ECLI:CZ:US:2001:1.US.455.01
sp. zn. I. ÚS 455/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Okresního úřadu Česká Lípa, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, čj. 21 Cdo 2143/2000 - 121, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 1999, čj. 29 Co 658/99 - 101, a Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 1999, čj. 14 C 467/99 - 81, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel - Okresní úřad Česká Lípa - podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 7. 2001, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 1999, čj. 29 Co 658/99 - 101, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 1999, čj. 14 C 467/99 - 81.
Ve sporné věci se žalobkyně - R., a. s. - žalobou, podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 30. 10. 1995, domáhala, aby jí žalovaný K. U. zaplatil za dodané zboží Kč 43 898,65 s přísl. V průběhu řízení žalovaný zemřel a řízení ve věci bylo přerušeno do skončení řízení o dědictví po zemřelém.
Když pravomocným usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne
18. 2. 1999, čj. 12 D 94/96 - 209, bylo potvrzeno, že dědictví po K. U. dle §462 obč. zákoníku připadlo státu, bylo pokračováno v řízení s Českou republikou - Okresním úřadem v České Lípě - jako s právním a procesním nástupcem žalovaného K. U. Po provedeném řízení ve věci dluhu za dodané zboží soud prvního stupně uložil žalované České republice - Okresnímu úřadu v České Lípě - rozsudkem ze dne 23. 4. 1999, aby žalobkyni zaplatila Kč 33 722,65 a na náhradě nákladů řízení Kč 3 240,--; co do částky dalších Kč 10 176,-- byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatel - Okresní úřad Česká Lípa - namítá, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí posuzoval k podanému dovolání zejména otázku, zda je možné ve fázi pravomocného rozhodnutí po nabytí odúmrti navrhnout likvidaci dědictví. Žádným ze soudů, které ve věci rozhodovaly, nebyla však zodpovězena otázka, jak stěžovatel - žalovaný - splní svou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci přisouzenou částku s příslušenstvím, a to aniž by musel k úhradě použít jiné prostředky, než které nabyl dědictvím, jak neporušit zásadu priority uspokojení závazků a zásadu poměrného uspokojení pohledávek do výše nabytého dědictví. Má za to, že rozhodnutím soudů mu byla uložena povinnost, která nebyla stanovena na základě zákona a která de facto stanovila, aby byl bez ohledu na výši dluhů uspokojen věřitel, který se ani řádně nepřihlásil se svou pohledávkou do dědictví. Dovozuje, že rozsudky soudů obou stupňů, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, došlo k nesprávným výkladům zákona, zejména ustanovení §472 obč. zákoníku a ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, doručeného právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2001, který je posledním procesním prostředkem, jejž zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), však vyplývá, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu uznal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za správný. Dovolacím soudem nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl stižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované strany - stěžovatele - podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. - zamítl.
Ústavní soud při svém rozhodování o předmětné ústavní stížnosti musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zaměřil se na zjištění, zda rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc jak na základě průběhu řízení u soudů prvního a druhého stupně, tak u soudu dovolacího, a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR, ve svých rozsudcích svůj postup řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud neshledal u napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani u rozsudku odvolacího, jiná porušení základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Neshledal též, že by došlo k porušení článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když tuto námitku vznesl stěžovatel ve své ústavní stížnosti, aniž by však blíže rozvedl, v čem takové porušení spatřuje.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu