ECLI:CZ:US:2001:1.US.37.01
sp. zn. I. ÚS 37/01
Usnesení
I. ÚS 37/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2000, č. j. 10 Ca 210/2000-15, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 3. 2000, č. j. Poz 76/289-2000 H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem shora uvedených orgánů veřejné moci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci (dále jen "pozemkový úřad") bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí - pozemků v k. ú. R., označených v kupní smlouvě ze dne 4. 3. 1988 jako parc. č. 94 zast. pl., parc. č. 13/3, 15/2, 13/4 role, původně zapsaných v evidenci nemovitostí na l. v. č. 131 a vyznačených v geometrickém plánu, č. 761-10-76, ze dne 29. 10. 1975. Správní orgán opřel své rozhodnutí o nedostatek průkazu nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, přičemž dospěl k závěru, že existence tísně při uzavírání zmíněné kupní smlouvy sice byla odpůrcem shledána, avšak nebyly shledány nápadně nevýhodné podmínky při jejím uzavírání, když cena pozemků byla stanovena v souladu s ustanovením tehdy platné právní úpravy.
Stěžovatelka poukázala na stanovisko občanskoprávního kolégia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, č. j. Cpjn /93, a dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, jakož i na nálezy Ústavního soudu, které se zabývaly obdobnou problematikou. Podle zmíněné judikatury nelze posoudit adekvátnost poskytnutých plnění bez dalšího jen z pohledu, zda cena byla dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, ale objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu.
Stěžovatelka uvedla, že předmětné pozemky byly v roce 1950 přikázány do povinného pachtu, následně v roce 1971 pak byly přikázány do užívání zemědělské organizace dle vl. nař. 50/1955 Sb. a poté podle zákona č. 123/1975 Sb. přešly dnem 1. 1. 1976 do bezúplatného užívání socialistické organizace. Přestože později již zemědělská organizace pozemky k užívání nepotřebovala, nebyly pozemky vráceny stěžovatelce, ale byly dále přenechány nezemědělské organizaci. Od roku 1950 tak bylo stěžovatelce ponecháno pouze holé vlastnictví. Stěžovatelka poukázala na ust. §14 odst. 3 tehdy platné cenové vyhlášky č. 128/1994 Sb., podle kterého cena pozemků v užívání socialistické organizace byla stanovena mnohonásobně nižší, než byla cena pozemků jiných vlastníků, jimž právo užívání odňato nebylo (§14 odst. 1 a 2 cit. vyhl.).
Stěžovatelka poukázala dále na okolnost, že v dosavadních řízeních argumentovala neplatností kupní smlouvy ze dne 4. 3. 1988 z důvodu její neurčitosti, když byly vykupovány nikde nespecifikované části parcel s odkazem na geometrický plán, ve kterém nebyly vykupované části pozemků vyznačeny. Stěžovatelka vyslovila názor, že se vznesenými námitkami neplatnosti předmětné kupní smlouvy měly orgány veřejné moci zabývat jako otázkou předběžnou.
Ústavní soud po celkovém posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Pozemkový úřad věc uzavřel tak, že restituční titul v předmětné věci není dán, neboť kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek tak, jak to předpokládá ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Uvedený závěr, akceptující naopak podmínku tísně na straně stěžovatelky, odůvodnil pozemkový úřad znaleckým posudkem, doloženým zjištěním, že kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platným cenovým předpisem (v návaznosti na skutečnost, že pozemkový úřad neshledal ani žádné jiné nápadně nevýhodné podmínky).
Krajský soud následně, v rámci stěžovatelkou včas podaného opravného prostředku, se zabýval shora vyslovenou argumentací stěžovatelky. Nejprve konstatoval, že ve shodné restituční věci již tento soud rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 395/98, kdy původní rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 6. 8. 1988, č. j. PÚ 2905-H-1998, zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k došetření s požadavkem, aby řízení bylo doplněno o nový znalecký posudek, zaměřený na zjištění, zda kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy s tím, že je zapotřebí se zabývat konkrétními údaji o případné zastavěnosti oceňovaných pozemků. Krajský soud rovněž vyslovil požadavek, aby se pozemkový úřad zabýval také námitkou stěžovatelky ohledně zaplacení celé výměry skutečně zabraných pozemků v návaznosti na geometrický plán.
Ze spisového materiálu vyplývá, že předmětné řízení bylo doplněno v souladu s požadavky krajského soudu. Soudní znalec A. P. ve svém znaleckém posudku ze dne 4. 2. 2000 dospěl k závěru, že kupní cena byla stanovena v souladu s vyhl. č. 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání a náhradách za dočasné užívání pozemků. Znalec při ocenění stavebního pozemku parc. č. 94 vycházel z ust. §14 odst. 1 a u ostatních pozemků z ust. §14 odst. 3 citovaného předpisu, podle něhož se cena pozemků v užívání soc. organizace podle zvláštních předpisů stanovila ve výši 0, 40 Kč za m2. Spis byl dále, dle požadavku krajského soudu, doplněn o vyjádření Městského úřadu v Jindřichově Hradci, odboru ÚP a architektury, a to z hlediska zhodnocení charakteru předmětných nemovitostí z pohledu "zastavěnosti" pozemků, jakož i přístupu k uvedeným nemovitostem.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí se podrobně zabývá hodnocením předmětného restitučního titulu z hlediska naplnění všech jeho zákonem požadovaných podmínek. Podmínka tísně byla v předmětné věci prokázána. Aby však mohlo dojít k naplnění restitučního titulu dle §6 odts. 1 písm. k) zákona o půdě, bylo třeba prokázat v dané věci ještě další zákonem požadovaný znak, a to existenci nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud při hodnocení předmětného restitučního titulu vycházel rovněž z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 187/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995 - II. díl). Ze znaleckého posudku je zřejmé, že kupní cena ve výši 0, 40 Kč za m2 (jakkoliv z pohledu současných cenových relací se jeví jako nízká), byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Protože bylo prokázáno, že v době prodeje byly předmětné pozemky v užívání soc. organizace, aplikace příslušných ustanovení tehdejšího cenového předpisu byla provedena správně.
Ze spisového materiálu je dále patrné, že veškerou argumentací stěžovatelky se soud řádně a podrobně zabýval. K poukazu na údajnou neplatnost předmětné kupní smlouvy pak soud stěžovatelku odkázal na svůj předchozí zrušovací rozsudek, ve kterém konstatoval, že v restitučním řízení nelze platnost kupní smlouvy přezkoumávat. Pokud v souzené věci byly předmětné nemovitosti převedeny kupní smlouvou, přísluší příslušným orgánům veřejné moci pouze zkoumat, zda smlouva byla uzavřena v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek. Z jiných hledisek platnost smlouvy neposuzuje. Rovněž jen z těchto hledisek posuzuje úplatný převod přezkumný soud (s výjimkou stanovenou v ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, která na předmětnou věc nedopadá). Krajský soud správně konstatoval, že ani okolnost, že jednotlivé výměry části parcel nejsou blíže v napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci specifikovány, nečiní tato rozhodnutí nezákonnými. Nejsou-li dotčené pozemky vydávány, byla by identifikace parcel za účelem zjištění přesné výměry té které parcely úkonem nadbytečným. Správný závěr učinil krajský soud i v tom smyslu, že pozemky o výměře skutečně zabrané nad rámec jejich výměry uvedené v kupní smlouvě, zůstaly formálně ve vlastnictví stěžovatelky. K tomu Ústavní soud poznamenává, že tedy není vyloučena možnost dodatečného majetkoprávního vypořádání, avšak nikoli cestou restitučního nároku.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu orgánů veřejné moci nijakých pochybení. Naopak dospěl k závěru, že orgány veřejné moci se věcí podrobně zabývaly, postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, přičemž vzaly na zřetel veškeré námitky uplatněné stěžovatelkou. S přihlédnutím k těmto skutečnostem Ústavní soud věc uzavřel tak, že v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu