ECLI:CZ:US:2001:1.US.469.2000
sp. zn. I. ÚS 469/2000
Usnesení
I. ÚS 469/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. K., zastoupeného Mgr. I. N., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 44 To 629/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. Nt 299/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 4. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 44 To 629/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. Nt 299/2000. Naposled citovaným usnesením byl stěžovatel, stíhaný pro trestné činy podle §250 odst. 1, odst. 4, §235 odst. 1, 2 písm. b) a §249 odst. 1, 2 trestního zákona vzat do vazby podle ustanovení §68 trestního řádu z důvodu, uvedeného v §67 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu. V odůvodnění soud uvedl, že stěžovatel, stíhaný pro rozsáhlou a vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost, byl zadržen dne 12. 4. 2000 na hraničním přechodu při svém návratu do ČR. Podle soudu věděl o trestním stíhání své osoby, vědomě se však před ním skrýval a hrozila důvodná obava, že by mohl uprchnout a opět se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Jelikož zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že všechny skutky, mající znaky výše uvedených trestných činů, pro které bylo stěžovateli sděleno obvinění, byly skutečně spáchány a existovaly zřejmé důvody k podezření, že se na této trestné činnosti podílel, byl vzat do vazby.
Městský soud v Praze stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. U stěžovatele byl dovozen důvod útěkové vazby a stížnostní soud dospěl ke shodnému závěru jako soud I. stupně, neboť podle jeho názoru nelze přehlédnout dobu, po kterou se obviněný prokazatelně skrýval v zahraničí.
Podle stěžovatele došlo uvedenými rozhodnutími obou soudů k porušení jeho práv, zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že se po 6 dnech od doručení obvinění vrátil do ČR, aby byl k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Předtím se rozhodl svůj návrat ze zahraničí odložit, jelikož měl obavy z nezákonného, resp. nestandardního vedení vyšetřování. Stěžovatel je toho názoru, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval o jeho vzetí do vazby v době, kdy nebyl seznámen se skutkovými okolnostmi a důkazní situací. Stěžovatel totiž pochybuje, že obvodní soud přezkoumal rozsáhlý spisový materiál k dané věci, shromážděný podle stěžovatele navíc nezákonným postupem vyšetřovatele. Městský soud v Praze poté rozhodl o stížnosti stěžovatele po 40 dnech od vydání rozhodnutí soudu I. stupně, v čemž stěžovatel spatřuje "značné a neodůvodněné průtahy v řízení".
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 2. 2001 uvedl, že považuje stížnost za nedůvodnou. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2000 bylo městskému soudu předáno dle předkládací zprávy dne 4. 5. 2000, spis však byl vrácen k doplnění a znovu napadl dne 11. 5. 2000. Rozhodnuto bylo dne 24. 5. 2000, což s přihlédnutím k velmi rozsáhlému spisovému materiálu, který bylo nutno prostudovat, nelze podle mínění soudu považovat za průtah. S názorem stěžovatele, že se městský soud nezabýval jeho argumentací, tento soud nesouhlasil a konstatoval, že nemohl v daném stadiu řízení rozhodovat otázku viny či neviny, ale byl povinen pouze zkoumat, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a že je z něho důvodně podezřelý právě stěžovatel. V příslušném spise se nacházejí listinné důkazy, ze kterých bylo možno dovodit, že podmínky ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu byly splněny a stěžovatel byl dále usvědčován spoluobviněným B. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadených usnesení.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvod, pro který byl stěžovatel vzat do vazby, resp. že by případné nedostatky v postupu a rozhodnutích obecných soudů dosáhly intenzity, zasahující takovým způsobem do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jež by zároveň vedla k jejich porušení. Ústavní soud se sice neztotožňuje beze zbytku s celým zněním odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení, zejména je např. toho názoru, že bylo na místě konkrétnější rozvedení důvodů, vedoucích k uvalení vazby, nezbývá však než zopakovat, že s ohledem na specifické okolnosti zkoumaného případu, nahlíženého komplexně, lze připustit obavy, odůvodňující v dané fázi trestního řízení vazební důvod. Ústavnímu soudu bylo navíc ve vyjádření Městského soudu v Praze sděleno, že stěžovatel byl již z vazby propuštěn a jeho trestní stíhání bylo posléze zastaveno. Je tedy na místě připomenout, že Ústavní soud zpravidla neruší rozhodnutí, jejichž zrušení by mělo čistě akademický význam, jelikož by zde chyběla možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není, jak již uvedl, soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je nutno zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí vybočovalo z mezí ústavnosti a že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu