ECLI:CZ:US:2001:1.US.365.01
sp. zn. I. ÚS 365/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 3 To 171/2001, ve výroku o zamítnutí stížnosti stěžovatele a usnesení Okresníhosoudu ve Zlíně ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 4 T 12/2001, ve výroku o ponechání stěžovatele ve vazbě, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel 15. 6. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 4 T 12/2001, ve výroku o ponechání stěžovatele ve vazbě, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 3 To 171/2001, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně, o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel tvrdí, že usnesením Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, v částech týkajících se jeho vazebního stíhání, byl porušen čl. 1 a čl. 90 věta první Ústavy ČR, jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 odst. 1, 3 a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v odůvodnění usnesení obou obecných soudů absentuje vylíčení konkrétních skutečností, pro které mají soudy za to, že důvody vazby nadále trvají, a že je nutné jej nadále ponechat ve vazbě. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu, které judikovaly nutnost zdůvodnění existence vazebních důvodů v odůvodnění rozhodnutí, i požadavek, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Je přesvědčen, že právě odůvodnění napadených usnesení obecných soudů je v rozporu s §134 odst. 2 tr. řádu.
Stěžovatel zpochybňuje i samotou existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. c) odst. 2 trestního řádu.
Z odůvodnění návrhu ústavní stížnosti stěžovatele a z materiálů k návrhu připojených Ústavní soud zjistil následující.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. Nt 109/2000, byl stěžovatel vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. c) odst. 2 trestního řádu. Dne 26. 1. 2001 byla na stěžovatele podána u Okresního soudu ve Zlíně obžaloba.
Okresní soud ve Zlíně po předběžném projednání obžaloby usnesením ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 4 T 12/2001, rozhodl tak, že podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrátil státnímu zástupci k došetření trestní věc stěžovatele (a dalších obviněných). Dále Okresní soud ve Zlíně rozhodl, že podle §192 trestního řádu ponechává stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel podal dne 28. 3. 2001 proti výroku usnesení, jímž byl ponechán ve vazbě, stížnost, ve které poukázal na to, že usnesení je v této části nekonkrétní, neodůvodněné a tudíž i nepřezkoumatelné.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 3 To 171/2001, byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stejně tak mu nepřísluší zpravidla ani přehodnocovat dokazování, prováděné před obecnými soudy, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodování nevyplývaly.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud ve Zlíně, Krajský soud v Brně a Krajské státní zastupitelství v Brně.
Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření poukázal na to, že napadené usnesení bylo přezkoumáno Krajským soudem v Brně a stížnost stěžovatele do výroku o ponechání ve vazbě byla krajským soudem zamítnuta. Je toho názoru, že pokud by krajský soud dospěl k závěru, že výrok učiněný podle ustanovení
§192 trestního řádu, jímž se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, není odůvodněn vůbec, a tedy v této části je výrok nepřezkoumatelný, jistě by tento výrok usnesení zrušil, což se nestalo.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že při zjišťování, zda u stěžovatele trvají i nadále vazební důvody, které byly spatřovány v důvodech uvedených v §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, vycházel z obsahu předloženého spisového materiálu a z připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 169/2000, kde bylo rozhodováno o vazbě stěžovatele.
Krajské státní zastupitelství se vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a seznámil se rovněž s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i s materiály k ústavní stížnosti připojenými. Neshledal však, že by v posuzovaném případě došlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv zakotvených v čl. 1 a čl. 90 věta první Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jako i v čl. 9 odst. 1, 3 a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že se v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebního důvodu, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu.
Ústavní soud poukazuje na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 3 To 171/2001, který přezkoumával ke stížnosti stěžovatele usnesení Okresního soudu ve Zlíně ve výroku o ponechání stěžovatele ve vazbě. Z odůvodnění tohoto usnesení je patrné, na základě jakých zjištění krajský soud pokládal výrok o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě učiněný podle §192 trestního řádu, za věcně správný a zákonný. Krajský soud sice vytkl okresnímu soudu stručnost a nedostatečné odůvodnění usnesení v části, týkající se ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě, podotýká však, že jako nadřízený orgán přezkoumává věcnou správnost výroku napadeného usnesení. Krajský soud je toho názoru, že tento výrok je v souladu s obsahem spisového materiálu, a tedy v souladu se stavem věci. V této souvislosti krajský soud poukazuje na obsah spisu a připomíná, že stěžovatel byl vzat do vazby pro důvody uvedené v §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a to na podkladě usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. Nt 109/2000, a ve věci již také rozhodl Krajský soud v Brně dne 9. 3. 2000 pod sp. zn. 9 To 169/2000, kdy potvrdil uvedené vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení závěrem podotýká, že obě tato výše zmíněná rozhodnutí jsou odůvodněna a důvody vazby konkretizovány, a je tedy třeba na ně odkázat, když situace ve věci se nezměnila, a proto výrok o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě zůstal v napadeném usnesení okresního soudu nezměněn a stížnosti stěžovatele nebylo vyhověno.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně je patrno, na základě jakých zjištění dospěl krajský soud k závěru, že u stěžovatele i nadále trvají důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního řádu. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelovu poukazu na nálezy Ústavního soudu, které judikovaly nutnost zdůvodnění existence vazebních důvodů v odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud nezjistil nic co by svědčilo o tom, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel také požádal, aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona vzhledem k tomu, že věc je naléhavá. Aniž by přijal Ústavní soud v tomto směru příslušné usnesení, od samého počátku v řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu