ECLI:CZ:US:2001:1.US.348.2000
sp. zn. I. ÚS 348/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného advokátem JUDr. K. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 463/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 11 C 317/94, Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovaným Z. S. a Z. S. o určení výše spoluvlastnických podílů rozhodl tak, že spoluvlastnický podíl stěžovatele k domu č.p. 545 na parcele č. 700/2 v k.ú. Ř. (dále jen "předmětná nemovitost") činí jednu polovinu a spoluvlastnický podíl žalovaných rovněž jednu polovinu.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stavbu předmětné nemovitosti započali stěžovatel a Z. S. jako bratři a podle vzájemné dohody měli být jejími rovnými spoluvlastníky. Ke kolaudaci stavby došlo v roce 1975, avšak účastníci řízení nemovitost fakticky užívali již od podzimu roku 1974. Kolaudační rozhodnutí znělo na jména obou stavebníků a jejich manželek. Stav předmětné nemovitosti se prý od té doby nezměnil a až do roku 1995 do ní bylo investováno cca 25 - 30.000 Kč. Bývalá manželka stěžovatele se prý na stavbě nijak finančně nepodílela a její peníze byly použity na zařízení bytu. Pokud by do stavby skutečně nějaké peníze vložila, měla by po rozvodu nárok nanejvýš na finanční vypořádání z důvodu investice do odděleného majetku. Spoluvlastnictví k nemovitosti by jí však údajně mohlo vzniknout pouze tehdy, jestliže by jí stěžovatel část svého spoluvlastnického podílu daroval nebo prodal, k čemuž však nedošlo. Protože stěžovatel byl od prvopočátku výlučným spoluvlastníkem jedné poloviny předmětné nemovitosti, nemohla být prý platná dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví v části, týkající se nemovitosti. Ze stejného důvodu musela být neplatná i kupní smlouva, uzavřená mezi bývalou manželkou stěžovatele J. S. a žalovanými, neboť "žalovaní nemohli nabýt vlastnictví od nevlastníka".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. 23 Co 218/95, změnil citovaný rozsudek obvodního soudu tak, že spoluvlastnický podíl stěžovatele činí 1/4 a spoluvlastnický podíl žalovaných 3/4 předmětné nemovitosti.
V odůvodnění rozsudku se odvolací soud sice ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, nicméně dospěl k odlišným právním závěrům. Bývalá manželka stěžovatele J. S. prý totiž byla bezpodílovou spoluvlastnicí poloviny předmětné nemovitosti, o čemž svědčí především dohoda o vypořádání BSM. Jestliže z něj poté svůj podíl převedla kupní smlouvou na žalované, stali se žalovaní spoluvlastníky 3/4 předmětné nemovitosti. Městský soud v Praze upozornil na předchozí řízení (poznámka: vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 263/90), v němž byla zamítnuta žaloba o neplatnost této kupní smlouvy. K dokončení stavby totiž došlo údajně až za trvání manželství stěžovatele a mezi stěžovatelem, jeho manželkou a žalovanými došlo k dohodě o rozsahu jejich spoluvlastnických podílů, což stěžovatel ještě v době uzavírání dohody o vypořádání BSM akceptoval.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo dovolání.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že již v předchozím citovaném řízení o neplatnost kupní smlouvy bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 22 Co 545/91), že k převodu spoluvlastnického podílu z J. S. na žalované došlo platně a že bývalá manželka stěžovatele J. S. byla původně bezpodílovou spoluvlastnicí poloviny předmětné nemovitosti a na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů spoluvlastnicí podílovou v rozsahu 1/4. Protože podle ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a všechny orgány, je v daném případě rozhodující, že předmětná kupní smlouva byla v dřívějším rozhodnutí shledána platnou. Platnost této kupní smlouvy byla tedy závazně vyřešenou předběžnou otázkou, a tento závěr již soud nemůže přezkoumat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domnívá, že kupní smlouva ze dne 25. 11. 1987, uzavřená mezi jeho bývalou manželkou a žalovanými, je neplatná, a to z důvodu neplatnosti předchozí dohody o vypořádání BSM v části týkající se předmětné nemovitosti. V době uzavření sňatku totiž byla již stavba užívána k bydlení a jednalo se proto o samostatnou věc. Pokud by došlo k vynaložení finančních prostředků na dostavbu domu již v době trvání manželství, šlo by o prostředky vynaložené z BSM. Protiústavnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud ČR vycházel ze závěru, že pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba o neplatnost předmětné kupní smlouvy, je závazný pro další řízení, "i když je uplatněn zcela jiný nárok na určení a sice nárok na určení výše spoluvlastnických podílů". Přitom prý přehlédl, že proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve věci neplatnosti kupní smlouvy bylo již dříve podáno dovolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 7 Cdo 44/92, tak, že se vůbec nezabýval věcí samou a omezil se pouze na zjišťování, zda návrh s petitem na určení neplatnosti kupní smlouvy byl v souladu s ustanovením §80 písm. c) o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud ČR jako dovolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, když z čistě formálních důvodů zamítl stěžovatelovo dovolání a svým rozhodnutím "zabránil", aby byl řešen jeho nárok na ochranu vlastnického práva.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, popřípadě se zabývat porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se Ústavní soud zaměřil na námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti.
Podstata těchto námitek se týká údajného porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jež má spočívat v tom, že prý Nejvyšší soud ČR chybně vycházel ze závěrů předchozího soudního řízení (které však stěžovatel nikterak nezpochybňuje), v němž byla pravomocně zamítnuta žaloba o neplatnost předmětné kupní smlouvy.
K tomu Ústavní soud uvádí, že výše popsané soudní řízení, které vyvrcholilo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, je sice z procesního pohledu zcela samostatným řízením. Jestliže však v dřívějším soudním řízení (rovněž procesně samostatném) bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, že se zamítá žaloba o neplatnost předmětné kupní smlouvy, je v souzené věci s přihlédnutím ke konkrétním popsaným okolnostem zcela zjevné, že obě tato procesně samostatná soudní řízení jsou věcně značně provázána. Jinak řečeno, jestliže v časově prvním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 263/90) byla zamítnuta žaloba na zrušení kupní smlouvy z roku 1987 a jestliže zároveň platnost či neplatnost citované smlouvy byla určující pro posouzení jednotlivých spoluvlastnických podílů - což bylo předmětem pozdějšího řízení v souzené věci - nelze Nejvyššímu soudu ČR z ústavně právního hlediska vytýkat, že při svém rozhodování respektoval dřívější pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo autoritativně určeno, že předmětná kupní smlouva je platná. Pokud by tak totiž neučinil, naskýtala by se zcela oprávněn otázka smyslu předchozího soudního řízení a především vydaného pravomocného rozhodnutí.
Podle ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a všechny orgány. Nejvyšší soud ČR tedy v souzené věci nepochybil, když se předchozím pravomocným rozhodnutím cítil být vázán. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, kterou uvádí stěžovatel, že proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve věci neplatnosti kupní smlouvy bylo podáno dovolání, jež Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 1994 sice zamítl, avšak nikoliv z meritorních důvodů. Je totiž zřejmé, že určující v dané věci je fakt, že vrchní soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí (tzn. citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 1991) nezrušil a proto toto rozhodnutí zůstalo i nadále platné a závazné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 1. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu