ECLI:CZ:US:2001:1.US.345.99
sp. zn. I. ÚS 345/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E., spol. s r.o., zastoupeného advokátem JUDr. O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 1999, č.j. 20 Co 216/98-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. 32 C 157/96, určil, že žalovaný E., spol. s r.o. (dále jen "stěžovatel"), je povinen předat žalobcům R. K. a D. K. stavbu domu situovaného p.č. 643/16 k.ú. Brno - S. L. na ulici M. v Brně (dále jen "stavba nemovitosti"), postaveného na základě stavebního povolení č.j. OVÚP/2688/90/I/Ka ze dne 27. 8. 1990 s právní mocí 28. 8. 1990, do tří dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl (ve výrokové části II.), že žalovaný (stěžovatel) je povinen nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 35.222,- Kč, k rukám právního zástupce žalobců JUDr. J. S. do tří dnů od právní moci rozsudku.
Z odůvodnění citovaného rozsudku plyne, že Městský soud v Brně vzal za prokázáno, že stěžovatel a žalobci uzavřeli dle §263a o.z. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb.) smlouvy č. 08/91, č. 21/91 a č. 26/91, které se týkaly stavebních prací na nemovitosti. Žalobci zaplatili stěžovateli za práce 5 vystavených faktur na celkovou částku 339.210,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 1996, č.j. 44 C 10/94-32, bylo konstatováno, že stěžovatel doposud žalobcům stavbu nemovitosti nepředal a žalobci ji tedy řádně nepřevzali. Žalobci proto dne 14. 2. 1996 vyzvali stěžovatele k předání a převzetí stavby nemovitosti. Stěžovatel namítal, že již není jeho povinností stavbu nemovitosti předat, neboť tato povinnost zanikla uplynutím tříleté promlčecí lhůty ode dne stanoveného ve smlouvě a že všechny lhůty uplynuly již v roce 1994. Odmítavě reagoval stěžovatel také na další výzvu ze dne 13. 5. 1996.
Městský soud v Brně v odůvodnění poukázal na ustanovení §263a o.z. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb.) - podle něhož, zhotovuje-li organizace na zakázku stavbu občanovi, odpovídá za poškození nebo zničení jeho stavby až do převzetí zhotovené stavby, ledaže by ke škodě došlo i jinak - a dále na ustanovení §100 odst. 1 o.z., podle kterého se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (§100 odst. 2 o.z.). Městský soud v Brně s ohledem na to dospěl k závěru, že nárok žalobců na předání stavby stěžovatelem není nárokem, u kterého by mohlo dojít k promlčení, neboť se nejedná o žádné majetkové právo, ale o povinnost stěžovatele, jež se odvíjí od uzavřených smluv o zhotovení věci na zakázku dle §263a o.z. Městský soud v Brně konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by k předání a převzetí stavby nemovitosti došlo, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Závěrem uvedl, že teprve od okamžiku řádného předání a převzetí stavby nemovitosti se odvíjejí další nároky, které jsou již lhůtami omezeny.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 1999, č.j. 20 Co 216/98-33, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně poukázal na správné právní zhodnocení souzené věci soudem prvního stupně. V této souvislosti zejména uvedl, že prvostupňový soud správně vycházel z již pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 1996, č.j. 44 C 10/94-32 (podle něhož dosud nedošlo k předání stavby a tedy nezačala ani běžet lhůta pro uplatnění reklamačních nároků), a že správně podřadil právní kvalifikaci vztahů vyplývajících ze smluv uzavřených v roce 1991 pod ustanovení §263 a násl. o.z. před novelou. Podle názoru odvolacího soudu je nesporné, že majitelem stavby nemovitosti byli a stále jsou stavebníci (žalobci), kteří jsou povinni podle §275 odst. 1 o.z. (před novelou) věc převzít nejpozději do jednoho měsíce od vyrozumění o ukončení díla. Této povinnosti však musí také korespondovat povinnost zhotovitele (stěžovatele) předat dílo tomu, kdo si u něj zakázku objednal. Krajský soud konstatoval, že "je zcela nepochopitelný postoj žalovaného (pozn. stěžovatele), který se brání dílo předat" a dále, že odvolacímu soudu "v této souvislosti není příliš zřejmé, jaké právo by mělo být v tomto případě podle názoru odvolatele (pozn. stěžovatele) promlčováno". Také podle názoru odvolacího soudu - vzhledem k tomu, že doposud nedošlo k předání stavby nemovitosti - nemohly nastoupit další právní vztahy, které na předání a převzetí stavby navazují. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2000, č.j. 33 Cdo 316/2000-58, bylo dovolání stěžovatele z důvodu jeho nepřípustnosti odmítnuto. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění především uvedl, že se v souzené věci nejednalo o důvody uvedené v ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř.; vady podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se ze spisu nepodávají a ani stěžovatel netvrdí, že by řízení bylo těmito vadami stiženo. Stejně tak dovolací soud konstatoval, že v souzené věci nenastal ani případ předpokládaný ustanoveními §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel neučinil ani návrh na připuštění dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo než o dovolání rozhodnout tak, jak učinil.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 1999, č.j. 20 Co 216/98-33, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především uvedl, že zatímco Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně vyslovily právní názor, že nárok na odevzdání dodávky stavby nemovitosti nelze promlčet, je on toho názoru, že jde o nárok, který podléhá promlčení a také je promlčen, když promlčet nelze pouze právo vlastnické.
Stěžovatel se dále domnívá, že v řízení došlo k zásadnímu pochybení i v tom, že nebylo zkoumáno, zda jde o tutéž nemovitost, kterou stěžovatel zhotovil, neboť žalobkyně D. K. v průběhu dokazování uvedla, že v současnosti byl dům částečně demolován a částečně přestavěn. Z toho stěžovatel dovozuje, že nejde o totožný objekt s tím, který byl zhotoven jeho činnosti, což znamená, že jím zhotovenou stavbu nemovitosti již ani nelze fakticky předat a rozsudek (pozn. zřejmě Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 1997, č.j. 32 C 157/96), je tedy nevykonatelný.
Stěžovatel proto usuzuje, že soud - tím, že nepřihlédl k uplatněné námitce promlčení - zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Dále uvádí, že podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nesmí být "vlastnické právo zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněným zájmy". Stěžovatel následně kritizuje, že soud mu poté, co vlastníci nemovitosti provedli na stavbě další úpravy, spočívající v částečné demolici a přestavbě, uložil povinnost odevzdat stavbu, k jejímuž zhotovení se zavázal.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 216/98, kterým se potvrzuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. 32 C 157/96.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že (Krajský) soud (v Brně) zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a dále konstatuje, že vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (srov. čl. 11 odst. 3 věta druhá Listiny).
Ústavní soud v prvé řadě neakceptuje stěžovatelovou argumentaci, že (Krajský) soud (v Brně) zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva - ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - u Krajského soudu v Brně domáhal. Toho práva ostatně také využil.
Pokud se stěžovatel domnívá, že soud zasáhl do jeho práva na soudní ochranu tím, že nepřihlédl k uplatněné námitce promlčení, ignoruje tím - podle názoru Ústavního soudu - ústavně konformní výklad obecného soudu, který je při rozhodování podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem. Vzhledem k tomu, že smlouvy, které se týkaly stavebních prací na nemovitosti, byly uzavřeny v roce 1991, vycházely soudy v souzené věci z ustanovení §263 a násl. o.z. (ve znění před provedenou zákonem č. 509/91 Sb.; dále, nebude-li uvedeno jinak, v tomto původním znění). V prvé řadě je třeba vyjít z toho, že dle ustanovení §263 o.z. smlouvou o zhotovení věci na zakázku vznikne občanovi právo, aby mu organizace podle jeho objednávky věc zhotovila, a povinnost zaplatit organizaci cenu služby. Zhotovuje-li organizace na zakázku stavbu občanovi, odpovídá za poškození nebo zničení jeho stavby až do převzetí zhotovené stavby, ledaže by ke škodě došlo i jinak (§263a o.z.). Z uvedených ustanovení proto vyplývá, že organizace zhotovuje občanovi věc, která mu patří, a nikoli tedy svou věc, kterou by na občana teprve převáděla. Převzetí nelze ztotožňovat s převedením [srov. také judikát Rc 16/74, 6 Co 387/7 (In: Sb. s. r. 74, 1: 55), podle něhož "došlo-li mezi občanem a stavební organizací ke smlouvě o postavení stavby, pak tu organizace zhotovuje věc, která již v průběhu provádění stavby patří občanovi, a nikoliv věc patřící stavební organizaci, kterou by po dokončení stavby teprve na občana převáděla]. Ústavní soud proto (stejně jako Krajský soud v Brně) považuje za nesporné, že vlastníkem nemovitosti (zhotovované stavby) byli a jsou stále stavebníci (vedlejší účastníci), kteří jsou podle §275 odst. 1 o.z. povinni (nejpozději do jednoho měsíce od vyrozumění o ukončení stavby) stavbu převzít. Této zákonné povinnosti stavebníků (vedlejších účastníků) musí také odpovídat povinnost organizace (stěžovatele) jim dílo předat. Nárok vedlejších účastníků (vlastníků zhotovované nemovitosti) na předání stavby nemovitosti proto nelze považovat za nárok na předání majetkového práva (které by - navíc podle tvrzení stěžovatele - mělo být promlčeno). Za této situace se rovněž Ústavní soud domnívá, že v souzené věci nelze ze strany organizace (stěžovatele) uplatnit námitku promlčení, která se týká (s výjimkou práva vlastnického) všech práv majetkových (§100 odst. 2 o.z.).
Jak již bylo uvedeno na jiném místě, podle ustanovení již citovaného §263a o.z. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb.) zhotovuje-li organizace na zakázku stavbu občanovi, odpovídá za poškození nebo zničení jeho stavby až do převzetí zhotovené stavby, ledaže by ke škodě došlo jinak. I podle názoru odborné literatury, "odpovědnosti za tuto škodu se může zprostit, jen když prokáže, že příčinou uvedené škody byl neodvratitelný jev, který nesouvisí s prováděním díla (např. zátopa)" [In: Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha, Codex 1995, str. 176]. V důsledku toho, že k předání a převzetí stavby nemovitosti nedošlo (jak bylo ostatně konstatováno již v uvedeném rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 1996, č.j. 44 C 10/94-32), organizace (stěžovatel) nutně odpovídá také za případné změny na stavbě nemovitosti. V případě stěžovatelovy námitky, že v soudním řízení došlo k zásadnímu pochybení i v tom, že nebylo zkoumáno, zda jde o tutéž nemovitost, kterou stěžovatel zhotovil, se Ústavní soud domnívá, že jde o námitku irelevantní, a to především s ohledem na ustanovení §263a o.z. týkající se objektivní odpovědnosti organizace (stěžovatele); ostatně stěžovatel ani v řízení před obecnými soudy nepoukázal na případné důvody (ani je neprokázal), které by mohly vést soudy k úvaze, že by příčinou škody byl neodvratitelný, resp. nahodilý jev (srov. také Jehlička, O. - Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 628).
V daném případě nelze akceptovat ani odkaz stěžovatele na ustanovení čl. 11 odst. 3 věta druhá Listiny (tj. že vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněným obecnými zájmy) pokud namítal - jak již bylo uvedeno - že mu soud uložil povinnost odevzdat stavbu (k jejímuž zhotovení se zavázal) poté, co vlastníci nemovitosti provedli na stavbě další úpravy, spočívající v částečné demolici a přestavbě. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat - z ústavněprávního hlediska - názor obecných soudů, že vedlejší účastníci (vlastníci stavby nemovitosti) nezneužili svého vlastnického práva na újmu práv stěžovatele; z obsahu soudních spisů totiž vyplývá, že to byl naopak stěžovatel, který vedlejším účastníkům stavbu nemovitosti (ač dvakrát vyzván) řádně nepředal, a proto ve shodě s ustanovením §263a o.z. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb.) odpovídá za poškození nebo zničení této stavby až do jejího převzetí, ledaže by ke škodě došlo jinak. Tvrzení o jinak vzniklé škodě stěžovatelem v odvolacím řízení však konstatováno ani nebylo a stěžovatel naopak v odvolání ze dne 25. 2. 1998 uvedl, že v celém řízení je zásadní otázkou posouzení případného promlčení práva žalobců (vedlejších účastníků) na předání stavby.
Ústavní soud navíc, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Tak se také v souzené věci stalo.
Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Takový případ však v souzené věci nenastal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 2. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu