podstatě hodlal stěžovatel prokázat, že policie byla ve vztahu k J. V. naprosto nečinná (neboť byl vyslechnut až vyšetřovatelem) a dále svoje vztahy k C. a V. (č.l. 520), nezjistil Ústavní soud v neprovedení výslechu zmíněných svědků protiústavní mezeru v dokazování.
Ani v tomto směru proto Ústavní soud v napadených rozsudcích neshledal protiústavní pochybení; ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se s ní dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud proto konstatuje, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu