ECLI:CZ:US:2001:1.US.406.99
sp. zn. I. ÚS 406/99
Usnesení
I. ÚS 406/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené JUDr. M. E., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 37/92, ze dne 28. 9. 1994, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 340/95, ze dne 20. 10. 1995, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1215/96, ze dne 20. 5. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 37/92, ze dne 28. 9. 1994, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 340/95, ze dne 20. 10. 1995, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1215/96, ze dne 20. 5. 1999.
V dané věci se jedná o to, že žalobci - oprávněné osoby dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podali žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 5, kterou se domáhali uložení povinnosti žalovaným - D. P. a MUDr. J. P. - uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí (dům čp. 1880, stav. parc. 1393, parc. č. 1394/1, a staveb. parc. 1394/2). Předmětné nemovitosti přešly na stát na základě §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhl. č. 88/1959 Ú. l. Stát posléze tyto nemovitosti prodal manželům prof. MUDr. J. P. a D. P.
Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl a stěžovatelce byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že manželé P. nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění a proto jsou oba žalovaní povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání s poukazem na §241 odst. 2 písm. c) a d) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a rozsudek Městského soudu v Praze ve vztahu k druhému žalovanému (syn stěžovatelky - MUDr. J. P., CSc.), a dále co do povinnosti stěžovatelky uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 1394/2, zapsaného v katastru nemovitostí pro k. ú. S., jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení, zrušil, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve zbytku bylo dovolání zamítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily její právo na osobní čest a dobrou pověst, zaručené čl. 10 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Citovanými rozsudky byla podle jejího názoru porušena zásada stejnosti zákonného obsahu vlastnického práva a jeho ochrany. Citovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod byla podle stěžovatelky porušena při hodnocení jejích námitek týkajících se získání předmětných nemovitostí, resp. při posuzování otázky, zda je získala na základě protiprávního zvýhodnění. V soudním řízení bylo zjištěno, že osoba stěžovatelky stejně jako osoba jejího manžela v době koupi nemovitosti nesehrála žádnou roli.
Základním argumentem ústavní stížnosti je výklad směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5, ze dne 14. 4. 1964. Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatoval, že tato směrnice neměla povahu obecně závazného právního předpisu, byla pouze pokynem ministerstva pro postup organizací spravujících národní majetek. V této souvislosti Nejvyšší soud shledal právní závěry odvolacího soudu, podle nichž došlo k porušení tehdy platných předpisů, nesprávnými, nicméně dodal, že porušení povinností stanovených touto směrnicí naplňuje podmínku nabytí nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Vylučovalo-li ust. čl. 1 odst. 3 této směrnice z prodeje občanům objekty, které přešly do vlastnictví státu podle vládního nařízení č. 15/1959. Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., pak podle názoru Nejvyššího soudu lze uzavřít, že realizací prodeje nabyvatelé nemovitosti protiprávně zvýhodněni byli. Okolnost, že nabyvatelé sami porušení směrnice nezpůsobili, není v daném případě podle názoru soudu rozhodná.
S uvedenými závěry dovolacího soudu však stěžovatelka nesouhlasí. Podle jejího názoru směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964 neměla žádnou právní sílu. Pokud tato směrnice byla porušena, nemůže následky porušení nést občan, jenž nabyl věc v dobré víře, neznalý obsahu ani existence této normy. Každý odlišný postup tedy nutně způsobuje další křivdy, které má zákon č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů napravovat. Smyslem zákona a záměrem zákonodárce nebylo napravit jednu křivdu druhou. Nehledě na to, že za porušení směrnice musí nést plnou zodpovědnost jen konkrétní osoba, která jednala v rozporu s ní. V daném případě však nese stěžovatelka odpovědnost za něco, co ani ona ani její manžel nezpůsobili.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že výklad stěžovatelky, založený na "dobré víře" neobstojí již proto, že pojem "protiprávní zvýhodnění" je založen na objektivním principu. Není totiž rozhodující, zda povinná osoba - nabyvatel - věděla, že věc nabyla na základě protiprávního zvýhodnění své osoby, nýbrž jen to, že takto zvýhodněna byla, tedy že se jí dostalo při nabytí věci výhody, na niž neměla nárok. To, že směrnice zakazovala prodávat občanům objekty, které přešly do vlastnictví státu podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhl. č. 88/1959 Ú. l. a že o případ, na který se tento zákaz vztahoval, vskutku šlo, nezpochybňuje ani sama stěžovatelka. V dalším odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozsudku.
Městský soud v Praze vzhledem k tomu, že ve věci bylo podáno dovolání, odkazuje na právní závěry a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastníci řízení, ač vyzváni Ústavním soudem, se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili, a pouze 3 z nich doložili do spisu plnou moc pro advokátku JUDr. E. H., která je v řízení před Ústavním soudem zastupuje.
II.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech, Listině základních práv a svobod, nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Námitky týkající se neexistence protiprávního zvýhodnění manželů P. při nabytí sporných nemovitostí byly stěžovatelkou uplatněny již v řízení před obecnými soudy. V této věci se soudy všech stupňů shodly na tom, že k protiprávnímu zvýhodnění při nabytí těchto nemovitostí skutečně došlo a v odůvodnění svých rozsudků pak soudy vyložily, jaké skutečnosti je k těmto právním závěrům vedly.
Zákon č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve svém §4 odst. 2 stanoví, že "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §1 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena". V daném případě se obecné soudy shodly, že osoba nabyvatele předmětných nemovitostí byla ve smyslu cit. ustanovení protiprávně zvýhodněna, a pouze jedním z více argumentů odůvodňujícím toto zvýhodnění je porušení směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964. Na rozdíl od soudu I. stupně a soudu odvolacího však Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě nedošlo k nabytí nemovitostí v rozporu s tehdejšími platnými předpisy, neboť zmiňovaná směrnice Ministerstva financí není předpisem právním. Nicméně podle závěrů Nejvyššího soudu porušení povinností stanovených směrnicí naplňuje podmínku nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění. Uvedená směrnice totiž v čl. 1 odst. 3 vylučovala z prodeje občanům objekty, které přešly do vlastnictví státu podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. Sporné nemovitosti, o jejichž vydání v daném případě jde, přešly na stát právě podle těchto předpisů.
Obecné soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování, z něhož vyplynulo, že k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí skutečně došlo, a to nejen porušením směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964. Především bylo prokázáno, že oproti zásadám tehdejší bytové politiky nebyl dům nejprve nabídnut k odprodeji uživatelům suterénního bytu v tomto domě. Žádost o odprodej domu podalo více osob, které ji zdůvodnily především svými neutěšenými bytovými poměry. Jako první projevil svůj zájem dr. A. L., který nabízel za odkoupení domu vrátit dvě bytové jednotky - garsoniéru a 2+1. Další žádost podal A. N., jehož dědeček prezident A. N. v domě dříve bydlel, a dále manželé K. a J.P. Orgány obvodu Prahy 5 vybraly jako nejvhodnějšího žadatele dr. L., což odůvodnily jeho nejhoršími bytovými podmínkami. Rozhodnutí bylo poté předáno ke schválení odboru bytového hospodářství tehdejšího Národního výboru hl. m. Prahy, které věc vrátilo zpět k novému projednání. Až poté zaslal tehdejší ministr zdravotnictví prof. P. na hlavičkovém papíře Ministra zdravotnictví ČR žádost o odkoupení předmětné nemovitosti. V žádosti uvedl, že v jeho současném bytě zůstane bydlet jeho syn, který se v dohledné době bude ženit. Po podání této žádosti proběhlo nové jednání, na kterém bylo rozhodnuto, že nemovitosti budou odprodány manželům P. Toto rozhodnutí následně schválil odbor bytového hospodářství Národního výboru hl. m. Prahy. Při výběru kupujícího nebyl brán zřetel na bytové potřeby žadatelů, neboť vybraní žadatelé v té době bydleli v nadstandardním bytě (8 pokojů a dvě garáže), a jejich bytová potřeba byla zcela uspokojena. V době podání jejich žádosti navíc již bylo jednou rozhodnuto o tom, že nemovitost bude prodána dr. L. Na základě výsledků dokazování včetně výše uvedených skutečností se obecné soudy oprávněně shodly na závěru, že k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitosti skutečně došlo, a proto je nutné postupovat ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu