ECLI:CZ:US:2001:1.US.36.2000
sp. zn. I. ÚS 36/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. Ch., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1999, č.j. 13 Co 350/99-35, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1999, č.j. 13 C 170/98-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2000 a jež byla doplněna podáním došlým Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2001 a následně dne 22. 8. 2001, domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1999, č.j. 13 C 170/98-16, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž navrhoval, aby žalovanému Č., a.s., bylo uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 394.645,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za výkon funkce člena dozorči rady žalovaného. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č.j. 13 Co 350/99-35, citovaný rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.
Stěžovatel - který podal dovolání k Nejvyššímu soudu v souladu s ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., neboť měl za to, že citované napadené rozhodnutí Městského soudu je po právní stránce zásadního významu a že byly splněny podmínky ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. - poukázal v ústavní stížnosti na skutečnost, že ústavní stížnost podává "z důvodu procesní opatrnosti", pokud by dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání je nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť citovaným rozsudkem Městského soudu Praze bylo zasaženo "do rovnosti v právu stěžovatele a ostatních členů orgánu žalovaného, zejména v nároku na přiměřenou odměnu za vykonanou práci". Stěžovatel se dále domnívá, že bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 Listiny, neboť Městským soudem v Praze nebyly bez jakéhokoliv odůvodnění provedeny jím navrhované důkazy a uvedený soud naopak vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti (došlé Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2001) v prvé řadě uvedl, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 4. 2001 č.j. 29 Cdo 2024/2000-43, připustil dovolání, leč nicméně rozhodl, že se stěžovatelovo dovolání zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel dále konstatoval, že trvá na ústavní stížnosti, žádá Ústavní soud, aby pokračoval v řízení o ní a v souladu s ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení ustanovení §73 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., jehož uplatněním prý nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti, a který je v rozporu s Listinou.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2001, č.j. 29 Cdo 2024/2000-43, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Vzdor tomu se dovolací soud nemohl v projednávané věci zabývat namítanými vadami podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c), neboť jestliže je přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., je dovolatel oprávněn napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d), popřípadě z důvodů uvedených v §237 odst. 1 a §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší sodu dovolání podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel, který podal ústavní stížnost toliko proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze (a Obvodního soudu pro Prahu 1) a nikoliv též proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu (jímž bylo mimo jiné dovolání připuštěno), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení §73 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj