ECLI:CZ:US:2001:1.US.362.2000
sp. zn. I. ÚS 362/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti ing. R. O., zastoupeného JUDr. D. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 23.3.2000, č.j. 29 Co 832/99-99, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22.7.1999, č.j. 17 C 714/92-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 23.3.2000, č.j. 29 Co 832/99-99, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22.7.1999, č.j. 17 C 714/92-84, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba proti vedlejším účastníkům - ing. F. Š. a J. Š., kterou se domáhal, aby jim byla uložena povinnost odstranit na svůj náklad kůlnu - přístavek, ležící na pozemku parc. č. 3311/2 v kat. úz. K., odstranit porosty ležící na stejném pozemku, neužívat tento pozemek a zdržet se všeho, co by rušilo jeho výkon vlastnického práva k uvedenému pozemku. Podle stěžovatelova tvrzení bylo napadenými rozsudky porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, dále jen "Listina"). Obecným soudům především vytýká, že porušily zásadu hodnocení důkazů, zejména Okresní soud v Liberci pochybil, když uvedl, že ani podle znaleckého posudku se jednoznačně nepodařilo určit hranice mezi stěžovatelovým pozemkem parc. č. 3311/2 a částí, jež je ve vlastnictví obce K. Dále stěžovatel tvrdí, že soud I. stupně špatně zhodnotil vzájemný vztah provedených důkazů a zjevně nevycházel ze všeho, co v řízení vyšlo najevo; nesprávně vyhodnocené provedené důkazy vedly ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům, současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení, přičemž odvolací soud tento nezákonný stav nesprávně potvrdil. Z toho stěžovatel dovozuje, že soudy vedly svá řízení tak, že nerespektovaly též ustanovení o rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku (pokud jde o právní posouzení věci), konstatoval, že ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo nijak porušeno, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Vedlejší účastníci ve společném vyjádření navrhli, aby Ústavní soud zamítl stížnost jako neopodstatněnou, protože jsou přesvědčeni, že soud I. stupně rozhodl v dané věci správně. Svůj názor vyvozují z podrobné polemiky s některými stěžovatelovými argumenty zařazenými do ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 17 C 714/92 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již dne 25.5.1992 podal u Okresního soudu v Liberci žalobu na ochranu vlastnického práva, kterou se domáhal vůči vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudu v postavení žalovaných) odstranění stavby a porostů z pozemku parc. č. 3311/2 v kat. úz. K., neužívání pozemku a zdržení se všeho, co by rušilo výkon jeho vlastnického práva k tomuto pozemku. Aktivní legitimaci k podání žaloby dokládal darovací smlouvou ze dne 11.7.1989, na jejímž základě se stal vlastníkem dotčeného pozemku, pasivní legitimace byla založena chováním žalovaných, jehož výsledkem byly uvedené zásahy do vlastnického práva. Před soudem I. stupně proběhlo dokazování, v němž bylo, kromě jiného zjištěno, že v citované darovací smlouvě byla jako předmět daru uvedena část pozemku parc. č. 3311 v kat. úz. K., kterou dárci nabyli dědictvím a jež byla v užívání soc. organizace. V další fázi řízení se soud zaměřil na posouzení otázky, zda pozemek parc. č. 3311/2 je totožný s tou částí pozemku parc. č. 3311, jež byla předmětem darování. Po opakovaném ustanovování a zprošťování znalců byl zpracován znalecký posudek, provedeno srovnávací sestavení parcel a uskutečněny další důkazy. Po skončení dokazování okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 22.7.1999 zamítl a zamítavý výrok odůvodnil nedostatkem aktivní legitimace žalobce, neboť shledal, že darovací smlouva (představující právní titul pro vznik jeho vlastnického práva) byla absolutně neplatná pro neurčitost. Žádným z provedených důkazů se nepodařilo odstranit nedostatek identifikace darované části pozemku parc. č. 3311, tj. určení, kterou část nynější parcely č. 3311/2 představuje. Jestliže soud tuto část darovací smlouvy považoval za neplatnou, nemohl vyhovět požadavku na ochranu vlastnického práva. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, ve kterém namítá, že prvostupňový soud rozhodoval jako prejudiciální otázku vlastnického práva, i když se tou samou otázkou na základě určovací žaloby mezi týmiž účastníky zabýval stejný soud, který dosud ve věci nerozhodl. Proto mělo být řízení přerušeno až do rozhodnutí ve věci určovací žaloby. Dále stěžovatel v odvolání poukázal na případnou možnost vydržení vlastnického práva, kterou se soud, po zjištění neplatnosti darovací smlouvy, nezabýval. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, když shledal, že okresní soud nepochybil, pokud se zabýval jako předběžnou otázkou vlastnickým právem stěžovatele k dotčenému pozemku a ztotožnil se s argumenty soudu I. stupně ohledně posouzení neplatnosti darovací smlouvy.
Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval ústavně právní povahou posuzované věci. Notorieta vycházející z jeho dosavadní judikatury ohledně zásahů do jurisdikční činnosti obecných soudů akcentuje myšlenku, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, proto může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou, jakož i smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy. Např. v odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93 Ústavní soud konstatoval, že čl. 36 odst. 1 Listiny obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi vycházejícími z čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tyto principy mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 17 C 714/92, lze uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení nebyla porušena. Prvotním předpokladem úspěšnosti vlastnické žaloby je důkaz o aktivní legitimaci žalobce. Pokud se stěžovateli nepodařilo tento důkaz předložit, neunesl důkazní břemeno, a proto nebylo možno rozhodnout v jeho prospěch. S jeho námitkami ohledně relevantnosti posudku znalce se soud vypořádal v odůvodnění rozsudku, když za prvořadou považoval neurčitost smlouvy, kterou se nepodařilo odstranit, a to ani znalcem, ani jinými provedenými důkazy. Lze dokonce uvést, že závěr o absolutní neplatnosti darovací smlouvy ohledně daru části pozemku parc. č. 3311 mohl soud učinit již v první fázi řízení, přesto se pokoušel neurčitost odstranit provedením řady dalších důkazů a žalobu zamítl až poté, kdy se odstranění neurčitosti nezdařilo. Námitka uvedená v odvolání, která směřuje k přerušení řízení, byla posouzena odvolacím soudem. Jen takový postup, když by se soudy nezabývaly tvrzeními stěžovatele, by bylo možné považovat za porušení jeho základních práv; neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení některého z ustanovení Listiny.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Obě strany sporu měly vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění svých subjektivních práv a právem chráněných zájmů, bylo pouze na nich, jak zákonné prostředky využijí. Tvrzení o evidentním nedostatku objektivity založené na údajném bližším vztahu soudkyně a vedlejších účastníků stěžovatel nepodložil žádnými důkazy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný v celém rozsahu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. ledna 2001
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu