ECLI:CZ:US:2001:1.US.350.01
sp. zn. I. ÚS 350/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele E., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 38 Ca 290/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve správním řízení domáhal zrušení platebního výměru ze dne 21. 2. 2000, č. 17, čj. OFI 2/387/00/PV/Li, kterým mu finanční odbor Obvodního úřadu městské části Praha 7 vyměřil podle pomůcek místní poplatek za užívání veřejného prostranství k umístění 2 kusů reklamních zařízení na pozemku, katastrální území H., za období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000, a plochu 4 m2, v celkové částce Kč 146 400,--. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru daní, poplatků a cen, ze dne 25. 5. 2000, čj. MHMP/31360/2000/DPC-1, zamítnuto. Žalobou ze dne 27. 6. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení tohoto správního rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 20. 3. 2001, čj. 38 Ca 290/2000 - 41, ji zamítl.
Stěžovatel svým návrhem ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo se zamítavým výsledkem přezkoumáno rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ve věci platebního výměru na místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Domnívá, se že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v relevantní části odůvodnění ústavní stížnosti toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních a v podstatě jen polemizuje s výklady právních předpisů provedenými obecným soudem, resp. uvádí interpretace vlastní, zvláště pokud jde o specifikaci pojmu veřejné prostranství, resp. výklad
§4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud touto argumentací blíže nezabýval. Toliko konstatoval, že veřejné prostranství vymezuje zákon č. 565/1990 Sb. (a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, na tuto definici v
§13 odst. 2 odkazuje), přičemž se za ně považují kromě vysloveně vypočítaných míst i další prostory přístupné každému bez omezení. Podle názoru Ústavního soudu není rozhodující, zda je prostor (nemovitost) přístupný ze subjektivních důvodů (vůle vlastníka) či z důvodů objektivních (právní či jiné překážky), ani nerozhoduje vlastnické právo k nemovitosti.
Pokud jde o námitku porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud ji považuje za zcela nepřípadnou, neboť stěžovatel vlastníkem nemovitosti vůbec není, a proto takové jeho právo ani porušeno být nemůže. Je si třeba uvědomit, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod poskytuje ústavní ochranu toliko vlastnickému právu jako právu věcnému, a nikoliv vztahům závazkovým (např. vztahy nájemní). Nájemci proto nejsou Listinou základních práv a svobod zaručena "podobná ústavní práva" jako vlastníku, jak tvrdí stěžovatel. Ze stejného důvodu je naprosto nepodložená i námitka nuceného omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Ostatně stěžovateli není nijak bráněno ve výkonu nájmu, je pouze vynucováno splnění poplatkové povinnosti ústavně podložené (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Výhradou porušení čl. 2 Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť stěžovatelem předložená argumentace by eventuálně mohla svědčit opět toliko vlastníkovi nemovitosti. Pro úplnost nicméně uvádí, že specifikace nemovitosti jako veřejného prostranství odpovídá jeho zákonnému vymezení, provedenému zákonem č. 565/1990 Sb. i zákonem č. 131/2000 Sb.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu