ECLI:CZ:US:2001:1.US.457.2000
sp. zn. I. ÚS 457/2000
Usnesení
I. ÚS 457/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené advokátem JUDr. P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 54 Co 91/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 1999, sp. zn. 17 C 17/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdila, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Toto své tvrzení však ve své stížnosti již blíže nekonkretizovala. Uvedla pouze, že obecné soudy nerespektovaly pracovní smlouvu ze dne 1. 4. 1993, podle které byla stěžovatelka přijata do pracovního poměru u společnosti L. - S., s. r. o., se sídlem v Praze (v rámci této ústavní stížnosti se jedná o vedlejšího účastníka), do funkce prodavačky spotřebního zboží s výkonem práce v rámci území hl. m. Prahy, s úvazkem 42,5 hod. týdně. Dále stěžovatelka namítala nesprávné posouzení znaleckého posudku ze strany obecných soudů, jakož i nedostatečné důkazní řízení, neboť obecné soudy neprovedly doplnění dokazování, resp. provedení všech důkazů dle návrhu stěžovatelky.
Ústavní soud při posuzování uvedené věci vycházel z přiloženého spisového materiálu.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení potvrzuje, přičemž se tento rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé II. mění jen tak, že co do částky 269 Kč s přísl. se žaloba zamítá, jinak se potvrzuje a v zamítavém výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Z poučení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud připustil proti tomuto svému rozhodnutí podání dovolání, a to za podmínek dle ust. §236 - 241 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž z podání stěžovatelky není zřejmé, zda v dané věci dovolání u Nejvyššího soudu ČR uplatnila.
V předmětné věci odhlédl Ústavní soud od některých nedostatků této ústavní stížnosti, a to zejména nedostatečného zdůvodnění stížnosti z pohledu namítaného porušení ústavních práv a svobod. Prvořadě musel totiž Ústavní soud posoudit otázku přípustnosti dané stížnosti, a to vzhledem k okolnosti, že odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání.
Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle převažující judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech procesních prostředků může jít i tam, kde ústavněprávní argumentace je shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou cíleně předkládají soudu dovolacímu. V takovém případě je stěžovatel povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce".
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu