ECLI:CZ:US:2001:1.US.452.01
sp. zn. I. ÚS 452/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P., a. s., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 4. 5. 2001, čj. 10 To 103/2001 - 1157, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 21. 7. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 24. 7. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Pardubicích ze dne 4. 5. 2001, čj. 10 To 103/2001-1157, neboť je toho názoru, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá porušení i ustanovení trestního řádu (§198 odst. 1, 2, §215 odst. 1,
§216 odst. 2 a §130 odst. 2 trestního řádu).
Porušení svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že řízení před Okresním soudem v Pardubicích trpělo závažnými procesními vadami, které měly za následek zkrácení jeho procesních práv jako osoby poškozené. Uvádí, že nebyl jako poškozený či jeho zmocněnec vyrozuměn 1) o konání hlavních líčení před okresním soudem, zmocněnci poškozeného 2) nebylo umožněno klást obviněným otázky a nebylo mu poskytnuto ani právo 3) závěrečné řeči. Poukazuje i na to, že zmocněnci poškozeného nebyl do dnešního dne 4) doručen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 1. 2001. Za vážnou procesní vadu stěžovatel považuje i to, že okresní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2001 jej 5) neodkázal s jeho nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacímu stěžovatel vytýká, že nedošlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť jen tak podle názoru stěžovatele bylo možné napravit procesní pochybení soudu prvního stupně.
K posouzení návrhu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 2 T 193/98.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že obviněným ing. F. F. a ing. I. S. bylo obžalobou kladeno za vinu, že jako členové statutárního orgánu obchodní společnosti P. a. s., a to ing. F. F. ve funkci předsedy představenstva a generálního ředitele a ing. I. S. ve funkci člena představenstva a ředitele finančního centra, dne 25. 1. 1996 a 26. 1. 1996 avalovali v pobočce obchodní společnosti S., a. s., ve prospěch směnečníka, a to obchodní společnosti F., a. s., dvě směnky cizí, znějící každá na částku 30 miliónů Kč, přičemž první z nich byla splatná dne 11. 4. 1996, druhá pak dne 29. 4. 1996, vystavené na řad obchodní společnosti S., a. s., aniž před provedením tohoto úkonu měli dostatečně zjištěnu bonitu směnečníka, tj. obchodní společnosti F.,
a. s. Tím měli minimalizováno riziko ztrát spojené s takovým ručitelským závazkem, který vyplývá z avalu předmětných směnek. Z uvedeného avalu rovněž nevyplývaly pro obchodní společnost P. a. s., žádné reálné a fakty podložené ekonomické či provozní výhody, přičemž směnečník F., a. s., svůj závazek, vyplývající z vystavených směnek v termínu splatnosti nesplnil a věřitel S., a. s., tudíž uplatnil svůj nárok prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, a to i vůči P. a. s. Tím měli spáchat trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 odst. 2 písm. b) trestního zákona.
Z protokolu o konání hlavního líčení ze dne 28. 1. 2000, Ústavní soud zjistil, že JUDr. R. K., který v řízení před soudem vystupoval jako zástupce a zmocněnec P., uplatnil proti obviněným ing. F. F. a ing. I. S. nárok na náhradu škody ve výši 60 000 000,-- Kč. Již v řízení před soudem prvního stupně však zástupce P. uvedl, že faktická škoda P. ještě nevznikla, směnky dosud nebyly uhrazeny, neboť směnečný platební rozkaz dosud není v právní moci. Totéž uvedl v řízení před soudem prvního stupně i svědek ing. F. F., generální ředitel P., když i on ve své svědecké výpovědi učiněné v hlavním líčení uvedl, že doposud P. žádná škoda nevznikla a trestní oznámení a připojení se k trestnímu řízení bylo podáno pouze proto, že obdrželi žalobu S. o zaplacení 60 miliónů korun a obžalovaní vystupovali jako zástupci P. (čl. 1083).
Ve věci, jak je patrno ze spisového materiálu, bylo několikrát odročováno jednání, přičemž vždy byl předsedkyní senátu sdělen termín pokračování v hlavním líčení. Termín odročení byl znám JUDr. K., pokud byl přítomen hlavnímu líčení. Ve věci však několikrát došlo i k odvolání konání hlavního líčení a k nařízení nového hlavního líčení. Ze spisu není patrno, že by o termínech nového hlavního líčení byl P. nebo jeho zástupce JUDr. K. písemně vyrozuměn.
Ústavní soud dále zjistil z protokolů o hlavním líčení, že JUDr. K., který vystupoval v trestním řízení jako zmocněnec poškozeného P., nepřednesl závěrečnou řeč a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 2 T 193/98, neobsahuje výrok podle ustanovení §229 odst. 3 trestního řádu.
Z předloženého spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací pak doručil P. rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 1. 2001 a vyrozuměl jej o konání veřejného zasedání o odvolání. P. pak prostřednictvím JUDr. K. podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dne 30. 4. 2001, ve kterém namítá procesní pochybení, ke kterým došlo podle jeho přesvědčení v řízení před soudem prvního stupně a dále i to, že nebyl v rozsudku učiněn výrok o náhradě škody ve smyslu §229 odst. 3 trestního řádu.
Za tohoto stavu věci Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací zvolil procesní postup spočívající ve zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu ve věci sám rozsudkem nově rozhodl. Citované ustanovení trestního řádu totiž umožňuje odvolacímu soudu sám rozsudkem rozhodnout v případech, kdy skutkový stav věci byl soudem prvního stupně správně zjištěn, popř. důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Krajský soud, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 10 To 103/2001, tedy vzal za podklad svého rozhodnutí skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, neboť neměl pochyb o jeho správnosti, jakož i o správnosti a úplnosti provedeného dokazování tímto soudem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že obžalovaní jednali jako členové statutárního orgánu P. a jako takoví ve dnech 25. a 26. 1. 1996 avalovali směnky (šlo o dvě směnky v celkové částce 60 miliónů korun). Odvolací soud však uvedl, že právě absence prokázaného úmyslu obžalovaných způsobit společnosti P. škodu nikoli malou je v daném případě rozhodujícím důvodem, proč nebyli obžalováni uznáni vinnými.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal dále i na to, že směnečník F., a. s., svůj závazek, vyplývající z vystavených směnek v termínu splatnosti a ani do doby rozhodnutí soudu v této trestní věci, nesplnil a věřitel S., a. s., uplatnil nárok u soudu, když jako druhého žalovaného označil P., a to právě na základě zmíněné avalace a směnečného rukojemství. Konstatováno bylo i to, že Krajský soud v Hradci Králové, jako soud obchodní, řízení přerušil za účelem vyčkání výsledku řízení před odvolacím soudem. Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že je předčasné hovořit o vzniku škody na straně P., neboť otázka, zda tento závazek P. vznikne a zda jej bude nutno zahrnout do obchodního jmění, závisí na tom, zda F., a. s., do doby rozhodnutí krajského soudu jako soudu obchodního dluh uhradí. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem, podle něhož stav, kdy dojde k úbytku na majetku poškozeného P., je neodvratný.
Odvolací soud tedy v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a nově ve věci rozhodl svým rozsudkem tak, že zprostil obžalovaného ing. F. F. a ing. I. S. obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a doplnil chybějící výrok o náhradě škody a podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázal poškozeného P. a. s., s jeho nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud byl nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a seznámil se se soudním spisem sp. zn. 2 T 193/98, neshledává stěžovatelem vytýkané vady řízení za taková procesní pochybení, která by měla charakter zásadního porušení ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Předně z návrhu ústavní stížnosti a z obsahu spisu vyplývá, že stěžovateli byl rozsudek soudu prvního stupně doručen a bylo mu zachováno právo podat odvolání, což využil a prostřednictvím svého zmocněnce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal. Veřejnému zasedání o odvolání byl přítomen zmocněnec poškozeného, který využil práva na závěrečnou řeč, v jejímž rámci navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud pak vyhověl podanému odvolání stěžovatele v tom směru, že doplnil rozhodnutí o chybějící výrok o náhradě škody a podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázal poškozeného P. a. s., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Ústavní soud v souzené věci shledal z ústavně právního hlediska určujícím, že krajský soud ve smyslu §259 odst. 3 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci nově rozhodl. Ústavní soud totiž hodnotí soudní proces jako celek, nikoliv samostatně jeho jednotlivé části. V daném případě Ústavní soud - respektující své výše vymezené postavení - proto nemohl zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu jen proto, že odvolací soud po zrušení předchozího rozsudku nepostupoval podle ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu a nevrátil po zrušení tohoto rozsudku věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž ve věci rozhodl sám podle odst. 3 stejného ustanovení. Pokud by se totiž Ústavní soud přiklonil k závěru, že odvolací soud byl - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu - povinen věc vrátit soudu prvního stupně, překročil by tím své ústavně vymezené postavení a funkce. Podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu totiž může odvolací soud rozsudkem ve věci rozhodnout, "je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn." Je logické, že kdyby Ústavní soud rozhodl, že odvolací soud neměl podle citovaného ustanovení postupovat, zároveň by tím - byť i nepřímo - vyslovil názor, že skutkový stav, zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, nebyl zjištěn správně, což přesahuje možnosti přezkumu prováděného Ústavním soudem a neodpovídá ani obsahu příslušného soudního spisu.
Ústavní soud konstatuje, a to nad rámec podané ústavní stížnosti, že z připojeného soudní spisu je patrno, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Řízení před obecnými soudy bylo provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, jíž je zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
Ústavní soud konečně pro úplnost uvádí, že otázka nároku na náhradu škody bude řešena v samostatném občanskoprávním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel svá práva uplatnit. Je sice zřejmé, že procesní práva poškozeného se v trestním řádu České republiky neredukují toliko na otázku náhrady škody, nicméně zároveň platí, že právě tato otázka je pro právem chráněný zájem poškozeného rozhodující.
Z těchto důvodů Ústavní soud považuje návrh ústavní stížnosti stěžovatele za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu