ECLI:CZ:US:2001:1.US.460.99
sp. zn. I. ÚS 460/99
Usnesení
I. ÚS 460/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 38 Ca 316/98 - 35, ze dne 8. 6. 1999, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 3. 8. 1998, č. j. FŘ-4196/98, a o návrhu na zrušení ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 38 Ca 316/98 - 35, ze dne 8. 6. 1999, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 3. 8. 1998, č. j. FŘ-4196/98, a rovněž tohoto rozhodnutí finančního ředitelství. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v pro Prahu 9, č. j. 167834/97/009912/1120, ze dne 29. 1. 1997, kterým jí byla doměřena daň ve výši 742 354 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, konkrétně pak čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy ČR.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Uvedené ustanovení zákona je podle názoru stěžovatelky zjevně v rozporu s čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vylučuje z přezkoumání postup a rozhodnutí státního orgánu, které se týká základního ústavně zaručeného práva na to, aby mu byla daň ukládána podle zákona.
Konkrétně se v dané věci jedná o to, že na základě kontroly správce daně byla stěžovatelce doměřena daň ve výši 742 354 Kč, a to na základě ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků za využití pomůcek. Podle stěžovatelky správce daně nepřihlédl k prokazatelně existujícím výdajům, zejména mzdovým nákladům, úrokům z úvěru, odpisům majetku, nákladů na opravu nemovitosti, a placenému pojištění. Tyto náklady byly v podaném daňovém přiznání za rok 1993 vyčísleny celkovou částkou 3 750 834, 40 Kč. V důsledku ztráty účetních dokladů při vloupání do provozovny však stěžovatelka nemohla při daňové kontrole provedené správcem daně v roce 1997 tyto náklady doložit. Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení §50 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož postupoval jak vedlejší účastník, tak soud, zakládá pro vyměřování daně podle pomůcek jednoinstanční řízení, kde je vyloučen přezkum správnosti postupu správce daně a na jeho základě vydaného daňového výměru nadřízeným správním orgánem i soudem.
K obsahu ústavní stížnosti uvedl Městský soud v Praze, že stěžovatelka nesplnila svou zákonnou povinnost prokázat skutečnosti uvedené v daňovém přiznání a tím se postavila do nevýhodné pozice, kdy není již jednotlivě prověřováno, podle jakých pomůcek prvostupňový orgán základ daně stanovil. Taková právní úprava dle názoru soudu není v rozporu s čl. 4 Ústavy ČR ani s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Daň v daném případě byla uložena na základě zákona, orgánem k tomu příslušným. Soud v řízení přezkoumal, zda bylo postupováno v souladu s tímto zákonem. Stěžovatelka nebyla zkrácena na svém právu, aby její věc byla soudem přezkoumána. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém obsáhlém písemném vyjádření zrekapitulovalo průběh daňové kontroly a následné daňové řízení. Dle jeho názoru důkazní břemeno nese daňový subjekt a nikoli správce daně. V případě, že daňový subjekt není schopen předložit důkazní prostředky, kterými by prokázal výši základu daně, kterou v podaném daňovém přiznání uvádí, nemůže tvrdit, že jím uvedená daňová povinnost byla správná, a že správce daně stanovil daňovou povinnost za použití pomůcek, které měl k dispozici nebo které si sám obstaral, v nesprávné výši. Je zřejmé, že ani daňová povinnost stanovená takto správcem daně nebude asi úplně přesná, ale jedná se o náhradní způsob stanovení daňové povinnosti pro případ, že daňový subjekt neunese důkazní břemeno. Finanční úřad pro Prahu 9 se k obsahu ústavní stížnosti rovněž vyjádřil a kromě jiného uvedl, že stěžovatelka nepředložila doklady požadované správcem daně, a proto přistoupil k doměření daně na základě pomůcek. V průběhu kontroly nebyl správce daně na skutečnost, že by došlo ke krádeži účetních a ostatních dokladů, upozorněn. Toto ostatně nevyplývá ani z usnesení Policie ČR, které bylo předloženo v průběhu odvolacího řízení, když jako odcizené věci jsou zde uvedeny trezor o rozměrech 150x80x60 cm, peníze v hotovosti cca 226 000 Kč, cigarety různých značek, káva, alkohol a jiné zboží.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud na základě ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Zkoumáním daňové problematiky se Ústavní soud zabýval ve svých rozhodnutích již vícekrát, např. v rozhodnutí pod sp. zn. Pl. ÚS 38/95, I. ÚS 285/96, či III. ÚS 645/99. Je třeba proto připomenout, že daňové řízení obecně je v naší právní úpravě, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (tedy břemeno důkazní). Pro dokazování v daňovém řízení je třeba nejprve vyjít ze skutečnosti, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt o všech skutečnostech, které je povinen ze zákona uvádět v povinných podáních (např. přiznání k dani), nebo u nichž k tomu byl správcem daně vyzván. V případě, že vzniknou pochybnosti o správnosti a pravdivosti daňového přiznání, správce daně ve smyslu §43 zákona o správě daní a poplatků zahájí vytýkací řízení, v jehož průběhu s daňovým subjektem jedná a vyzývá jej k doplnění dokladů, event. k podání písemného vysvětlení zjištěných rozporů. Správce daně pak přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků a důkazů. Přitom postupuje ve shodě s ustanovením §2 odst. 3 citovaného zákona podle své úvahy s tím, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží přitom ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení základu daně a daně samotné byly zjištěny co nejúplněji. V zájmu daňového subjektu je, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti, které jsou nutné pro stanovení daně. Pokud tak neučiní, může správce daně přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek. Pokud je daň stanovena podle pomůcek, pak při užití opravných prostředků se již nezkoumá takto stanovená výše daně, ale pouze ta okolnost, zda byl splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek. Podmínky jsou vymezeny zejména v §31 odst. 5 citovaného zákona. Taková úprava důkazního břemena v daňovém řízení není v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami.
V předmětné věci doměření daně z příjmu fyzických osob bylo jen důsledkem postupu a posuzování, kdy se daňová povinnost stanoví dokazováním a kdy za použití pomůcek, což je hmotněprávně upraveno zákonem o správě daní a poplatků. Pokud pak obecný soud vyšel z toho, že důkazní břemeno své daňové povinnosti nese jednoznačně daňový subjekt a pokud toto důkazní břemeno neunesl, může správce daně stanovit daň podle pomůcek a nelze jeho postupu nic vytýkat. Obecným soudem byla odpovídajícím způsobem přezkoumána rozhodnutí finančních orgánů z hlediska posouzení, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro vyměření daňové povinnosti podle dokazování či podle pomůcek, přičemž závěru soudu, že správce daně může stanovit daň podle pomůcek, pokud daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze nic vytýkat. Ústavní soud neposuzoval z obecného pohledu údajná nesprávná posouzení orgánů či soudu k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis a zkoumá jen otázky eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů. Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci nebylo rozhodnutím obecného soudu porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu