ECLI:CZ:US:2001:1.US.423.2000
sp. zn. I. ÚS 423/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného advokátem JUDr. R. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 1 To 110/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 35 T 30/98, uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona ve větším rozsahu a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců nepodmíněně, k peněžitému trestu ve výši 1 mil. Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oborech výroby lihovin studenou cestou a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeje takového zboží na dobu 6 roků. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že po přesně nezjištěnou dobu do 20. 1. 1998 v Karviné jako jednatel společnosti H. Karviná, s.r.o., vyskladnil 17.342 litrů absolutního alkoholu, přičemž dnem vyskladnění došlo ke vzniku daňové povinnosti podle zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, avšak tuto skutečnost neuvedl do lihové evidence, neprovedl výpočet daňové povinnosti a tuto v rámci daňových přiznání ke spotřební dani zatajil. Stěžovatel prý dále neprovedl výpočet daňové povinnosti pro účely daně z přidané hodnoty podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a tuto povinnost zatajil, ač došlo ke zdanitelnému plnění při prodeji předmětného zboží. Po dni 13. 2. 1998 stěžovatel údajně vědomě nezajistil výpočet a přiznání uvedených daní novým jednatelem společnosti V. K., čímž způsobil zkrácení na spotřební dani za leden 1998 ve výši 4.058.028 Kč a na dani z přidané hodnoty o 967.163 Kč. Stěžovatel prý dále jako jednatel společnosti H. Karviná v době od 31. 1. 1998 do 2. 2. 1998 nabyl od nezjištěného subjektu 20.510,23 litrů absolutního alkoholu, přičemž se jednalo o nezdaněný líh, který uskladnil a v úmyslu zkrátit spotřební daň neprovedl výpočet daňové povinnosti a tuto v rámci podaných daňových přiznání zatajil, a po dni 13. 2. 1998 vědomě nezajistil výpočet a přiznání uvedených daní novým jednatelem V. K., čímž způsobil zkrácení na spotřební dani ve výši 4.779.394 Kč. Celková částka, kterou prý stěžovatel zkrátil daň, proto činí 9.804.585 Kč.
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením odvolání stěžovatele i státního zástupce proti citovanému rozsudku krajského soudu zamítl.
V odůvodnění usnesení vrchní soud uvedl, že řízení před soudem prvního stupně není zatíženo procesními vadami, které by měly vliv na správnost napadeného rozsudku, rovněž dokazování prý bylo provedeno v dostatečném rozsahu a tyto důkazy byly řádně vyhodnoceny. V tomto hodnocení vrchní soud neshledal žádná pochybení a logické rozpory a proto - ohledně konkrétních námitek - odkázal na závěry soudu prvního stupně. Při místním šetření v objektu stěžovatele dne 20. 1. 1998 prý pracovníci finančního úřadu postupovali v souladu s §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž stěžovatel byl před prováděnou kontrolou řádně poučen ve smyslu §2 odst. 9 cit. zákona (viz protokol o ústním jednání č.l. 294-296). Snaha stěžovatele dodatečně zpochybňovat tento listinný důkaz se vrchnímu soudu jevila jako nepřípadná, neboť v době provádění kontroly nevznesl žádné výhrady, přestože na tuto možnost byl výslovně upozorněn. Proto ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že stěžovatel věděl, na co byla předmětná kontrola zaměřena, takže jeho požadavek na doplnění dokazování vyžádáním zprávy z Finančního úřadu v Karviné o tom, kdy byla před datem 20. 1. 1998 prováděna kontrola ze strany finančního úřadu se zaměřením na zjišťování fyzického stavu lihu na provozovně, považoval vrchní soud za nepřípadný. Rovněž požadavek ohledně objasňování původu sudů neshledal vrchní soud důvodným, neboť prý již krajský soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 31-33) dostatečně vyložil své závěry, že sudy s lihem se na provozovně před datem konání první i druhé kontroly pracovníků finančního úřadu nenacházely. K návrhu státního zástupce na doplnění dokazování opětovným výslechem (již jednou v hlavním líčení vyslechnutých) svědků H., M., M., V., M., R. a Ištvánfyho vrchní soud konstatoval, že takové doplnění dokazování bez řádné účetní dokumentace, která nebyla opatřena ani ve stadiu přípravného řízení a není již k dispozici, by "nemohlo vést k ustálení skutkového stavu věci z hlediska ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu (bez důvodných pochybností), k stanovení alespoň minimálního množství vyskladnění hotových výrobků".
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ve svém odvolání (stejně jako státní zástupce) navrhl celou řadu důkazů, jež měly přispět k náležitému zjištění skutkového stavu věci. Prohlašuje, že v souzené věci byly důkazy reprodukovány a interpretovány jinak, než byly skutečně provedeny, v čemž spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť prý skutkové závěry soudního rozhodnutí jsou s provedenými důkazy v extrémním rozporu. V tom, že obecné soudy odmítly provedení stěžovatelem navržených důkazů, aniž by toto odmítnutí bylo náležitě odůvodněno, dále stěžovatel spatřuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny. V daném případě byla údajně jednou z klíčových otázek průkaznost manka v lihové bilanci společnosti, přičemž oba obecné soudy dospěly k závěru, že toto manko je dostatečně prokázáno kontrolou finančního úřadu, neboť stěžovateli muselo být známo, že prováděná kontrola směřuje ke zjišťování veškerých zásob lihu na jeho provozovně. Odvolací soud prý nepravdivě uvedl, že stěžovatel byl řádně poučen podle ustanovení §2 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., což však nekoresponduje se skutečností, jelikož k poučení by muselo dojít předem a nikoliv až na konci prověrky (viz výpověď svědka ing. D.). Navíc stěžovateli bylo údajně chybně dáváno k tíži, že při finanční kontrole ukazoval i nepodstatná množství lihu či tzv. odkapy, ačkoliv tento líh ukazoval svědek M. Za tohoto stavu dokazování a jeho hodnocení považuje stěžovatel odmítnutí návrhu na doplnění dokazování, zda (stěžovatel) v minulosti absolvoval podobnou finanční kontrolu či nikoliv, za závažné porušení práva na spravedlivý proces. K existenci lihového manka dospěly obecné soudy rovněž na základě toho, že prý stěžovatel zajistil dopravu sudů s neznámou tekutinou do provozovny. V průběhu hlavního líčení však svědci (manželé Ž.) stěžovatelovu objednávku dopravy sudů striktně vyloučili; soud je však shledal nevěrohodnými, z čehož rovněž vyplývá jeho zaujatost při hodnocení důkazů. Protože v průběhu odvolacího řízení byla do spisu založena zpráva Interpolu ze dne 27. 4. 1999, z níž bylo možno dovodit původ sudů, navrhl stěžovatel další dokazování ke zjištění skutečného původu a vlastnictví předmětných sudů. Ani v tomto směru návrhu na doplnění dokazování odvolací soud nevyhověl. Stěžovatel dále poukázal na výpovědi svědků M., V. a I., ohledně nichž soud tvrdí, že předmětné sudy v uvedeném prostoru v minulosti nikdy neviděli, avšak již nezmiňuje, že tito svědci tehdy na daném místě vůbec nebyli. Stěžovatel konečně namítá, že v souzené věci bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, jelikož předvolání k hlavnímu líčení u vrchního soudu obdržel s informací, že předsedou senátu je JUDr. K., avšak ve skutečnosti byl předsedou senátu JUDr. Š.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) ve svém odvolání navrhl provedení některých důkazů, čemuž vrchní soud nevyhověl, (2.) provedené důkazy byly reprodukovány a interpretovány jinak, než byly skutečně provedeny, (3.) stěžovatel prý nebyl před provedenou finanční kontrolou řádně předem poučen a (4.) vrchní soud porušil právo stěžovatele na zákonného soudce, když předvolání k hlavnímu líčení podepsal JUDr. K., avšak ve skutečnosti byl předsedou senátu JUDr. Š.
K těmto námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
(1.) Stěžovatel především namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy. Zde Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
V souzené věci Ústavní soud [z odvolání stěžovatele proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (č.l. 1137)] zjistil, že stěžovatel odvolacímu soudu navrhl důkaz zprávou a protokolem o kontrole Finančního úřadu v Karviné, která "by byla prováděna" před 20. 1. 1998. Důkazní návrhy podal ve svém odvolání proti rozsudku krajského soudu rovněž krajský státní zástupce (č.l. 1141), leč tyto návrhy se týkaly dalších útoků, které krajský soud v předmětném rozsudku (oproti původní obžalobě) vypustil. Na veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci se stěžovatel přiklonil k důkazním návrhům, uvedeným v odvolání krajského státního zástupce, a dále navrhl opatření originálu zprávy Interpolu (která je ve spisu v kopii) vyžádanou k otázce původu sudů z provozovny stěžovatele a výslech zástupce firmy B., který by vypovídal k otázce původu a pohybu těchto sudů. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z protokolu o hlavním líčení před Krajským soudem v Ostravě vyplývá, že stěžovatel (resp. jeho obhájce) žádné návrhy na doplnění dokazování (č.l. 1061, 1081) nevznesli.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, Vrchní soud v Olomouci se s citovanými důkazními návrhy dostatečně vypořádal a vyložil, z jakých důvodů bylo jejich provedení nadbytečné (č.l. 1178 a násl.). Ústavní soud proto konstatuje, že s přihlédnutím ke svému výše uvedenému postavení a ke způsobu a rozsahu přezkumu, prováděného Ústavním soudem vůči judikativní činnosti soudů obecných (důsledně respektujícího zásadu restriktivnosti zásahů do jejich činnosti), nemůže neprovedení předmětných důkazů zpochybnit spravedlivost procesu jako celku. Důvody, pro které obecné soudy navržené důkazy neprovedly, jsou dostatečné. Je tedy zřejmé, že v souzené věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Tuto námitku stěžovatele proto Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
(2.) Stěžovatel dále tvrdí, že provedené důkazy byly obecnými soudy reprodukovány a interpretovány jinak, než byly "skutečně provedeny". K této námitce Ústavní soud podotýká, že svojí podstatou ve skutečnosti brojí toliko proti hodnocení důkazů, provedeného obecnými soudy, což však Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší. Ústavní soud zejména shledal, že v průběhu celého trestního řízení byla respektována všechna procesní práva stěžovatele, který měl zejména možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhnout důkazy vlastní. Obecné soudy se v citovaných rozhodnutích velmi podrobně zabývaly provedenými důkazy a náležitým způsobem je hodnotily. Trestní proces, vedený proti stěžovateli, byl proto jako celek spravedlivý a Ústavní soud neshledal důvod jej - z ústavně právního hlediska - ani v tomto směru jakýmkoliv způsobem zpochybňovat.
Rovněž tato námitka je proto neopodstatněná.
(3.) K námitce stěžovatele, že před kontrolou provedenou finančním úřadem dne 20. 1. 1998 nebyl náležitým způsobem předem poučen, Ústavní soud konstatuje, že s touto námitkou se již dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy v odůvodnění citovaných rozhodnutí; stěžovatel v tomto směru v podstatě toliko opakuje argumentaci, kterou již před nimi uplatnil. Navíc z protokolu o ústním jednání ze dne 20. 1. 1998, který stěžovatel podepsal, vyplývá, že před zahájením jednání byl náležitě v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. poučen (č.l. 294-296).
Také tuto námitku proto musel Ústavní soud odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
(4.) Konečně k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že podle vyžádaného rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2000 byl předsedou senátu 1 To v oboru působnosti "rozhodování trestní agendy v rozsahu poloviny běžného nápadu evidence judikatury trestního úseku" JUDr. I. K. a dále JUDr. Š. a JUDr. H. Protože JUDr. K. byl počínaje dnem 22. 3. 2000 v pracovní neschopnosti a do zaměstnání nastoupil až dne 11. 6. 2000 (jak bylo zjištěno z kopie potvrzení pracovní neschopnosti č.j. 230/2000-pers.) a jelikož veřejné zasedání před Vrchním soudem v Olomouci se konalo dne 6. 4. 2000, je zjevné, že k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce nedošlo, neboť JUDr. Š. předsedal příslušnému senátu zcela v souladu s uvedeným rozvrhem práce.
Rovněž tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 5. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu