ECLI:CZ:US:2001:1.US.343.2000
sp. zn. I. ÚS 343/2000
Usnesení
I. ÚS 343/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2995/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 5. 6. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2995/99, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2 1999, sp. zn. 8 Co 1967/98, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. 34 C 152/96. Tímto rozsudkem Okresní soud v Ostravě rozhodl, že navrhovateli Ing. J. T. (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem), připadne celý členský podíl v bytovém družstvu S. v O. - P. po zůstaviteli Mudr. J. T., a to k bytu I. kategorie s příslušenstvím na ulici S. 1751/15, a garáži č. 2 v přízemí tamtéž, a že na navrhovatele přechází rovněž nájem tohoto družstevního bytu a garáže. Soud dále stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání jeho dílčího nároku na členský podíl v družstvu částku 21 010,70 Kč. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že s ohledem na osobní poměry vedlejšího účastníka, který je ženatý a má nezletilé dítě, je u něj dána větší naléhavost a potřebnost na získání práva nájmu k předmětnému bytu a garáži. Soud se neztotožnil s návrhem stěžovatele, který požadoval, aby se při vypořádání dílčích nároků na členský podíl vycházelo z tržní hodnoty bytu s garáží, neboť tento návrh nenachází žádnou oporu v současné zákonné úpravě, řešící tuto otázku a je i v rozporu se stanovami bytového družstva, jakož i s ustanovením §61 odst. 2 a §232 odst. 3 obchodního zákoníku, kde je stanoveno, že dědicům náleží jen majetkový nárok na vyplacení části vypořádacího podílu, v jaké jim byl potvrzen podíl na dědictví. Soud tedy vycházel ze zůstatkové hodnoty členského podílu v družstvu ve výši 63 032 Kč a zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na vypořádacím nároku na členský podíl v družstvu částku 21 010,70 Kč. Po stěžovatelově odvolání Krajský soud v Ostravě tento rozsudek potvrdil, přičemž však proti svému rozsudku vyslovil přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud ČR poté ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodné.
Stěžovatel je toho názoru, že rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1995, č. j. D 2707/94, Nd 486/94, bylo potvrzeno jeho právo k 1/3 dědictví po zůstaviteli MUDr. J. T. a tedy také k právům a povinnostem, spojeným s členstvím v bytovém družstvu jako součásti pozůstalosti. Jelikož platná právní úprava neumožňuje (vyjma manželů), aby více osobám vzniklo společné členství v bytovém družstvu a účastníci nebyli schopni se dohodnout, bylo nutno, aby celý členský podíl v družstvu připadl jednomu z nich na základě rozhodnutí soudu. Stěžovatel má za to, že vypořádání těch účastníků, kterým nepřipadl celý členský podíl v družstvu, mělo být přiměřené dle ust. §142 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel za přiměřenou náhradu ve smyslu citovaného ustanovení považuje částku, odpovídající 1/3 tržní ceny daného členského podílu, která prý "podle jeho informací činí asi 600 000 Kč" (na stěžovatele by tedy podle něj měla připadnout částka 200 000 Kč). Vyrovnání, určené soudem podle §233 obchodního zákoníku bylo stanoveno na 21 010,70 Kč, což stěžovatel považuje za zvýhodnění vedlejšího účastníka, nabyvatele členského podílu.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2000, podepsaném předsedkyní senátu JUDr. I. Š., pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 21. 7. 2000 sdělil, že odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku. Ve vyjádření Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2000 je uvedeno, že v předmětné věci bylo obsahově zcela shodně rozhodnuto soudy všech stupňů a že neexistují okolnosti, které by prokazovaly opodstatněnost dané ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Ing. J. T., k ústavní stížnosti uvedl, že předmětem dědictví byla v daném případě pohledávka dědiců za družstvem, přičemž tato pohledávka byla dána pouze hodnotou tzv. vypořádacího podílu po zemřelém členu družstva, který byl vypočten podle ustanovení §233 obchodního zákoníku. Vedlejší účastník je toho názoru, že k tvrzenému porušení Listiny základních práv a svobod nedošlo a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ze shromážděných podkladů jakož i ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 34 C 152/96, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu se věcí řádně zabývaly, při dodržení všech stěžovatelových práv, zaručených předpisy nejvyšší právní síly. V prvé řadě je proto nutno odmítnout stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být účastníku řízení před obecným soudem zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě samozřejmě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Podstatou daného případu je, že soudy nesouhlasily s názorem stěžovatele, požadujícího, aby se při vypořádání dílčích nároků na členský podíl vycházelo z tržní hodnoty předmětného bytu s garáží (dosahující dle stěžovatele výše 600 000 Kč). Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily své právní závěry, na kterých se zcela jednoznačně shodly a od kterých není nutno se odchylovat ani z ústavněprávního hlediska. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V daném případě však ústavní stížnost stěžovatele staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již mnohokrát vyslovil ve své obecně přístupné judikatuře, zjevně nepřísluší. Plně tomu odpovídá skutečnost, že ústavní stížnost, polemizující se závěry obecných soudů, je co do argumentace do značné míry totožná se zněním stěžovatelova dovolání k Nejvyššímu soudu.
Pokud jde o čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zde Ústavní soud pouze stručně podotýká, že stěžovatel se rovněž mýlí, pokud namítá jeho porušení. Uvedený článek nelze v dané věci vůbec použít, neboť u stěžovatele se nejedná o ochranu již konstituovaného, existujícího vlastnického práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil v posuzovaném případě porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu