ECLI:CZ:US:2001:1.US.439.01
sp. zn. I. ÚS 439/01
Usnesení
I. ÚS 439/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 6 To 230/2001, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 8 T 22/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 9. 7. 2001, doručené Ústavnímu soudu 18. 7. 2001, se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 6 To 230/2001, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 8 T 22/2001. Naposled citovaným usnesením rozhodl Okresní soud ve Vyškově tak, že trestní věc proti stěžovateli pro skutek, který měl spáchat urážkami a výhružkami na adresu starosty obce M., L. G., postoupil Městskému úřadu v Bučovicích, neboť uvedený skutek nebyl trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek (ust. §188 odst. 1 tr. řádu ve spojení s ust. §171 odst. 1 tr. řádu).
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Brně výše specifikovaným usnesením, jímž v souladu s ust. §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení zrušil a okresnímu soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění uvedl, že usnesení přezkoumal podle ust. §147 odst. 1 tr. řádu včetně řízení, které mu předcházelo a shledal stížnost stěžovatele důvodnou, i když z jiného důvodu, než tento namítal. Podle názoru krajského soudu bylo rozhodnutí soudu I. stupně předčasné, neboť hodnotil důkazy z přípravného řízení, aniž by je provedl v rámci dokazování v hlavním líčení, a nebylo tak možno spolehlivě určit stupeň nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost. Soud uzavřel, že jestliže se stěžovatel domáhal projednání věci před soudem (jak soud dovodil z blíže neodůvodněné stížnosti), je třeba mu vyhovět, neboť má zákonné právo na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že došlo k poškození jeho dobré pověsti a jména, neboť byl vystaven prý zcela nezákonnému postupu při vyšetřování trestního oznámení starosty obce M., když příslušnými orgány činnými v trestním řízení nebylo postupováno v souladu s trestním řádem, na což upozorňoval svými podáními jak vyšetřující orgán policie, tak i okresní státní zastupitelství. Stěžovatel usiloval o to, aby Okresní soud ve Vyškově vrátil věc státnímu zástupci k došetření, což se nestalo a tato skutečnost byla důvodem k podání stížnosti ke Krajskému soudu v Brně. Soud se však podle tvrzení stěžovatele nezabýval jeho námitkou, že ze strany okresního státního zastupitelství došlo k porušení povinností, vyplývajících z trestního řádu a rovněž prý přehlédl pochybení soudu I. stupně, který podle jeho názoru nepřihlédl k tomu, že o podání žaloby rozhodoval jiný státní zástupce než ten, který celou dobu věc dozoroval. Podle stěžovatele byl postupem soudu I. stupně porušen zákon v tom, že mu byla odňata možnost se hájit, a to tím způsobem, že soud nepřihlížel k jeho podání, neověřoval si správnost jeho připomínek k podané žalobě a že věc nevrátil, jak již výše uvedeno, státnímu zástupci k doplnění dokazování.
II.
Ústavní soud se vždy musí nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), při podání ústavní stížnosti. Pouze v případě, že návrh na zahájení řízení všechny tyto náležitosti a předpoklady splňuje, může se jím Ústavní soud zabývat meritorně. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné a je si toho nepochybně vědom i stěžovatel, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, když usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 6 To 230/2001, bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu I. stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovateli se tak v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatel nevyčerpal a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práva.
Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. října 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu