ECLI:CZ:US:2001:1.US.432.2000
sp. zn. I. ÚS 432/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného advokátem JUDr. K. H., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 5. 1997, č.j. 3 C 137/90-237, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 1998, č.j. 14 Co 501/98-272, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2000, č.j. 25 Cdo 1137/99-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever rozhodl napadeným rozsudkem na návrh stěžovatele proti žalované Z., a.s., ve věci náhrady škody tak, že: (I.) žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 432.188,- Kč s příslušenstvím (II.) žaloba na uložení povinnosti žalované k zaplacení částky 1.040.221,- Kč ve prospěch stěžovatele se zamítá a (III.) řízení ohledně další žalované částky 720.268,- Kč se zastavuje. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Plzni změnil v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 422.803,-Kč s příslušenstvím, a že se co do částky 1.049.606,- Kč žaloba zamítá. Mimo to rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud především konstatoval, že stěžovatel v podaném dovolání s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. f) a §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. namítal, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy obou stupňů nepřipustily jeho opakované návrhy na provedení důkazy expertizou Hydrogeologického ústavu v Praze a zjištění o příčině škod na jeho nemovitostech opřely o nepřesný a neúplný posudek ČVUT. Stěžovatel rovněž tvrdil, že odvolací soud nesprávně odečetl částku 9.385,- Kč z celkové částky, kterou má vedlejší účastník uhradit, a nesprávně snížil i celkovou náhradu škody o 40 %, resp. 60 %. Dále pak stěžovatel rozsudkům soudů obou stupňů vytýkal, že některé závěry vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že jiné závěry spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v daném případě shledal, že dovolání není přípustné. Rozsudek nalézacího soudu byl rozsudkem odvolacího soudu změněn ve věci samé pouze v částce 9.385,- Kč, kterou odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně žalované zaplatit neuložil, a proto jde o měnící rozhodnutí nepřevyšující částku 20.000,- Kč, proti kterému není podle ust. §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné. Přípustnost dovolání prý nevyplývala ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve svém rozsudku přípustnost dovolání - pokud jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu - nevyslovil. Rovněž podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. splněny nebyly, protože to nebyl dovolatel (stěžovatel - žalobce), nýbrž vedlejší účastník (žalovaný), kdo podal v řízení před odvolacím soudem návrh na připuštění dovolání. Konečně prý nebyla dána žádná z okolností zakládajících přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., ačkoliv stěžovatel bez bližšího odůvodnění v dovolání tvrdil, že řízení trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu postupem obecných soudů byla odňata možnost domáhat se stanoveným postupem jeho práva /viz. ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř./ Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel především v tom, že se obecné soudy I. a II. stupně nepokusily o odstranění rozporů mezi dvěma základními posudky (expertízami), týkajícími se určení škody způsobené důlní činností vedlejšího účastníka, a místo toho se omezily na volné uvážení podle §136 o.s.ř. V této souvislosti oběma obecným soudům vytýká, že nevyslechly znalce - zpracovatele uvedených posudků. Nedodržely tedy postup podle ust. §127 odst. 1 o.s.ř., čili znalce nevyslechly a neuložily mu vypracovat posudek písemně; pro použití poslední věty cit. ustanovení zákona, tj. pro upuštění od výslechu znalce, podmínky splněny nebyly. Stěžovatel přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR "č.j. 2 Cdon 1805/96" a uvádí, že od výslechu znalce lze upustit jen výjimečně, jestliže skutečnosti mezi účastníky sporné jsou spolehlivě zjištěny provedením dalších důkazů. V souzené věci tomu tak není a ani být nemohlo, protože oporu pro řádné rozhodnutí sporu lze najít jen v odborném posouzení věci. Soud měl tudíž nařídit výslech znalce (znalců), byť to účastníci nenavrhli. Stěžovatel se prý opakovaně dovolával stanovisek Hydrogeologického ústavu Univerzity Karlovy, konkrétně expertizy z prosince 1994 a přípisu tohoto Ústavu ze dne 15. 11. 1995, které jsou v soudním spisu založeny, avšak soudy obou stupňů se těmito návrhy nezabývaly. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto, stěžovatel toliko uvedl, že se s ním pro důvody shora uvedené nemůže ztotožnit, zejména potud, že není dán dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm.f) o.s.ř.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je - ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR - ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto zásad plyne, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah v principu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání. Stěžovatel tedy zjevně považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), což odůvodňuje tím, že byl o podání dovolání poučen odvolacím soudem. Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání lze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431).
V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že za dané procesní situace (tzn. za situace, kdy před odvolacím soudem nenavrhl přípustnost dovolání a odvolací soud dovolání ani sám nepřipustil, když zamítl návrh na připuštění dovolání podaný vedlejším účastníkem) nepodal - z důvodu procesní jistoty - též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se jím bude Nejvyšší soud zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv; ostatně obecný údaj v poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání sám o sobě připustnost dovolání nezakládá. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud k tomuto závěru nedospěl, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 1998. (V takovém případě proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.) Ten byl zástupci stěžovatele JUDr. V. S. doručen, jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 137/90, dne 8. 12. 1998. Doručením tohoto rozsudku tedy začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 17. 7. 2000, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Proto Ústavní soud dospěl k názoru, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především z toho, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být - v těchto případech - toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací důvod vyplýval z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., "neboť mu byla odňata možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem", je třeba především poznamenat, jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní úkon, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Tím sice je např. i dovolání z důvodu namítaného stěžovatelem, avšak pouze za předpokladu, že takový důvod je skutečně dán, neboť teprve tehdy je dovolání přípustné. V souzené věci se však o takový případ nejedná, protože Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně dovodil neexistenci tohoto dovolacího důvodu a přesvědčivě odůvodnil závěr, že stěžovateli nebyla znemožněna v průběhu řízení realizace jeho procesních práv.
Ústavní soud - respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů - neshledal z ústavněprávního hlediska ani důvod, jenž by zpochybňoval právní závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) či z §239 odst. 2 o.s.ř.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ta část ústavní stížnosti, jenž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu