ECLI:CZ:US:2001:1.US.332.01
sp. zn. I. ÚS 332/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Antonína Procházky ve věci stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 53/2001, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 2 T 372/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, kterým byl odsouzen pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, a dále se domáhá zrušení rovněž shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl rozsudek okresního soudu zrušen a nově rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným stejnými trestnými činy a odsouzen ke stejnému trestu jako u soudu okresního.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími okresního i krajského soudu byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když učiněné právní závěry soudů obou stupňů o jeho vině jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a je třeba jejich rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu zrušit.
Stěžovatel má za to, že byl uznán vinným trestným činem za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů, nebyl zjištěn skutkový stav nezbytný pro závěry soudu o jeho vině a zjištěné pochybnosti byly vyloženy v jeho neprospěch. Tím, že nebylo přihlédnuto k jeho námitkám obsaženým v obhajobě, mohlo dojít i k porušení rovnosti procesních stran.
Dále zpochybňuje svědecké výpovědi a domnívá se, že jeho obhajoba byla podpořena i před soudem slyšeným znalcem.
Uzavírá, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem zranění poškozeného a jeho jednáním v nutné obraně, kdy se po celou dobu konfliktu pouze bránil napadení poškozeného a jednal plně v mezích nutné obrany.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 2 T 372/99, zjistil, že v předmětné věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé a vyčerpávající dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, na základě něhož obecné soudy rozhodovaly, neboť v dané věci Okresní soud v Jihlavě rozhodl odsuzujícím rozsudkem poprvé dne 14. 1. 2000, ale na základě odvolání obžalovaného rozhodoval Krajský soud v Brně, který napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby při novém projednání věci vyslechl řadu svědků, kteří dosud nebyli slyšeni, ošetřujícího lékaře poškozeného ke zjištění, zda zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života a po jakou dobu a opakovaně vyslechl poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy vyčerpávajícím způsobem zjistily skutkový stav věci, jak plyne z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 53/2001. Bylo zjištěno, že obžalovaný v přítomnosti policistů poškozeného napadl nejméně úderem pěsti a kopáním, přičemž následek tohoto jednání - fraktura nosních kůstek - i jeho vznik, byl jednoznačně prokázán lékařskou zprávou a potvrzen výpovědí ošetřujícího lékaře.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením trestního řádu ohledně hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu, když při konečném zhodnocení důkazního materiálu vyložily své vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti a pečlivě uvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dostály i zásadě, že vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, a tomu, že při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by v daném případě byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci odůvodnění z nich nevyplývaly. Naopak byl nucen opětovně konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže být další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňovaly všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ze shora uvedených důvodů musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu