ECLI:CZ:US:2001:1.US.330.01
sp. zn. I. ÚS 330/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátem JUDr. P. W., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 20 Co 563/98, ve výroku pod bodem V, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1244/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodl ve věci žalobce (stěžovatele) proti žalovanému O. o zaplacení 8.840.301,- Kč o odvoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 5. 1998 tak, že I. připouští se zpět vzetí žaloby v té části, kterou žalobce požadoval 3 % úrok z prodlení za den 22. 4. 1992 z částky 1.363.627,70 Kč a 11 % úrok z prodlení z té částky od 15. 7. 1994 do zaplacení a 3 % úrok z prodlení z částky 7.116.674,70 Kč od 22. 4. 1992 do 14. 7. 1994, 16 % úrok od 15. 7. 1994 do 4. 3. 1998 a 11 % úrok od 5. 3. 1998 do zaplacení. II. Rozsudek okresního soudu pod bodem výroku II/, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 7.116.674,30 Kč od 22. 4. 1992 do 14. 7. 1994, 16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 4. 3. 1998 a 11 % úroku z prodlení od 5. 3. 1998 do zaplacení a v té části výroku pod bodem II/ a III/, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 % úroku z částky 1.363.627,70 Kč za den 22. 4. 1992 a 11 % úroku z prodlení z té částky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje. III. Připouští se změna žaloby v té části o úrocích z prodlení tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 8.840.301,- Kč s 5 % úrokem z prodlení z částky 1.363.627,70 Kč od 23. 4. 1992 do zaplacení a z částky 7.116.674,30 Kč od 5. 3. 1998 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I/ potvrdil v té části, kterou žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 917.280,89 Kč a mění se v části o úrocích z prodlení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5 % úrok z prodlení z částky 917.280,89 Kč od 23. 4. 1992 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. V. ve výroku pod bodem II/, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 7.563. 020,11 Kč s 5 % úrokem z prodlení z částky 7. 116. 674,30 Kč od 5. 3. 1998 do zaplacení a s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně se rozsudek okresního soudu potvrzuje a v té části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba o zaplacení 5 % úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč zamítá. VI. Ve výroku pod bodem III/, kterým byla zamítnuta žaloba v té části, kterou žalobce požadoval zaplacení poplatku z prodlení 2,5 promile denně z částky 917.280,89 Kč a v části výroku pod bodem V/, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 36.692,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou se rozsudek okresního soudu potvrzuje. VII. Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení v částce 6.976,- Kč. VIII. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci před okresním ani před krajským soudem. IX. Návrhu na připuštění dovolání se nevyhovuje.
V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud uvedl zejména, že žalobce (stěžovatel) uplatnil dva nároky - souhrnně označené jako nárok na náhradu škody - a to nárok na náhradu zásob, které byly v provozovně v Borohrádku ke dni 22. 4. 1992 (kdy mu žalovaný zamezil přístup do provozovny) a nárok na náhradu ušlého zisku v souvislosti s tím, že mu byla znemožněna podnikatelská činnost (zásahem žalovaného). Právní vztah mezi účastníky byl založen smlouvou o společném obchodním podnikaní ze dne 6. 8. 1991 s odkazem na §352 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a to jako tzv. smlouva inominátní (řídící se i po 1. 1. 1992 hospodářským zákoníkem). Smlouva však jednoznačně vykazuje znaky smlouvy o nájmu nebytových prostor, jelikož jejím hlavním smyslem bylo pronajmout žalobci nebytový prostor (provozovnu) za účelem jeho podnikání. Tato smlouva prý svým obsahem a účelem obchází zákon, protože k její platnosti by bylo třeba předchozího souhlasu příslušného národního výboru (dle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), leč nebylo prokázáno, že by potřebný souhlas byl dán. Krajský soud tedy shledal, že citovaná smlouva je absolutně neplatná (§21 odst. 1 hospodářského zákoníku), takže ze strany žalovaného nemohlo dojít k porušení povinnosti z této smlouvy a žalobci tak nemohla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku. Nárok žalobce na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 7.116.674,30 Kč s úroky z prodlení a s poplatkem z prodlení byl proto správně zamítnut. V souvislosti s tímto nárokem, pro případ potvrzení rozsudku, navrhl žalobce připuštění dovolání v otázce, zda se u inominátní smlouvy má posuzovat platnost kontraktu podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Odvolací soud takto vymezenou otázku nepovažoval za otázku zásadního právního významu a tomuto návrhu nevyhověl, byv názoru, že posuzování platnosti právního úkonu je třeba činit ze všech hledisek a k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu za zásoby, které se ke dni 22. 4. 1992 v provozovně nacházely, okresní soud jej posoudil jako nárok na náhradu škody, což je dle názoru krajského soudu hodnocením právně nesprávným. Prokázalo se, že žalovaný dne 22. 4. 1992 obsadil provozovnu v Borohrádku a zamezil žalobci do ní přístup i přístup ke zboží (k uskladněným zásobám). Až téměř po třech týdnech vyzval žalovaný žalobce (stěžovatele), aby si některé druhy zboží (zboží s prošlou záruční lhůtou, zboží znehodnocené apod.) vyzvedl. Žalovaný takto získal ve smyslu §123 odst. 1 hospodářského zákoníku neoprávněný majetkový prospěch, který je povinen žalobci vypořádat (§123 odst.3 cit. zákona). K určení výše nároku žalobce na zaplacení žalované částky 1.363.627,70 Kč postupoval okresní soud správně, "když pro stanovení výše zásob" vycházel ze znaleckých posudků. Znalecké posudky byly zadány za účelem posouzení správnosti vyčíslení zisku žalobcem. Podle znaleckého posudku stanovil okresní soud jak hodnotu stavu zásob, tak i výši žalovaným neoprávněně získaného majetkového prospěchu v částce 917.280,89 Kč, kterou žalobci přiznal a ve zbytku jeho požadavek na náhradu zásob správně zamítl.
Za tohoto stavu krajský soud dovodil, že odvolání obou účastníků jsou nedůvodná. Ke změně rozsudku okresního soudu došlo pouze v části jednotlivých výroků o úrocích z prodlení, zejména se zřetelem na rozšíření žaloby v průběhu odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu byl rovněž potvrzen v zamítavých výrocích ohledně požadavku žalobce na zaplacení poplatku z prodlení i ve výroku o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že předmětem dovolání byla ta část rozsudku odvolacího soudu (a související část rozsudku soudu prvního stupně), kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 7.563.020,11 Kč (s příslušenstvím) a to s výslovným poukazem na §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Jedná se (v této části) o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dána není, neboť nejde o případ, kdy by soud prvního stupně v předchozím rozsudku rozhodl v této věci jinak, než v rozsudku posléze vydaném, takže by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že podle obsahu spisu nebylo řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Pokud jde o §239 odst. 2 o.s.ř., o který je dovolání opřeno, je dovolání přípustné, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání učiněného nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (v daném případě výrok pod bodem V. rozsudku krajského soudu), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu spatřuje stěžovatel v právním posouzení smlouvy o společném podnikání ze dne 6. 8. 1991, jelikož tato smlouva byla v jiném řízení před soudem údajně hodnocena odlišně a měla být posouzena jako smlouva o jiném způsobu spolupráce (§352 hosp. zák.). Podle názoru Nejvyššího soudu však právní otázka musí být otázkou obecné povahy a v tomto směru ji dovolatel neformuluje. Oba soudy prý věc posuzovaly způsobem standardním. Ani okolnost, že konkrétní smlouvu soudy v různých řízeních posoudily právně odchylně, není sama o sobě otázkou zásadního právního významu, pokud takové hodnocení soudy provedly v rámci posuzování tzv. předběžné otázky. V takovém případě konkrétní právní posouzení nemá obecnou závaznost a nezavazuje soudy ani jiné orgány při dalším právním hodnocení takové konkrétní právní otázky. To se týká zvláště absolutní neplatnosti smlouvy, která musí být posuzována vždy individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Pokud jde o ocenění zásob, Nejvyšší soud konstatoval, že se jedná o otázku skutkovou, nikoliv právní a nemůže ji tedy subsumovat pod dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (právní posouzení věci, které jediné je relevantní k poměru k §239 odst. 2 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen " o.s.ř.") s přihlédnutím k ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s. ř. dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví uváděnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu stanovené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvádí, že se u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou domáhal zaplacení částky 8.480.301,- Kč jako náhrady škody způsobené žalovaným a určení neplatnosti výpovědi dané mu žalovaným (O.) ze smlouvy o společném podnikání, což bylo rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 22. 9. 1993, sp. zn. 4 C 42/92, určeno. Podle názoru stěžovatele měl soud v době rozhodování o náhradě způsobené škody pravomocně vyřešenu
(předběžnou) otázku neplatnosti výpovědi danou žalovaným. Okresní soud však rozsudkem ze dne 19. 5. 1998, sp. zn. 4 C 167/92, žalobě vyhověl jen v malé části. Žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 917.280,89 Kč s příslušenstvím a v části o zaplacení 7.563.020,11 Kč byla žaloba zamítnuta, neboť soud posoudil smlouvu o společném obchodním podnikání jako neplatnou. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal a namítal nesprávné posouzení uváděné smlouvy jako neplatné. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že předmětná smlouva svým obsahem a účelem obchází zákon a proto je absolutně neplatná. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. dovolání (i přesto, že je krajský soud ve svém výroku nepřipustil), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a zásadní právní otázku stěžovatel spatřuje v právním posouzení smlouvy o společném podnikání ze dne 6. 8. 1991. Odvolací soud údajně nevzal v úvahu jeho další práva a povinnosti, včetně kontrolního oprávnění žalovaného, které by v případě, že by strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor, nebylo možné. Dle stěžovatele se prý jednalo o inominátní kontrakt, což znamená smlouvu sui generis, která se údajně nemohla řídit ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb. (zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť se prý nejedná o obecnou právní otázku, kterou by bylo možno řešit dovoláním. Stěžovatel se dále domnívá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal s argumentem, že právní posouzení smlouvy o společném obchodním podnikání ze dne 6. 8. 1991 bylo v jiném řízení řešeno odlišně (řízení o určení neplatnosti výpovědi) a dále s tím, že oba obecné soudy ve svých odůvodněních dospěly k rozdílným právním závěrům. Má za to, že z toho je patrna zásadní právní otázka, která může mít význam i pro jiná obdobná řízení,týkající se smluv uzavíraných podle §352 hospodářského zákoníku. Stěžovatel ještě poukazuje na skutečnost, že nutnost předchozího souhlasu národního výboru byla zákonem č. 302/1999 Sb. zrušena, neboť ve většině případů souhlas nesloužil k zabezpečení nebytových prostor pro provozování obchodu a služeb, ale jeho absence prý způsobovala neplatnost uzavíraných smluv.
Stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku V. zrušen. Současně navrhl i zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho intervence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud - se zřetelem na svoji ustálenou judikaturu - shledal, že stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal (což učinit měl) i ústavní stížnost. V době podání dovolání nebylo totiž vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález sp. zn. III.ÚS 40/93, str. 47, svazek 8, nález I. ÚS 129/97, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele JUDr. P. W. doručeno dne 23. 12. 1999 a tímto dnem začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 29. 5. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud v tomto směru zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., což ostatně stěžovatel ani netvrdil. Stěžovatel opřel své dovolání toliko o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V souzené věci však situace zamýšlená v tomto ustanovení nenastala, protože dovolací soud - jak je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto usnesení - nedospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud, jak již uvedl výše, respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež jsou přípustné nikoli z důvodu ochrany zákonnosti, nýbrž toliko z důvodu ochrany ústavnosti. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá - podle jeho názoru - po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř. á contrario), nevidí Ústavní soud důvod, aby takovéto rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 7. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu