ECLI:CZ:US:2001:1.US.405.01
sp. zn. I. ÚS 405/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Paul a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti M. Ř., proti "usnesení" Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 64/2001- OOD-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví označené vyrozumění Ministerstva spravedlnosti o tom, že v jeho trestní věci nebyly shledány zákonné důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení §266 odst. 1, odst. 2 trestního řádu.
Stěžovatel uvádí, že se závěrem Ministerstva nesouhlasí a domnívá se, že byly nesprávně vyhodnoceny provedené důkazy, což vedlo k tomu, že byla porušena zásada trestního řízení uvedená v ustanovení §2 odst. 2 trestního řádu.
Proto navrhuje v záhlaví označené rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud opakovaně upozorňuje na skutečnost, že podle článku 83 Ústavy ČR je jeho základním úkolem ochrana ústavnosti. Proto mu nepřísluší posuzovat věcnou správnost či zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústavní soud respektuje základní princip právního státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje (srovnej čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jiné rozhodování by překračovalo ústavní vymezení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, jak je konstatováno na jiném místě tohoto usnesení.
S ohledem na svoji ustálenou rozhodovací praxi Ústavní soud dále konstatuje, že cit.: "Stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutím nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Neobstojí proto vývody, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, musí být ovládána zásadou že "výsada v právním řádu vždy zavazuje", a to bez ohledu na to, jak tu kterou věc (podaný podnět) posuzují jednotlivá státní zastupitelství (§44 vyhlášky min. sprav. č. 23/1994 Sb.), jejichž stanovisky, vzhledem k obvyklým zásadám podřízenosti a organizace jednotlivých složek veřejné moci, ministr spravedlnosti není (a ani nemůže být) vázán; je tomu tak - mimo jiné - též proto, že pravomoc ministra spravedlnosti svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§266 trestního řádu) svědčí toliko a výlučně jemu." (usnesení sp. zn. III.ÚS 365/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 371 ).
Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury.
Proto dospěl k závěru, že jde o návrh, který je zjevně neopodstatněný.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu