ECLI:CZ:US:2001:1.US.45.01
sp. zn. I. ÚS 45/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J. K., a L. K., obou zastoupených advokátem JUDr. E. S., proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 5 C 162/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 18 Co 674/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Náchodě ve věci žaloby stěžovatelů proti žalované M. K. o vyklizení bytu tak, že žalovaná je povinna vyklidit dům v Náchodě do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Tento rozsudek napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil a zároveň vyslovil, že proti jeho rozsudku se nepřipouští dovolání.
Stěžovatelé proti citovanému rozsudku krajského soudu nicméně dovolání podali, avšak Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, toto dovolání jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdejším znění a zároveň prohlásil, že nezjistil ani existenci některého jiného dovolacího důvodu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jejich vlastnické právo, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, neboť se prý podanou žalobou domáhali ochrany svých vlastnických práv a nikoliv úpravy užívání předmětného bytu po rozvodu manželství stěžovatele J. K. se žalovanou. Obecné soudy prý omezily vlastnické právo stěžovatelů, přičemž tak neučinily ani ve veřejném zájmu, ani na základě zákona a za náhradu. Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž konstatuje, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem (Krajským soudem v Hradci Králové) navrhli přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř., neboť se domnívali, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však krajský soud nevyhověl.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: v tehdy platném znění) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
V daném případě tedy stěžovatelé za situace, kdy se u odvolacího soudu - byť neúspěšně - domáhali přípustnosti dovolání, správně napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jestliže by tak totiž neučinili, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatelé však pochybili v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodali i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud ČR bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelů jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele JUDr. E. S. doručen dne 24. 2. 2000 a tímto dnem proto stěžovatelům začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatelé podali ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 22. 1. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodrželi.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ústavní stížnost je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, takže musela být mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 2. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj