ECLI:CZ:US:2001:1.US.403.01
sp. zn. I. ÚS 403/01
Usnesení
I. ÚS 403/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 8 T 7/96, změněného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 8 To 117/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 27. 6. 2001 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud se stížností proti postupu státního zástupce a Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci. Zároveň Ústavní soud informoval, že mu sice byl Advokátní komorou určen advokát, ale jelikož se mu ho dosud nepodařilo kontaktovat, podal prý prozatím tuto ústavní stížnost z důvodu zachování lhůty sám, a požádal, aby byl její obsah přiložen k materiálům, které později dodá jeho právní zástupce. Následně byla tato ústavní stížnost doplněna podáním ze dne 24. 7. 2001 (ve kterém se stěžovatel odvolal na stížnost z 27. 6. 2001 a žádal, aby bylo přihlédnuto k jejímu obsahu), obsahujícím další přílohy i plnou moc, udělenou advokátu JUDr. L. S. Touto ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených základních práv zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 8 T 7/96, změněného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 8 To 117/99.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na ústavní stížnost. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, považuje stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona, u kterého Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo důvody k jejímu podání, což mu sdělilo přípisem ze dne 19. 4. 2001, který mu prý byl doručen 30. 5. 2001.
Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§72 odst. 2 citovaného zákona) nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za poslední prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí dalšího orgánu. Stěžovatel tak musí využít prostředky, které zákon přiznává pouze jemu a nikoliv jinému subjektu. Klasickým příkladem je právě stížnost pro porušení zákona, kde je stěžovatel oprávněn uplatnit pouze podnět k jejímu podání, nikoliv podat stížnost samu.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo v daném případě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 8 To 117/99. Jak vyplývá ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 7/96, který si Ústavní soud k dané věci vyžádal, ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze převzal dle doručenky právní zástupce stěžovatele dne 26. 1. 2000. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost stěžovatele ze dne 27. 6. 2001 byla dle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 29. 6. 2001, jedná se o návrh podaný zjevně velmi dlouho (více než 15 měsíců) po uplynutí lhůty, stanovené pro jeho podání. Samotný stěžovatel sice uvedený rozsudek převzal až dne 1. 6. 2000, na věci by však nic nezměnilo, ani kdyby byla lhůta k podání ústavní stížnosti počítána od tohoto data. Stěžovatel si je těchto skutečností zřejmě sám dobře vědom, neboť v závěru ústavní stížnosti žádal, "aby bylo přihlédnuto k faktu, že řízení bylo zahájeno z jeho, i když opožděné iniciativy". Ústavnímu soudu však zákon neumožňuje zmeškání uvedené lhůty prominout. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil také podáním ze dne 21. 6. 2001, ve kterém žádal o radu a brojil proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. V zásadě tak napadal blíže nespecifikovaný "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z návrhu však jasně patrné, čeho se vlastně domáhá, nebylo. Jelikož podání postrádalo i další základní náležitosti, kladené na ústavní stížnost citovaným zákonem, byl stěžovatel o těchto náležitostech podrobně poučen a byla mu poskytnuta lhůta k odstranění vad. Na tuto výzvu stěžovatel nijak nereagoval a proto byl jeho návrh Ústavním soudem odmítnut usnesením ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 391/01. V další ústavní stížnosti ze dne 27. 6. 2001, resp. 24. 7. 2001, posuzované v tomto řízení (sp. zn. I. ÚS 403/01) potom již stěžovatel, řádně zastoupen advokátem, napadl výše uvedené pravomocné rozhodnutí obecného soudu a na své podání, datované 21. 6. 2001, se již nijak neodvolával. Nutno však konstatovat, že ať již hodlal tímto podáním napadnout stejná rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, spočívající např. v postupu státního zástupce v této trestní věci, musel by Ústavní soud samozřejmě i tuto ústavní stížnost odmítnout jako opožděně podanou, i kdyby stěžovatel jiné její formální nedostatky s pomocí advokáta odstranil.
Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 17. října 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce zpravodaj