ECLI:CZ:US:2001:1.US.397.2000
sp. zn. I. ÚS 397/2000
Usnesení
I. ÚS 397/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného advokátem Mgr. R. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 1 To 382/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně namítal porušení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ke své stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. Nt 596/2000 byl ve smyslu ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby, když předtím byl vyšetřovatelem Policie ČR OÚV v Olomouci obviněn pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona.
Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost. V jejím odůvodnění namítal zejména porušení svých práv na řádný proces, přičemž namítal, že obviněnému by měl být doručen návrh na vzetí do vazby a poté by mu měla být dána možnost se k takovému návrhu vyjádřit, což se v jeho případě nestalo. Dále namítal neexistenci vazebních důvodů tak, jak byly uvedeny, neboť podle jeho názoru neexistovaly žádné konkrétní skutečnosti, které by vazbu odůvodňovaly. Tato stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením zamítnuta s odůvodněním, že obecná pravidla pro provádění výslechu obviněného i v tomto stádiu trestního stíhání upravují ust. §91 - 95 trestního řádu a použije se přitom i doplňující ust. §77 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti z hlediska daného skutkového stavu, po stránce právní, jakož i na základě vyjádření obecných soudů a prostudování příslušného spisového materiálu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Okresní soud v Olomouci Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2000, sp. zn. Nt 596/2000, když byly shledány důvody vazby podle ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuta. Stěžovatel byl policejními orgány zadržen dne 24. 3. 2000 v 18:50 hod., soudu byl návrh na vzetí stěžovatele do vazby spolu se spisovým materiálem doručen dne 25. 3. 2000 ve 21:00 hod. Soud v zákonem stanovené lhůtě stěžovatele za přítomnosti jeho obhájce i státního zástupce k návrhu na vzetí do vazby vyslechl a dne 26. 3. 2000 v 10.00 hod. rozhodl o jeho vzetí do vazby. Okresní soud vyslovil názor, že ze zákona nevyplývá, že by na výslech měla být analogicky použita ustanovení o průběhu veřejného zasedání či dokonce hlavního líčení. Dále se okresní soud vyjádřil v tom smyslu, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by návrh na vzetí do vazby měl být doručen obviněnému, naopak v ustanovení §77 odst. 1 tr. řádu je zcela výslovně uvedeno, že tento návrh se odevzdává toliko soudu.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, stěžovatel byl vzat do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin loupeže dle ust. §234 odst. 1 tr. z. spáchaného formou organizátorství dle ust. §10 odst. 1 písm. a) tr. ř. Trestné činnosti se měl dopustit třemi útoky spolu se spoluobviněnými J. L. a Z. B. Krajský soud současně uvedl, že naposledy v trestní věci stěžovatele rozhodoval dne 29. 9. 2000, sp. zn. 1 To 962/2000, kdy zamítl podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2000, č. j. Nt 747/2000-4, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby u stěžovatele do 24. 11. 2000, když důvody vazby dle ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. dále trvaly. Soud konstatoval, že z obsahu konceptu vyšetřovacího spisu, kterým krajský soud provedl důkaz, plyne, že stěžovatel je stíhán i pro trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 3 tr. z. a trestný čin krádeže dle ust. §247 odst. 1 písm. b), odts. 3 písm. a), b) tr. z.
Krajský soud rovněž reagoval na námitku stěžovatele, podle které stěžovatel údajně nebyl seznámen s návrhem státního zástupce na jeho vzetí do vazby a neměl tak možnost se seznámit s důkazy nasvědčujícími podle státního zástupce tomu, že vazební důvody jsou dány a při jejich neznalosti mu tak měla být odepřena možnost se k nim vyjádřit, stejně tak jako neměl možnost se vyjádřit ke skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu. V této souvislosti krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, neboť se všemi těmito námitkami stěžovatele se soud řádně zabýval. Soud uvedl, že stejnými námitkami stěžovatel odůvodňoval svou stížnost proti usnesení Okresního soudu v Olomouci. Krajský soud současně podotkl, že zkoumání dodržení lhůty ve smyslu ust. §§75 a 76 odst. 4 tr. ř., stejně jako lhůty dle ust. §77 odst. 2 tr. ř. je jedním z prvních úkonů, které soud po nápadu věci činí, přičemž současně se zabývá problematikou důvodů vazby dle ustanovení §67 odst. 2 a to v návaznosti na ust. §67 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud uvedl, že tak tomu bylo i v dané věci, kdy krajský soud neshledal pochybnosti o existenci vazebních důvodů a potvrdil proto rozhodnutí soudu prvního stupně. V závěru svého vyjádření krajský soud uvedl, že vycházel ze skutkového stavu věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o vazbě v přípravném řízení.
Z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by postup obecných soudů byl v rozporu s platnou právní úpravou, resp. že by soudy svým postupem porušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Na základě ustálené judikatury Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost má své opodstatnění pouze tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele, resp. ústavní procesní principy (právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům). V daném případě postupem obecných soudů k žádnému takovému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Z protokolu, sepsaného před Okresním soudem v Olomouci, vyplývá, že výslech byl veden tak, aby stěžovatel byl řádně vyslechnut k návrhu státního zástupce, načež soud rozhodl o vzetí obviněného do vazby. Proti výslechu a protokolu nevznesl žádných námitek ani obviněný sám, ani jeho přítomný obhájce. Ústavní soud se v uvedené věci ztotožnil se závěry obecných soudů, přičemž musel konstatovat, že se soudy řádně zabývaly všemi v ústavní stížnosti vyslovenými námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí přitom podrobně a řádně odůvodnily.
Ústavní soud proto v návaznosti na výše uvedené návrh stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu