ECLI:CZ:US:2001:1.US.442.01
sp. zn. I. ÚS 442/01
Usnesení
I. ÚS 442/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., zastoupeného advokátem JUDr. K. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, č. j. 29 Cdo 2685/2000-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. K tomuto svému tvrzení blíže uvedl, že napadeným usnesením bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3. 2000, sp. zn. 11 Co 51/99, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 10 C 974/93.
Ve své stížnosti stěžovatel konstatoval, že se v uvedené věci domáhalo žalobou S. (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 32 271,54 Kč s přísl. Soudy první i druhé instance uznaly žalobu vedlejšího účastníka oprávněnou, když dovodily, že tento závazek na stěžovatele přešel v souladu s ustanovením §12 zákona č. 171/1990 Sb., přičemž pasivní legitimaci stěžovatele soudy posoudily dle obsahu příslušného delimitačního protokolu. Stěžovatel dále namítal, že pokud Nejvyšší soud neshledal v napadeném usnesení důvody přípustnosti dovolání stěžovatele podle ust. §237 odst. 1 písm. f) ani podle ust. §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), došlo dle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod (viz výše).
Za daného stavu věci se musel Ústavní soud nejprve zabývat po stránce procesní otázkou, zda stěžovatel ve svém podání splňuje všechny zákonem stanovené předpoklady.
Podle převažující judikatury Ústavního soudu (IV. ÚS 294/98, III. ÚS 224/98) ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kterým se novelizoval o. s. ř., podmíněně zakládalo přípustnost dovolání tak, že otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, posoudil teprve dovolací soud. Jestliže se stěžovatel dovolával §239 odst. 2 o. s. ř., pak teprve vydáním rozhodnutí dovolacího soudu vyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci mohla tedy začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Výše uvedené je třeba vztáhnout i na daný případ. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelem podáno před účinností nyní platné právní úpravy, a proto bylo ze strany dovolacího soudu postupováno správně podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2 o. s. ř. a jehož důvody spatřoval v ustanovení §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř.
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že se obecné soudy věcí podrobně zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
Odvolací soud věc uzavřel tak, že pasivní legitimace stěžovatele vyplývá z jeho právního nástupnictví po Z. Odvolací soud se ve smyslu ustálené judikatury nedopustil nijaké nesprávnosti, která by ev. mohla spočívat v odnětí reálné a efektivní možnosti stěžovatele jako účastníka řízení jednat před soudem, když stěžovateli byla dána možnost v odvolání namítat nesprávnost uvedeného závěru obsaženého již v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud nepochybil, pokud věc posoudil tak, že důvod přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nebyl naplněn. Podle citovaného ustanovení nemůže být dovolání přípustné také proto, že rozsudek odvolacího soudu neznamená nesprávný postup tohoto soudu v průběhu řízení.
V projednávané věci dovolací soud rovněž neopomněl konstatovat, že nebyl naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když soud prvního stupně rozhodl ve všech svých rozhodnutích stejně a odvolací soud mu věc vracel pouze k doplnění skutkového stavu.
Dovolací soud, bez jakéhokoliv pochybení z jeho strany, věc posoudil tak, že nebyl naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení by byl závěr dovolacího soudu, spočívající v okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Stěžovatel požádal o připuštění dovolání k otázce, zda se mohl stát povinnou osobou k závazku, který v době jeho vzniku neexistoval. Dovolací soud dospěl v napadeném usnesení ke správnému závěru v tom smyslu, že se jedná o otázku, která může mít význam pouze pro projednávanou věc a nelze ji považovat za významnou z hlediska obecného dopadu do předmětu jiných obdobných sporů.
Ústavní soud se v dané věci ztotožnil se závěry soudu dovolacího, který nezjistil stěžovatelem namítaný (a ani jiný důvod) přípustnosti dovolání, a proto v souladu s právní úpravou (viz výše) bylo dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud neshledal v dané věci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto jeho návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu